Šup do vody a věnujme se hrám

Dobrý večer, vážení diváci, já vás vítám tady na Nové scéně na představení Úl. Víte, já vím, že se to normálně nedělá takové úvody jako před tím ještě než to začne, to představení vlastně. Ale mě to nedalo a chtěl jsem vás předem upozornit na to, že my jsme se fakt hodně snažili, když jsme tohle představení dělali. Jako fakt. Všichni chodili včas na zkoušky, hodně jsme se u toho jako týrali, jo, je to celý v blankversu, měli jsme na to na starý kolena i hlasovkářku, přemýšleli jsme o tom tématu, dělali jsme ráno rozcvičky, aby nás vlastně nebrzdily ty těla naše a víte, já si myslím, že jsme to jako zvládli a že uvidíte, že to český divadlo není vlastně tak špatný. Tímto monologem v podání Ondřeje Pavelky začíná na Nové scéně Národního divadla inscenace Úl aneb Divadelní představení o tom, jak jsme skvělí autorů Petra Kolečka a Thomase Zielinského.

Českou kritikou byl tento projekt přijat vesměs nepříznivě, diváci se potýkají s rozpaky. Proč? Vždyť jde přece o text zábavný, tvárný, vytvářející svět plný tajemství a záhad. Umožňuje spoustu interpretací, forma je hravá, chvílemi divoká, drzá, provokativní. Současná, postmoderní…

Postmoderna na českém jevišti

Existuje vůbec něco takového? Kdo je jejím představitelem? Petr Lébl, Jan Nebeský, Vladimír Morávek, David Drábek, u nich bychom mohli najít prvky postmoderny. Mísili či mísí vysoké s nízkým, humor s vážností, manipulují textem i divákem, využívali či využívají asociací, citací, propojovali (do té doby) nepropojitelné, unikají jednoznačným interpretacím, mají rádi mystifikaci, extrém. Do těchto vod nyní vstupuje dramatik Petr Kolečko. Hravý, píšící s lehkostí, uhýbající krutosti i patosu, přesto naši dobu – a především svou generaci – výstižně charakterizující. Není úplně lehké jeho texty interpretovat, i když některé – především komedie – se staly diváckými hity: Britney goes to heaven, Láska, vole, Soprán ze Slapské přehrady, Jaromír Jágr, Kladeňák, Pornohvězdy… Drama Úl pokračuje v této linii. Nejde tu však o komedii, satiru či parodii, ale o temnější, vážněji míněnou reflexi doby, snad i celé společnosti. Efekt postmoderní dramatiky může totiž spočívat i v tom, že jakmile zvolíte nějaký výklad, dílo se „vysmekne“ a autor se vám případně vysměje.

Příběh Úlu je velice bizarní. Vystupují tu Chlapec, Ministr, Pekař, Děvka, Bordelmamá, Herečka (Rosnička), zcela nahodile se v některých chvílích objevují dva do plavek svlečení Výletníci-Politici, podstatnou roli hraje Sbor. Vedle snových, surreálných situací vyplouvají na povrch i reálné děje. Chlapec či možná bezdomovec (v podání Ondřeje Pavelky, nejstaršího z herců inscenace) se ztratil v jakémsi městě (zřejmě Praze) během povodní a není si jist, kým je a kde se právě nachází. Snaží se nesmyslně (vynášením kbelíků vody) pomáhat. Současně je poutníkem ve světě mýtů a pohádek. Dostává od Bordelmamá zenovou hádanku: Když rozdává med včelí královna, co medem potom bude královně? Hádanka ho po celou hru provází a on na ni po celý čas hledá – a nakonec nalezne – odpověď. Petr Kolečko konfrontuje pokleslá témata a pudové jednání postav (pekař je závislý na svém velkém penisu, v jedné chvíli se děj odehrává mezi porno-figurínami) s náboženskými symboly (mísení krve s těstem) a kulturními odkazy (velkou roli hraje „antický“ chór, ne náhodou Kolečko v textu uvádí, že sbor tvoří „pracující Betlém“). Celý text je psaný – jakoby – jambickým blankversem (ve skutečnosti je to spíše jeho parodie), jde ale o formu výsměšnou, s rýmy vesměs dětsky naivními a prostými. Setkáme se s typicky cynickými „hláškami“, s oblibou užívanými dnešní mladou generací (Vždyť ono zcela chčije, lásko má! / Co chčije, chcanec je to obrovský). Kolečko dokládá, jak blízko má tento slovník k jazyku budovatelských snímků padesátých let: Zas větší je dnes nežli hora Říp, / ten kopec práce za námi, / Zem dýchá dneska jenom nejčistší, / vzduch prosycený prací včeliček. / Tak ještě dneska honem na Mácháč, / tam zchlaďme údy dřinou znavené, / kdo zaslouží si odpočinek víc? / Šup do vody a věnujme se hrám… – a jak splývá s reklamními slogany dneška: Tak ono má být týden slunečno, / beach můžem hrát a házet frisbíčko. / Hrad postavíme z písku veliký. / Pak na lehátko nafukovací / si lehnem každý kousek od břehu. / Tak abychom tam oba stačili. Tento princip využil autor už v parodických Pornohvězdách, zde jej však zakomponoval do mnohem složitější struktury a podstatnějšího tématu. Vysmívá se politikům, kteří jsou především trapní, a tím nebezpeční. Nešetří ani vlastní generaci, patrný je tu existenciální rozměr i rafinovanější forma a jazyk.

Režisér Thomas Zielinski se pokusil dát textu adekvátní, velkorysý formát. Jednotlivé výstupy se odehrávají na otevřené, víceméně prázdné scéně, ovšem v monumentálních skupinových obrazech, často doprovázených zadní projekcí. Atmosféru podstatným způsobem dotvářejí světla a hudba (Ivan Acher). Představení co chvíli rytmizuje velký dívčí voiceband vedený Bordelmamá (Eva Salzmannová, alternuje Alena Štréblová). Některé části jsou muzikálově zpívané, jiné hrané s naivitou lidových (vánočních) her. Inscenaci lze vnímat jako svobodnou hru, akrobacii obrazů, žonglérství forem. Mladí herci i Eva Salzmannová s Ondřejem Pavelkou tomuto přístupu rozumějí. Každý z protagonistů si během představení nachází výstup, ve kterém se může realizovat a projevit. Každý je výrazně jiný, někdy až příliš, což vyvolává pocit chaosu a vykloubenosti. Když si před diváky začnou s míčem hrát do plavek a koupacích čepic odění Výletníci Leoš Noha (alternuje Jiří Ployhar) s Tomášem Kobrem, nemá to zdánlivě žádnou vypovídací hodnotu. Je to jen divné, jakoby nepatřičné. Cák cáky cáky cáky cáky cák / Šup do vody a věnujme se hrám. Oni – jak se ukáže – jsou však také politiky (Ministr a jeho Náměstek), představiteli země, kteří rozhodují o jejím osudu jen na základě hlášení televizní Rosničky. Ta se ale zmýlila, protože snědla zkaženou housku. A přišla potopa. Nebudu zde popisovat další krkolomné zvraty a proměnlivost výkladu postav a situací. Ne všechno se povedlo, ne všechno je inscenačně dotažené (problematické playbacky). Kolečko se Zielinským vytvořili typicky postmoderní dílo. Jeho obsah i forma jsou skryté v řadě – od tématu odvádějících – inscenačních hrátek, citací a mystifikací. Produkce se vyznačuje odvahou a rázností. A je především svobodomyslná.

Kauza Kolečko

Petr Kolečko. Foto archiv

Kdo je vlastně Petr Kolečko? Vážný, seriózní autor, nebo života si užívající nadaný mladíček, kterému to rychle a vtipně píše, ale víc než spontaneita a nahodilost v jeho psaní není? Asi obojí.

Dokladem budiž jeho dramaturgie v pražském A studiu Rubín. Dává v něm prostor komorním inscenacím současných režisérů – vedle Zielinského především svým generačním druhům Petru Svobodovi, Danielu Špinarovi a Janu Fričovi, režíruje zde i Lucie Málková a Jan Nebeský. Tato dramaturgie klade důraz na divokou formu, miluje ohlasy či adaptace slavných literárních předloh, pop-art a mystifikaci. Kolečko sám napsal či spolupřipravil pro tento prostor většinu textů – Zlatý prsten Jana Třísky, Soprán ze Slapské přehrady, Kauzu Salome, House of Love, Díru, Kouzelníka a zatím naposledy Kauzu Médeia. Právě minicyklus ohlasů či persifláží slavných literárních předloh – Kauza Salome a Kauza Médeia – ukazuje na obrovský Kolečkův autorsko-dramatický a dravý dramaturgický talent, na schopnost nápaditě pracovat s předlohami, aktualizovat je, zasazovat do jiných kontextů a nahlížet na ně současnýma očima. Zatímco Salome zobrazil jako infantilní dívku odkojenou kýčem telenovel a různých „superstars“, uzamčenou v soukolí mrtvolného světa královské (ubuovské) rodiny, je Médeia (Jana Stryková) z těchto dětských střevíčku již vyrostlá, mladá žena žijící v této době i světě, ostrá punkerka. Na začátku ji sledujeme, jak kdesi v paneláku, mezi hračkami svých dětí, zlostně žehlí. Vchází Glauké (Zuzana Stavná) s úlisnou snahou domluvit s ní pravidla rozchodu s Iásónem (Jaromír Nosek), kterého si bude brát. Jsme svědky energické výměny názorů a postojů dvou zcela rozdílných typů žen – vzteklé „lvice“ a hloupé (ovšem fyzicky zdatné) naivky. Překřikují se, bojují spolu a rvou se, až se málem ubijí k smrti. Na chvíli uzavírají příměří, aby za chvíli po sobě házely vše, co jim přijde pod ruku. A nakonec – po antickém vzoru – zabíjí Médeia Glauké svým darem, otrávenými šaty. Po smrti Glauké (a vraždě vlastních synů) vítá Médeia Iásóna. Uvaří mu musaku „na peloponéský způsob“ – z jejich dětí. A zahubí ho.

Kolečko v podstatě napsal černou coolness grotesku pro tři herce. Inscenace netrvá ani hodinu. Ovšem vedle nabídky pro herce „pořádně si zařádit“ využívá dramatik i odkazy na rozdílné kulturní a civilizační kodexy (Médeia je divá Peloponésanka, Glauké křehká Evropanka) a především opět zdůrazňuje práci s jazykem, který je pro něj hlavním nositelem významu a charakteru postav a situací. Zatímco Médeia mluví ve verších, vyjadřuje se Glauké pokleslým jazykem reklam a telenovel. Iásón pak dvě polohy – podle situací – střídá. Na jedné straně se objevuje rovina realisticko-civilní, křupanská, na druhé královsky vznešená, veršovaná. Režisér Daniel Špinar dal v inscenaci prostor především hereckým akcím. A jelikož se všem třem hercům daří vytvářet divoké, pikantní, pohybově vypointované situace, vznikla dynamická, dravá inscenace plná nesmírně vtipných situací, rychlých řešení a ostrých střihů. Chvílemi jako bych sledoval grotesku z dob Macka Sennetta. Divák si ani neuvědomí, že sleduje krutou tragédii. Nebo komedii? Hříčku, anebo promyšlený text? Ukradený příběh, anebo rafinovanou aktualizaci? Eurípida v kuchyni, anebo Tarantina v rozvalinách antické kultury?

A Studio Rubín, Praha – Thomas Zielinski, Petr Kolečko: Úl. Režie a scénografický koncept Thomas Zielinski, asistentka režie Zuzana Burianová, hudba a projekce Ivan Acher, kostýmy Vladimíra Fomínová, dramaturgie Petr Kolečko. Premiéra 1. 11. 1010 na Nové scéně Národního divadla.

A Studio Rubín, Praha – Eurípides, Petr Kolečko, Daniel Špinar: Kauza Médeia. Režie a scénografie Daniel Špinar, pohybová spolupráce Lenka Vágnerová. Premiéra 5. 12. 2010.