Švanda dudák v zajetí devadesátek
Divadelní léto pod plzeňským nebem si letos poprvé po třinácti letech své existence vybírá kvůli koronavirové pandemii premiérovou pauzu – pokud nepočítáme novou inscenaci Poslední zrnko písku Činohry 16-20 (soubor čerstvých absolventů DAMU), která zde bude uvedena třikrát na konci července. Na repertoár tak byla nasazena loňská novinka, a to adaptace divadelní hry Josefa Kajetána Tyla Strakonický dudák, o jejíž vznik se zasloužili dramaturg Jiří Janků a režisér Marek Němec. V malebném prostoru U Ježíška se hraje pod názvem Švanda dudák.
Tylova dramatická báchorka o mladíkovi, jenž díky očarovaným dudám uspěje v cizině, ale propadne touze po penězích, má u nás od svého prvního uvedení v roce 1847 poměrně silnou inscenační tradici a je považována za součást tzv. zlatého fondu české dramatiky. Jak se proměňovalo společenské a politické klima, měnila se i její interpretace, a po roce 1948 se stala rukojmím komunistické propagandy. V doslovu vydání hry z roku 1974 od Jaroslava Machytky se tak například můžeme dočíst, že …Tylova národní báchorka míří proti všem, kdo jsou jako Vocilka ochotni dát cizině přednost před vlastí, nebo že …vroucí cit lidových postav vítězí nad mocí peněz a nad pochybným leskem ciziny…
Naivita Tylova textu v současné době už téměř nedovoluje, aby byl uváděn ve své klasické podobě. Proto je třeba nalézt svébytný inscenační klíč, kterým by se na látku dalo pohlédnout současnýma očima. Před pár lety se o to v pražském Národním divadle pokusil režisér J. A. Pitínský. Takový průšvih, jakým bylo jeho předchozí nastudování Topolova Konce masopustu, to sice nebyl, ovšem k nejzdařilejším verzím Strakonického dudáka Pitínského stylově roztříštěná, nekompaktní inscenace rozhodně nepatřila. I její výpovědní hodnota vůči dnešku byla sporná.
Divadelní léto pod plzeňským nebem uvedlo Švandu dudáka. Foto: archiv redakce.
Plzeňský dramaturgicko-režijní tandem Jiří Janků a Marek Němec si byli, zdá se, specifik titulu vědomi, a proto se rozhodli k razantní adaptaci, víceméně „překladu do současnosti“. Děj situovali do raných „devadesátek“ s dozvuky sametové revoluce, což evokoval zejména hudební výběr v podobě písní Modlitba pro Martu, Jednou budem dál či parafráze na českou národní hymnu. Němec a Janků zároveň inscenaci okořenili spoustou zábavných scén, které se jejich výkladu nikterak nevzpírají, naopak dotvářejí jeho osobitou tvář.
Ruku v ruce s jejich koncepcí jde také scéna Agnieszky Páté-Oldak, která pracuje s typickými devadesátkovými proprietami, jako jsou sádroví trpaslíci nebo campingový nábytek (přičemž postavy se zmiňují například i o dalším devadesátkovém symbolu zvaném mončičák).
Celkovému pojetí konvenuje i interpretace postav. Nejvýraznější postavu svého nastudování, prospěcháře Vocilku, Marek Němec vyložil jako prototyp porevolučního veksláka, který se přičinlivě dokáže přizpůsobit čemukoli, z čeho by mu mohl kápnout aspoň minimální výdělek. Martin Písařík mu propůjčil nejen hravost a energičnost, ale i výraznou pohybovou tvárnost. Jako představitel klasického „rychlokvašeného“ podnikatele z devadesátek se Vocilka například potýká s neznalostí cizího jazyka, a tak neváhá do některých scén zapojit publikum, aby mu jednoduché anglické repliky přeložilo. Písařík dokázal s lidmi s lehkostí komunikovat, takže i přes zbytečně dlouhou stopáž těchto výstupů šlo o vcelku zábavnou vsuvku. Švandův přítel Kalafuna se v podání Michala Štěrby stává Romem s patřičným dialektem, který se musí starat o nespočet ratolestí, a jeho přestřelky s manželkou Kordulou v podání Kláry Krejsové mají patřičný šmrnc. Štěrba zároveň dokáže dobře vybalancovat míru nadsázky, aby postava zůstala prosta jakéhokoli pitvoření.
Devadesátky a Švanda dudák. Lze to zkombinovat? Foto: archiv redakce.
Možná právě kvůli výraznému zpracování postav Vocilky a Kalafuny se samotný Švanda dudák Ondřeje Rychlého dostává trochu do pozadí, stejně jako jeho vztah s Dorotkou Elišky Hanušové. Nicméně k nejsilnějším momentům celé inscenace patří právě dialog Švandy s jeho matkou Rosavou, která mu vyjeví pravdu o tom, kým doopravdy je. Její představitelka Jana Kubátová je pak herecky přesná i v další roli Tlumočnice.
Tvůrci si sympaticky poradili též s problematickou scénou výstupu princezny Zuliky, kterou nechali přivézt na plac přímo limuzínou. Efektní, ale i výsostně zábavný a nečekaný moment.
Problematický a popravdě trochu nejasný byl samotný – dramaturgicky výrazně upravený – závěr, kdy se Švanda dostává do spárů divých žen a jedna z hlavních postav oproti originálu dokonce umírá. Dost možná k tomu přispěla nepřízeň počasí, která zhlédnutou reprízu provázela. Inkriminovaná scéna se totiž odehrávala na kopečku, který byl pod vlivem deště dost promáčený, takže herci neměli čas na hrdinství a museli dávat pozor, aby neuklouzli a nesjeli ze svahu dolů. Tím si také vysvětluji nejasnost a překotnost závěru v jinak smysluplné a dotažené interpretaci bezmála dvě stě let starého díla. Strakonický dudák v Plzni získal současnou tvář a plně promlouval k dnešnímu divákovi, i když se kvůli tomu z příběhu přece jen trochu vytratilo téma vlastenectví, lhostejnosti, posedlosti penězi či touze po věrné lásce. Na druhou stranu, právě díky výrazné aktualizaci inscenace působí tak svěže.
///
Divadelní léto pod plzeňským nebem – J. K. Tyl, M. Němec a J. Janků: Švanda dudák. Režie Marek Němec, dramaturgie Jiří Janků, výprava Agnieszka Pátá-Oldak, hudba Ondřej Švandrlík a citace. Premiéra 29. června 2019 (psáno z reprízy 16. července 2020 v areálu U Ježíška).
Komentáře k článku: Švanda dudák v zajetí devadesátek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Herman
Z recenze jsem nepochopil,
proč v Plzni sáhli po Strakonickém dudákovi a co inscenací chtěli sdělit. Jestliže se vytratilo „téma vlastenectví, lhostejnosti, posedlosti penězi či touze po věrné lásce“, o čem se tedy hrálo? Čím byla inscenace svěží a v čem tedy spočívá „dotažená interpretace bezmála dvě stě let starého díla“?
22.07.2020 (17.56), , Trvalý odkaz komentáře,
jiri landa
Ta témata se vytratila „přece jen trochu“,
jak píšu v závěru, což bylo dáno odlehčenou formou celé inscenace. To přikládám na vrub faktu, že byla připravována pro „letní publikum“ (navíc sledovanou reprízu stihl dost velký liják, jakže některé nuance mohl smést právě tento déšť 🙂 ). A přesazením do „devadesátek“ chtěli právě sdělit fakt, že to, co bylo napsáno před téměř dvě stě lety, jde aplikovat na současnou dobu, a to se dle mého soudu podařilo.
23.07.2020 (10.10), , Trvalý odkaz komentáře,