Švandův maratón unavil, ale příjemně

Vánoce jsou za námi, bohužel. Skončilo i předvánoční nákupní a uklízecí šílenství, naštěstí. A právě v tomto hektickém čase nabídlo Švandovo divadlo možnost, jak alternativně strávit alespoň jednu sobotu.

Umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár představil projekt slovy: »V předvánočním čase se pokusíme narušit vrcholící nervozitu a povinnou rodinnou radost. A to divadelním hodováním, které jsme nazvali Velká divadelní sobota. Tentokrát s podtitulem Zastavení v čase.«

Švandův maratón proběhl 18. prosince, kdy divadlo uvedlo dvaceti čtyř hodinový projekt, jehož součástí, i pomyslným vrcholem, bylo premiérové uvedení obou dílů inscenace Merlin – Zrození a Grál – v jednom dni. Napadá mě srovnání s celodenními cykly v brněnském Divadle Husa na provázku. To byly ovšem životní umělecké zážitky: Dostojevský – Morávek – boršč – Budař u klavíru. Nebude jednoduché je překonat.

Vezměme to ale popořadě. Program začíná již v 9:00 a to znamená, že musím i v sobotu vstávat brzy. Polozmrzlá se na tramvajové zastávce ptám, kolik lidí bude chtít strávit celých 24 hodin v divadle? Hlavně, když se startuje ráno dvouhodinovým workshopem stepu! Moc optimistická nejsem.

Ve zkušebně ŠD se sešla necelá dvacítka stepuchtivých lidí. Pozorně si je prohlížím a snažím se odhadnout, proč přišli. Lektor dnešního kurzu Jan Bursa pravděpodobně uvažuje podobně, čeká ho totiž dost těžká práce. Musí zvládnout zjevné začátečníky v ponožkách i poloprofesionály ve stepařské obuvi za pár tisíc. Já jsem se rozhodla, že vlastní kůži nedám zadarmo, a sednu si. Nemusím se účastnit všeho a čeká mě ještě hodně dlouhý den. Asi po půl hodině se ke mně připojí chlapec, který se chvilku snažil schovávat v zadních řadách. Pomrkává na mě, asi má pocit, že našel spojence.

Zanedlouho – tedy v 10:00 se však musím přemístit do studia na dětský program s Buchtami a loutkami. Nejprve odehrají vánoční představení Andělíčka Toníčka, pak pořádají setkání s dětmi. Andělíček mě nepotěšil. Byl samozřejmě vánoční a až moc mile užvatlaný. Na dětskou dílnu radši nezůstanu. Snad se to líbilo aspoň dětem. Ještě dostanou cukroví a bonbóny a půjdou domů nebo s maminkou na nákupy.

Opět přebíhám do zkušebny. Program oznamuje, že workshop tance Lindy Fernandez Saez bude trvat dvě hodiny. Jdu si sednout na své oblíbené místo, odkud všechny nenápadně pozoruji. Je tady pár vytrvalých slečen z předchozího kurzu stepu a desítka nových lidí – maximálně třicetiletých. Tanečnice nezkoumá, jak jsou na tom fyzicky, a hned začíná s protahováním. Tvrdí, že její krátké choreografie zvládnou všichni, protože budou využívat přirozené pohyby těla. A opravdu – někteří jsou sice ve svých projevech ladnější, ale nikdo nemá tendenci se schovávat. Vydržím je sledovat celou dobu. Tedy především velmi charismatickou Lindu. Její závěrečný rychlokurz afrických tanců vyvolá mezi účastníky nakažlivé nadšení. Mám dobrou náladu a začínám se těšit na šest hodin s Merlinem. Bez ironie!

V kavárně je od dvou hodin vernisáž fotografií Alžběty Jungrové a koncert jazzového orchestru Příliš mnoho saxofonů. Nahlédnu tam, zjistím, že si stejně nemám kam sednout, a utíkám shánět něco k snědku. Napadá mě, že ještě nemám vánoční dárky a nákupní centrum je téměř za rohem. Naštěstí mě odradí kapří hlavy, které teď pečlivě hlídají všechny lidmi navštěvované objekty. Švandovo divadlo naštěstí ještě ne, takže se pokorně vracím.

Je 16:00 a má začít Merlin aneb Pustá zem. Sedám si do předposlední řady. Po deseti minutách začínám být naštvaná. Vedle mě totiž sedí několik puberťáků a své vtipné komentáře posílají na všechny strany, samozřejmě je nejvíc vyprovokuje, když na scénu přijde Lancelot (Kristýna Frejová), který se počne dvořit Ginevře (Petra Hřebíčková). Před koncem první části je to však přestává bavit a všichni kolem si oddychli. Předvánoční dobrá vůle je trochu opustila během první přestávky, ale na svých místech se uklidnili poměrné brzy. Je tady další přestávka. Publikum se přesouvá do kavárny na guláš a pizzu. Přemýšlím, jestli výběr tohoto občerstvení má něco vypovídat o inscenaci. Snad ne, ale pro jistotu si nic neberu, ještě by mě to mohlo zkompromitovat. Potkávám mladé spoludiváky. Pokuřují a vyprávějí si o tom, jak je Merlin „dostal“. Prý je lepší než v televizi. Mám z toho radost. Aspoň u někoho našel smíchovský Merlin zastání. Pokud ho udělá Gombár potřetí, tak to bude geniální inscenace, dodávám já.

Kavárna je teď přeplněná. Všude je spousta hluku a cigaretového kouře. Mejdan se zkrátka rozjel. Mnozí diváci se ještě chystají na půlnoční koncert G-Point Hunters (ve složení Matěj Ruppert, Roman Holý, Tereza Černochová). Pochybuji však, že někteří společensky unavenější hosté zvládnou sejít točité schodiště do studia.

Pochybuji i o sobě a je mi jasné, že do rána bdít nevydržím. Počkám ještě na Půlnoční živý orloj, který se odehrává v oknech divadelní budovy, a vydám se na zastávku. V divadle jsem strávila pouze patnáct hodin. Na programu se skrývá ještě několik akcí – už zmíněný koncert, divadelní improvizace Jiřího Maryšky nebo jízda tramvají do stanice Východ s hudebním doprovodem.

A jaké to bylo? Velice únavné, ale příjemné. Stačilo však začít až odpoledne. Dopolední workshopy a dětský program jistě mají ve Švandově divadle své důležité místo a zúčastněné potěšily, ale přeci jen byly pro jiné návštěvníky než pozdější akce. Atmosféra a divácká pospolitost se začaly projevovat až v pozdních večerních hodinách. Vrcholný zážitek to ovšem nebyl a Husa zůstala stále neporažená.