Divadelní noviny > Názory – Glosy
Svatá rodina
Vánoce připomínají narození Ježíška či slunovrat, ale vánoční filmy vždycky souvisejí hlavně s rodinou a sentimentalitou, která naši zpravidla marnou touhu po příbuzenské harmonii provází. Jelikož žádná rodina není svatá a nějakou rodinu máme každý, ať už ji milujeme, proklínáme, anebo ji třeba ani neznáme, rádi si vytvoříme iluzi – aspoň pro ten večer. Proto se nelze nestrefit, pokud nějaký vánoční film hledáte nebo vymýšlíte. Příběh je jasný předem.
Většinou jde o nalézání. O dojemná setkání příbuzných, kteří si zdánlivě navždy zmizeli a teď překonávají odcizení či dlouhou nepřítomnost. Případně milenci hledají a o Štědrém večeru najdou tu pravou / toho pravého. Nebo rodiče naleznou své ztracené dítě či stařečka s Alzheimerem. Nakonec se vše dojemně sklene a navrch ještě přijde záruka, že to tak zůstane. V tom nemožném happy endu je pokaždé zakomponováno nějaké mysterium, neboť i bezvěrec chce o Vánocích slyšet, že věci se nedějí jen tak samy od sebe. Na svou vánoční pohádku je i cynik schopný koukat každý rok, i když u toho naoko skřípe zuby a prohlašuje, že už Vánoce chce mít za sebou.
V dětství jsem dlouho věřila na Ježíška, a dokonce bych tehdy přísahala, že jsem ho občas zahlédla, což se mi už dnes neděje. Taky už vím, že šťastných vánočních setkání není tolik co filmů, a tak se mi legendy o štěstí, stromečku a bramborovém salátu zdají pořád únavnější. Když jsem minulý rok se zavražděným kaprem v ruksaku navštívila kostel u Pražského Jezulátka, bylo mi teskno po všedním dnu, kdy nemusím nic předstírat. Dobře mi tak.
Už patnáct let mám ale ráda vánoční film, který asi jediný vypráví o tom, že rodina je štěstí i katastrofa zároveň. I když jsou její členové zajímaví, velkorysí a chtěli byste je potkat. Je to francouzský film Arnauda Despleschina Un conte de Noël, tedy Vánoční pohádka z roku 2008 (u nás uváděn pod názvem Vánoční příběh – pozn. red.). Při troše štěstí se dá občas někde sehnat na DVD a nedávno z něj vznikla úspěšná divadelní hra.
Oč jde? Na severu Francie v Roubaix se po letech sejdou na Vánoce tři generace intelektuální rodiny Vuillardových. Junon, matka, onemocněla vzácnou rakovinou a je naděje, že ji může zachránit transplantace kostní dřeně od pokrevního příbuzného. Jenže děti i vnoučata představují panoptikum nadaných neurotiků a shodnou krev s Junon mají jen dva: patnáctiletý schizofrenický vnuk a čtyřicetiletý alkoholik Henri, černá ovce rodiny. Mají to být možná poslední společné Vánoce. Během tří dnů plných jiskřivého francouzského intelektu, ale hlavně vína, hádek, facek, strachu a vášní se obnaží kořeny vztahů: nebožka Abelova matka udržovala po desítky let harmonický lesbický vztah a Henri přišel na svět jen proto, aby jeho kostní dřeň zachránila umírajícího šestiletého bratra Josefa. Jenže bylo pozdě a Henri už byl pak celý život tím, kdo vlastně neměl být. Bratr Ivan si kdysi vymohl svou manželku Sylvii na svém bratranci vydíráním, protože i on trpěl psychickou poruchou.
Přestože se všichni ti elegantní lidé dvě a půl hodiny chovají jako blázni, složí dohromady obraz Vánoc, jak jej bohužel často známe: napjatých chvil, kdy se všichni tak velmi snažíme o pohodu, až nás přejede parní válec dávných traumat. Když jde starý otec Abel o štědrovečerní noci vyhodit odpadky, spatří svého na mol opilého syna Henriho slézat z druhého patra po hromosvodu. Proč nechodíš po schodech, chlapče? ptá se a dodává: Nejsem si jist, zda je ta transplantace slučitelná s tvým životní stylem…
No ale protože je to přece jen vánoční pohádka, dobře to dopadne. Aspoň v tom filmu, který byl nominován na všechny světové ceny, ale žádnou nedostal. Zato režisér čelil vážným soudním tahanicím, protože ta rodina v Roubaix skutečně existuje a měla ho do té doby za přítele. Ale to už bylo po Vánocích.
Tak si je užijme. Upřímně a tak, jak to dokážeme.
Vaše Tereza Brdečková
Komentáře k článku: Svatá rodina
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
