Divadelní noviny > Burza Kontext

Šumperská plácačka

Pokud jen trochu ctíte žánr, pro cestu do šumperského divadla na premiéru ajznboňácké komedie Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou zvolíte České dráhy. Jmenovitě se mi zalíbil rychlík Leoš Janáček, a tak trochu nemúzicky jsem se těšil, co modrá armáda zase vyvede. Nestalo se vůbec nic. Dramatičtější srážky se odehrály na sklonku minulé sezony v šumperském divadle.

V půlce června byl odvolán dosavadní šumperský ředitel René Sviderski (vybrán ve výběrovém řízení před šesti lety) a do dvou týdnů jmenován ředitel nový, člen hereckého souboru, třicetiletý Matěj Kašík. Výhybkář změn se jmenuje Tomáš Potěšil, jde o ředitele stavební firmy a současně jednatele šumperského divadla s r. o. s majetkovou účastí města, v němž má tím pádem takřka neomezené pravomoci. Takže byl spolu s ředitelem odejit i umělecký šéf divadla, režisér a dramatik Ondřej Elbel. Sviderski zabouchl dveře, Elbel se pochopitelně ohradil (lze dohledat na našich internetových stránkách). Když jsem při přestupování v Zábřehu míjel sochu zdejšího rodáka Eskymo Welzla, připomněl jsem si osvědčenou taktiku reportáže: ledově čisté, předem nezaujaté oči, konfrontovat až dodatečně.

Takže sedím v kavárně Opera v přízemí mohutné stavby šumperského divadla, proti mně Jaromír Janeček, letitý herec a hlavně režisér zdejší scény, o němž jsem za posledních dvacet let napsal tolik ošklivého, že se jeho neuraženosti až divím. Současnou situaci patřičně dramatizuje: na jeviště se dostávaly inscenace takové kvality, že diváci vraceli předplatné. Pokud si město platí své divadlo, a to pro všechny jeho obyvatele, nemůže to být scéna jedné režijně autorské poetiky. (Jaromír tím naráží na Elbela, ale faktem zůstává, že z třicítky inscenací za posledních pět let jich režijně připravil umělecký šéf třetinu, z dalších režisérů jmenujme například P. Štindla nebo M. Františáka; počet předplatitelů sice klesal, návštěvnost údajně nikoli.) Dnes je doba ve znamení mladých šéfů, kteří vyhazují lidi nad čtyřicet, padesát, protože s nimi neumí pracovat. Pochopitelně přeháním, mírní svá slova Janeček. Odpovědnost ale nese město, které jmenovalo ředitele, co divadlu nerozumí. (Pro úplnost dodejme, že proti Sviderskému kandidoval právě Jaromír.) Pamatuji časy, kdy jsme mívali dvě premiéry, aby se všichni diváci dostali, dnes tu sedí půlka sálu. Zoufale zde chybí repertoárový režisér, který umí všechny žánry, od pohádky, přes klasiku až po experiment. Takový praktický, domácí lékař, který ví, co publikum malého městského divadla trápí a co potřebuje. Nedivím se, že nový jednatel pana Sviderského odvolal, přesto mě překvapilo, kdo jej nahradil. Je to sympatický, talentovaný herec, držím mu palce, ale jak může tak nezkušený člověk vést repertoárové divadlo?

Vyhazovat vedení ze dne na den je v divadelním světě maloměstský humpolácký nemrav.

Tolik Jaromír Janeček. Ve foyer odchytnu jeho souputníka, dlouholetého šumperského ředitele a výborného herce Petra Krále. Jeho reakce vůči bývalému vedení je o poznání tvrdší: Za sebe musím říct, že jsem rád, že se ti dva věrozvěsti (míněn Sviderski a Elbel) vrátili tam, odkud přišli. Nic nového nepřinesli. Novému řediteli předpovídám budoucnost.

Kde se vzala taková příkrost? Po návratu ze Šumperka jsem si znovu prošel internetové stránky Divadelek a jistou představu jsem získal. Odvolaný Ondřej Elbel se zmiňuje o bývalém řediteli šumperského divadla, který jako městský zastupitel ostře vystoupil proti jeho autorské inscenaci V 7 večer u Řeka. (Stručně řečeno se jednalo o záslužný pokus zpřítomnit šumperskou lokalitu a Šumperáky; uměleckou kvalitu už neposoudíme; referát novinářského fantoma J. P. Kříže nelze brát vážně.) Jenomže v zastupitelstvu sedí za socdem dva bývalí ředitelé: Oldřich Svozil a právě Petr Král. Řekl bych, že prvotní likvidačně cenzurní impulz vzešel od Svozila, Král se přidal později. Na mou dodatečnou mailovou otázku mi Ondřej Elbel odpověděl takto: Od určité chvíle se změna vedení dala čekat. Překvapilo mě ale, jaké skupiny se dokážou v rámci zastupitelstva zformovat a jak dovedou někteří lidé rychle změnit názory. První pokus o změnu proběhl před rokem, kdy naši práci srdnatě obhajovali ti, kteří o pět měsíců později stáli v pozadí snahy o naše odstranění.

Dosti intrik, pojďme do divadla. Hlediště sice není o premiéře narvané, jak by mělo být, ale poloprázdné také ne. Hraje se železničářská „road movie“, jak říká program k inscenaci Martina Františáka hry Reného Levínského Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, což je trochu protimluv vzhledem k tomu, že inscenace hry ne­opustí nádražáckou putyku. První půlka představení je vysloveně statická, diváci omrzele tuhnou jako v mrazivé čekárně. Po premiéře se ptám samotného autora: Ne, ne, pro mě by to mohlo být ještě pomalejší – to jsou ty nekonečné hodiny ve vlaku, kdy se plká bůhví o čem. Rytmus mi přišel skvělý a s režisérem naprosto souhlasím.

Druhá půlka inscenace se mi zdála záživnější, přesto z publika cítím odměřenost. Jenom hádám, kde je chyba. Zkušený režisér odvedl svou práci, ale jako by se za stávajících podmínek (inscenaci připravovalo ještě bývalé vedení) nechtěl příliš angažovat. A diváci, zdá se, nejsou dvakrát zvědavi na nějaké gogolovské zrcadlo. S tichou hrůzou si vyslechnu poznámky o jakýchsi vulgaritách: Jak by se asi měli mezi sebou bavit zbídačelí příslušníci modré armády?

Z popremiérového hodokvasu si do tiššího foyer vytáhnu klíčového muže, pana jednatele Tomáše Potěšila. Vždycky mě potěší člověk, co přizná barvu a současně o sobě nepochybuje: Byla to prostá výměna nekvalitního manažera. Co mě k ní vedlo? Sílící reakce diváků i hlasy zevnitř divadla. Nepovažuji se za odborníka na kulturu, ale snažím se vnímat informace lidí z divadla a podle nich se situace zdála neudržitelná.

Namítám, že podle nálady souboru a předplatitelů se nemohou dělat zásadní rozhodnutí v oboru, jemuž nerozumím. Pan Potěšil oponuje: Vedu firmu, která má 250 zaměstnanců a většině jejich profesí do hloubky nerozumím. Mám ale jistou intuici, podle které se manažersky rozhoduji, a tak jsem si i vybral nového ředitele divadla. Jde o člověka, který je zapálený pro věc a má i organizační schopnosti a představu, co s divadlem dělat dál.

Uvěřme na chvilku, že manažerská intuice může mít navrch nad tou divadelnickou, která drží instituci zvanou divadlo jako bájný Atlas zeměkouli, i tak jsem se ale zeptal, co mladý herec nabídl jako svou vizi.

Pan Kašík má ambici otevřít divadlo veřejnosti – rozsvítit je, jak říká. Dříve se dohrálo a šlo se domů. Divadlo je přitom nejhezčí budovou v Šumperku a ta by měla žít.

Ještě se zeptám, zda má stálá scéna budoucnost a jestli by přece jen nebyla pro město šumperské velikosti vhodnější stagiona.

Pan jednatel odpoví rezolutně: Nejsem sebevrah, abych šel do podniku, který nemá budoucnost. Stálá scéna činí město výjimečným. Proč bychom investovali tolik milionů do rekonstrukce, kdybychom se měli o tuto výjimečnost připravit?

Tak jste to slyšeli. Třeba to šumperští zastupitelé myslí s divadlem dobře a všechny chýry o jeho konci jsou stahováním trenek před brodem nejbližších let. Spíše už z povinnosti vyhledá před půlnocí společensky unavený redaktor mladistvě rozsvíceného pana ředitele Matěje Kašíka, absolventa JAMU. Dříve působil v Opavě, v Šumperku je třetí sezonu. Ptám se, proč do „toho“ šel a jaký má nápad, jak divadlo proměnit. Jistě: na banální otázku nemohu dostat kdovíjakou odpověď: Přišlo mi zajímavé si to vyzkoušet. O ekonomiku a organizaci jsem se vždycky zajímal. Mým hlavním úkolem je dostat diváky zpátky do divadla, připravovat pro ně hry, které „chcou“. Autorské divadlo nabízet nebudu. Ono rozsvícení? Vždyť to se právě děje. Posezení po premiéře u vína, živá hudba, o to jde.

Závěrem osobnější nota. Vyhazovat vedení ze dne na den je v divadelním světě maloměstsky humpolácký nemrav. Ve stavebním byznysu jde naopak o nanejvýš žádoucí schopnost reagovat na momentální nepříznivou situaci. Jednatel s r. o. šumperské scény má jistě dobrý pocit, že se zachoval jako krizový manažer. Patrně mu uniká rozdíl mezi stavebním materiálem, jako jsou cihly, ytong, dřevotříska, a jemným předivem divadelnických vztahů, z něhož je stvořena látka snů, shakespearovsky parafrázováno. Na druhou stranu pánové Sviderski a Elbel nebyli odvoláni po dvou letech, ale po pěti, šesti; svou příležitost tedy dostali. Musím sebekriticky uznat, že jsme recenzní přízní šumperskou scénu dvakrát nehýčkali. Ale opět: za Sviderského ředitelování jsem byl dvakrát členem šumperské bilanční přehlídky o cenu Miloše Movnara. Je zvláštní, že ani ředitel, ani jeho umělecký šéf si nenašli chvilku, aby redaktorovi od plic vynadali.

Poslední povzdech už zavání stížností. Mám přitom cestou ze Šumperka docela jiné starosti: jak stihnu v Zábřehu přestup na rychlík do Prahy, když zpoždění každou minutu narůstá! A hleďme, stal se malý modrý zázrak. Rychlík posečkal dvacet minut na tu desítku přestupujících. S úlevou jsem zapadl do kupé, hodil si pláštěnku na věšák a vyklonil se z okénka. Zdálo se mi to, nebo ne? Po peroně chodil mladík s culíkem vlasů pod nádražáckou čepicí a zamával mi plácačkou. Že by přece jen byla v tom gestu jistá naděje?

• Autor: Richard Erml
• Publikováno: 17. října 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Šumperská plácačka

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ