Susan Mach: Klíčem k napsání hry je dobrý příběh
Když se mě lidi ptají, co dělám, snažím se působit zajímavě, a tak vždycky říkám, že píšu. Většinou se pak už nikdo na nic neptá. A když mi někdo přece jen položí tuhle nepříjemnou doplňující otázku „A co píšeš?“, často mlžím a všelijak se vyhýbám odpovědi. Aspoň v Portlandu se dá řeč vždycky stočit na počasí…, uvádí na svém pražském blogu portlandská dramatička Susan Mach. Její dědeček z otcovy strany se narodil v jihočeské vesnici Mirochov.
[nggallery id=4]
Nedávno jste se vydala po stopách svých předků do jižních Čech. Co jste tam objevila?
V roce 2006 jsem poprvé navštívila Prahu. Účastnila jsem se dílny tvůrčího psaní, kterou tam organizovala Western Michigan University. Na vlastní pěst jsem se vydala do Mirochova, odkud můj tehdy dvouletý dědeček s rodiči v roce 1910 odešel do Ameriky. Tenkrát jsem tam ale žádný důkaz o svých předcích nenašla.
Jak to?
Asi proto, že máme romské kořeny. Aspoň táta to vždycky říkával. Pradědeček Václav a babička Anna prý připluli na Ellis Island bez manželské smlouvy, zato s šesti dětmi. Museli je nejprve legalizovat a teprve potom směli vstoupit na pevninu. Když jsem se táty ptala, čím se jeho rodiče živili, odpověděl mi, že bavili lidi. Jak bavili?! ptala jsem se dál. Otec nevěděl. Řekl mi, že byli chudí a někdo jim prý zaplatil cestu do Ameriky. Usadili se v Minnesotě, kde žila poměrně velká česká komunita. Čeští imigranti tam dokonce založili město New Prague, kde se později narodil můj otec. Tam jsem také poprvé jedla pravé české koláče a tancovala polku. Před dvěma lety jsem do Česka odjela znovu, opět sama, táta se vymluvil na to, že ho bolí kolena.
To zní jako detektivka. Jak to tentokrát dopadlo?
S pomocí pražské agentury P.A.T.H. Finders se mi podařilo najít nejen pomník z 1. světové války se jmény mých třech prastrýců, zřejmě bratrů pradědečka Václava, ale i rodný dům Machů a část vzdáleného příbuzenstva. Každý druhý měl můj nos a připomínal mi někoho z rodiny. Dlouho jsem si kladla jednu a tu samou otázku: Proč můj pradědeček Václav emigroval? Tam mi to došlo. Kdyby zůstal, zřejmě by jeho jméno bylo vyryté na pomníku z 1. světové války vedle mých prastrýců. A můj otec by nebyl můj otec a moje dcera Nora by se vůbec nenarodila.
Své pátrání jste částečně zdokumentovala na blogu Sue’s Prague blog. Jste ale přece jen dramatička, nevznikla o té dobrodružné výpravě také nějaká divadelní hra?
Začala jsem psát nějaké obrazy, ale musela jsem to odložit kvůli jiným projektům. Něco z toho jednou určitě bude, ale zatím nevím co. Českou republiku mám moc ráda a než případný text dokončím, chci se tam ještě vrátit.
Playwrighting neboli psaní divadelních her se vyučuje skoro na každé americké vysoké škole. Dá se vůbec v tak obrovské konkurenci vystudovaných dramatiků obstát?
Neřekla bych, že by v porovnání s ostatními žánry, jako je próza, publicistika nebo poezie, psalo v Americe dramatické texty zas až tolik lidí. Pravdou je, že se psaní divadelních her dá studovat, já sama jsem takový program absolvovala na bostonské univerzitě. Ale nejsem ten soutěživý typ a neumím se dostatečně připomínat a naléhat na všelijaké kritiky a komise, aby si moje hry přečetli. Mě baví spolupracovat s herci. Většinou se snažím sehnat nějaký grant a co nejlepší tým lidí, uspořádat scénické čtení nebo hru dostat na festival současné dramatiky.
Udělá taková škola z člověka dramatika?
Nejen z vlastní zkušenosti, ale i díky tomu, že jsem sama učila psát divadelní hry, jsem pochopila, že člověk buď přirozeně chápe, anebo nechápe, jak divadlo funguje. Jak se pohybovat po jevišti a jak pro něj psát. To se naučit v podstatě nedá. Hodně lidí to necítí nebo s tím má problémy. Takže pouze škola z člověka dramatika neudělá. Zásadní je spolupráce s herci a režiséry. Jejich zpětná vazba je k nezaplacení.
Píšete texty hercům – jak se říká – na tělo?
Primárně ne. Až když s režisérem a herci pracujeme na finální podobě scénáře při vzniku konkrétní inscenace. Takže určitý vliv herců ve výsledném textu je.
Co je pro vás při psaní dramatického textu nejpodstatnější?
Klíčem k napsání hry je dobrý příběh. Pokud cítím, že hapruje, je těžkopádný a překombinovaný, tak se do něj nepouštím. Snažím se taky, aby text nebyl příliš didaktický. S tím jsem bojovala ve své poslední hře Noble Failure, kde jsem se zabývala problematikou vzdělávacího systému v USA. Vždycky jde primárně o lidi, kteří něco skutečně prožívají, a každé téma je podle mě potřeba zlidštit. O to jsem se úpěnlivě snažila. U hry The Lost Boy jsem zas nemohla přijít na to, jak propojit tragický příběh s cirkusovými scénami, jež téma vyžadovalo. Nakonec mi pomohlo, když režisér obsadil skutečného cirkusáka, který mě inspiroval svými čísly a triky. Ty jsem pak do textu připsala.
Jak jste se dostala k psaní her a obecně k divadlu?
Když jsem byla na střední, divadlo jsem v podstatě neznala, hrála jsem jen v několika školních inscenacích. Bavilo mě to, ale moc jsem o tom nepřemýšlela. Vyrůstala jsem na malém městě ve východním státě Washington, kde nebyla žádná divadla. Pak jsem šla studovat fyzioterapii a hned v prvním ročníku mě obsadili do jedné divadelní inscenace, čímž jsem se tak trochu vrátila do školních let. A chytlo mě to. Když do divadla člověk jednou spadne, tak už v něm zůstane navždycky.
Máte nějaké divadelní vzory či aspoň oblíbence mezi dramatiky či dramatičkami?
Mám ráda Toma Stopparda a Caryl Churchill. A také Václava Havla. To je můj velký vzor. Obdivuji ho jako osobnost a všechno, co symbolizuje. Svobodu, humanismus, toleranci. Lásku a pravdu… Mám ráda Eurípida. Jeho Bacchantky hodně čteme se studenty. Fascinuje mě téma této hry – absence lidskosti a z toho plynoucí následky. A samozřejmě nemohu opominout Shakespeara. Líbí se mi i expresionismus Tennessee Williamse, i když sama dávám přednost realističtějšímu ztvárnění příběhu. Mám ráda Brechta. Nelíbí se mi kruté, zlé divadlo, kde na sebe postavy křičí a jsou na sebe hnusné. Například nejsem velký fanda her Neila LaButa.
Přežije divadlo 21. století? Zvlášť v Americe, ráji televizních sitkomů, které ho přebíjejí.
Tohle se říká už roky, ale nemyslím, že by virtuální realita úplně vytlačila něco tak prastarého, jako je divadlo. Myslím, že jednou bude společnost hladová po divadle. Svět technologií, ve kterém žijeme, je navzdory sociálním sítím a dalším komunikačním platformám vlastně strašlivě izolovaný. Lidi spolu nedokážou normálně žít, mluvit spolu. Čím dál víc jim bude chybět přímé lidské propojení, fyzický dotek a sounáležitost. Jsem přesvědčena, že divadlo, to obyčejné vyprávění příběhů, nikdy nezanikne.
Jak obvykle probíhá inscenování vašich textů?
V ideálním případě se koná nejdřív scénické čtení, kdy získám od inscenačního týmu zpětnou vazbu. Vzniká dialog, nastává výměna názorů, vznikají otázky a všichni hledáme odpovědi. Během zkoušení pracuju na dalších verzích a po čase se většinou vzdálím. Jdu se pak podívat až na první projížděčku. Text potom ještě do poslední chvíle upravuju, v podstatě až do premiéry.
V českém divadle se často v textech škrtá. Jaký je váš názor na zásahy režiséra a dramaturga do původního tvaru hry?
To bych asi neustála. Dávám přednost právě té již zmíněné spolupráci s herci a režisérem, týmové práci. Myslím, že bych byla dost zničená, kdyby mi herci a režisér hru přepsali. Zvlášť pokud bychom měli za sebou již nějaký společný dialog, ve kterém zvažujeme každé slovo. I když je režisér nejvyšší autorita, nesmí vyškrtnout nebo změnit ani slovo, aniž by to konzultoval s dramatikem. Takhle je to ve smlouvě. Takže změny ano, ale až po schválení autorem.
Spolupracujete při psaní s dramaturgy?
S dramaturgy mám špatnou zkušenost. Proč by mezi mnou, režisérem a herci měla stát další osoba? Moje první hra Monograms byla docela úspěšná, čtení mělo velký ohlas, také se jednou inscenovala. Pak ale vždycky přišel nějaký dramaturg, ohodnotil ji, aniž by si ji pořádně přečetl a aniž by se mnou mluvil, a divadlo ji nikdy nepřijalo.
Ale dramaturg by neměl stát mezi vámi a divadlem.
Ale tak to bylo. Aspoň tady v Americe si divadla moc nevědí rady, co si s takovým dramaturgem počít. Z vlastní zkušenosti musím říct, že dramaturg vždycky stál inscenacím mých her v cestě. Pořád jen samá čtení a nikdy žádná realizace, vždycky to nějak zazdil. A já nejsem ten typ, kdo by pořád chodil, nabízel a telefonoval. Kdo by tlačil na pilu. Takže mé hry se zatím moc neinscenovaly.
Tohle však už dávno neplatí. V rámci festivalu nového divadla Fertile Ground Festival 2013 byly ve světové premiéře uvedeny na scénách renomovaných portlandských divadel hned dvě její hry: The Lost Boy a A Noble Failure.
Susan Mach
je současná americká dramatička a pedagožka s českými kořeny. Vystudovala dramatickou tvorbu na Boston University, kterou též spolu s literárním seminářem vyučuje na Clacamas Community College nedaleko oregonského Portlandu. Inspiraci pro psaní čerpá z událostí světa, ve kterém žije, a svými texty na ně bezprostředně reaguje. Její první hru Monograms uvedlo několik divadel od New Yorku po Portland. Zdramatizovala v ní život portlandské básnířky Hazel Hall. Text vyšel v Rain City Press v Seattlu a získal cenu Portland Drama Critics Circle Award. Angle of View je název její druhé divadelní hry, která se dostala do finále ceny Oregon Book Award a četla se na divadelních scénách v Bostonu a Portlandu. Za své třetí drama The Shadow Testament o dívce, která propadla sektě Holy Rollers, získala Woman Writers Fellowship, stipendium portlandského literárního centra Literary Arts. Scénická čtení této hry se objevila na amerických jevištích východního i západního pobřeží. Ve spolupráci s jazzovým pianistou a textařem Davem Frishbergem vznikla hra The Difficult Season. V roce 2011 získala prestižní cenu Oregon Book Award a stipendium Oregon Literary Fellowship za drama The Lost Boy, které napsala na zakázku neziskové organizace The Haven Project a její program pro ohrožené děti. Její dosud poslední dramatický text A Noble Failure je ze současného Oregonu a popisuje v něm problémy a tragédie současného amerického školství. Obě hry byly uvedeny na jaře tohoto roku ve světové premiéře během festivalu současné tvorby Fertile Ground Festival 2013 v Portlandu.
Komentáře k článku: Susan Mach: Klíčem k napsání hry je dobrý příběh
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
