Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Svatý Kuks 2021 (No. 2)

Jak už to tak zákonitě bývá, velkolepou oslavu v podobě prvního dne festivalu Theatrum Kuks vystřídala kocovina v podobě nezdarů druhého dne. Nešlo ale o nezdary umělecké, nýbrž o neovlivnitelné naschvály špatné shody okolností.

Den druhý začal, respektive nezačal zrušeným představením Tance smrti, které se mělo tematicky konat na kukském hřbitově. O napínavou podívanou se místo toho postarala nehlášená kontrola z krajské hygienické stanice ve festivalovém baru. A tak, když Jiří Jelínek vstoupil do stanu s bujarým hlaholem Vsadím se, že jste dnes ještě neviděli žádné zpestřovadlo, ozvalo se poněkud cynické povzdechnutí ve smyslu, že to není tak úplně pravda. Ale stan nadále stojí, občerstvení funguje, takže předpokládám dobrý konec nečekané návštěvy.

Ani počasí druhému festivalovému dni moc nepřálo. Naštěstí se naprostá většina programu dala před deštěm schovat pod střechu. Místo svého konání musela změnit i vernisáž instalace Bibliotheca XIX., kterou vytvořil fotograf a výtvarník Abbé Libánský. Marianská kaple, která měla být tímto projektem znovu oživena, na své probuzení bude muset ještě počkat a nebo jí zkrátka není souzeno.

Smolný řetěz ale přerval Matija Solce, jemuž byl v podstatě čtvrteční den věnován. Na programu jeho jméno viselo hned u tří inscenací v kolonce tvůrce a účinkující, u Rautu figuroval jako režisér a celý den zakončil koncertem své kapely Fekete Seretlek. Otázka, kde tento mnoha talenty obdařený loutkář a hudebník bere svou energii, se nabízí po každém jeho představení. V rámci čtvrteční kukské přehlídky ale dostala úplně nový rozměr. Zvláště vezmeme-li v potaz, že veškerá představení byla v jeden den, protože ostatní dny už má zadané hraním v různých jiných koutech světa. Kočovné loutkářství 21. století zkrátka může znamenat i hrát jeden den na Kuksu a druhý den třeba ve Finsku.

Matija Solce je fenomén. Nejen že je brilantní hudebník a improvizátor, což jsou základní vstupy pro jeho inscenace, které jsou vždy silně rytmizované. S rytmem si různě pohrávají podle momentálního citu pro situaci a naladění s hereckými partnery. Ale navíc má neuvěřitelný cit pro práci s materiálem. Několika gesty s využitím nemnoha předmětů – klasické loutky téměř nepoužívá – nechává před zraky diváků promlouvat rozličné podivuhodné postavičky i zvířata. Počíná si při tom tak přesně a vše se děje tak ledabyle přirozeně, že loutky skutečně žijí, naprosto nezávislým životem na svém jejich stvořiteli a animátorovi. A to i když je tvoří části jeho těla. Dalším charakteristickým znakem Solceho tvorby je nedořečenost, útržkovitost. Divák si musí značnou část domyslet a doplnit sám, případně musí být schopen skákat v občas poněkud zmatené lince příběhů. Živelná energie Solceho hraní je ale nenechává se tím ani začít trápit. Hudba pracující nejen s balkánskými rytmy, ale kombinující různé hudební vlivy rozbuší vždy všechna srdce v sále. Především jde o hru na akordeon, což je další atribut tohoto slovinského loutkáře, ale i na plechovky, dřívka, zvonky, rolničky… Vše, co zvládne vydat nějaký zvuk, se organicky proměňuje v muziku. Divadelní kouzla, která mu vznikají přímo pod rukama, dělají dojem, že mezi jeho předky musíme najít chobotnice. Není snad ani možné, že by měl skutečně jen dvě paže…

Přestože jeho inscenace vykazují zjevné společné prvky a opakují se v nich některé postupy, ani po úplném dni inscenací Matijy Solceho, který jsem absolvovala, nesplynula mi jednotlivá představení do sebe. V příběhu Pozor, los! si Solce se svým kolegou Filipem Šebšajevičem za pomoci loutek z ponožek, několika zvonků a pár cedulek pohrává s dětmi cestou jemné mystifikace. V Býti donem Quijotem společně nastolí existenciální téma umělecké krize, rozkolu v přátelství a částečně i nenaplněné lásky. A volná adaptace románu Anna Karenina nazvaná KAR z produkce Damúzy diváka přenese na pohřební hostinu do daleké Rusi s veškerým východním temperamentem a rozháranou ruskou duší.

Spanilou jízdu tvorby slovinského mnohostranně nadaného divadelníka ještě krátce přeruší pohybová inscenace Hic Sunt Dragones Divadla Continuo, které se na Kuks také opakovaně vrací. Na silné obrazy bohatá hra se vztahem vlastního těla k performerově identitě představuje čtyři aktérky, které z fragmentů svých těl skládají a opět nechávají rozpadat různé figurální výjevy. Tělo jako materiál, materiál a hmota jako tělo. Co je imaginativní sen a co už noční můra? Hluboce emoce zasahující bezeslovná výpověď, která na sebe vrší jednu působivou situaci, podpořenou jednoduchým a o to výmluvnějším vizuálem, za druhou.

Divadelní program čtvrtečního dne uzavírá Raut souboru Geisslers Hofcomoedianten právě v režii Matiji Solceho. Inscenace na motivy La Fontaineových bajek je zábavným kabaretním kusem s výbornými hudebními pasážemi. Trojice herců (Claudia Eftimiadisová, Kristýna Matěj Dámová, Petr Šmíd) v motorkářských kožených overalech doplněná o Šimona Ženíška za klávesami a s trubkou si svou hudební show náležitě užívá. Jenže když dva dělají totéž, není to totéž.

Uvedení Rautu značně podrazilo nohy srovnání s dílem jeho otce stvořitele. Herci snaživě plní Solcem vystavěnou strukturu, pravděpodobně do zkoušení vložili i značnou míru vlastní invence, ale to, co se u Solceho přeměňuje v symbioticky fungující směs materiálu, hudby, herectví, humoru a napětí, jsou v Rautu zřetelně oddělené složky, které ne a ne splynout ve strhující celek. Největší nejistota je patrná u práce s loutkou, kterou zde tvoří ne zrovna zajímavé pečivo. A často bohužel touto nezáživnou potravinou zůstává. I když má být třeba žábou nebo cikádou. Podobně se v inscenaci projevuje i určitá nepřehlednost, kdy se ne každý příběh z bajek daří předat tak přehledně a srozumitelně, aby divák netápal. To by ještě nutně nemusel být problém, pokud by diváka strhla herecká energie, rytmus představení, živelná atmosféra. Ale to se daří jen částečně. Tempo dění občas kolísá, čímž divák získá prostor, aby si uvědomil, že se vlastně místy “nechytá”. Odtrženo od srovnání s předešlými prožitky festivalového dne byl Raut příjemnou nenáročnou kabaretní show, s tu více, tu míně sofistikovanými hříčkami.

Druhý festivalový den byl po rozpačitém rozjezdu k nezastavení. Jedna akce se přelévala v druhou. Jakmile skončilo představení, už byl dav diváků hnán na další. Nebylo vydechnutí. Prožitky se kupily a vrstvily. Závěrečný koncert Fekete Seretlek tak skýtal příležitost nechat v sobě nahromaděnou energii konečně bouchnout a plně si ji prožít při společné očistě v divokém rytmu hudby inspirované lidovými motivy z celého světa.

///

Více na i-DN:

Svatý Kuks 2021 (No. 1)

…

Projekt vydávání letních reportáží, recenzí a denních zpravodajství na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK. Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.

• Autor: Veronika Švecová
• Publikováno: 27. srpna 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Svatý Kuks 2021 (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ