Svázáni filmovou předlohou

Objeví-li se na repertoáru divadla titul slavného filmu, je to pobídka i pro ty, kteří Thálii zvlášť neholdují, aby zamířili na představení a porovnali, jak se hercům na jevišti podařilo vyrovnat s předlohou. Laťka bývá většinou nastavena hodně vysoko. V případě titulu Rain Man (jehož mají diváci spjatého především s vynikajícím Dustinem Hoffmanem v roli autistického Raymonda a Tomem Cruisem jako jeho cynickým bratrem, který ho unese z ústavu pro psychicky nemocné, aby získal podíl na dědictví po zesnulém otci) si divadelní tvůrci musí poradit s tím, že se velká část příběhu odehrává „on the road“ – na cestě do Los Angeles. Právě cestování obou bratrů napříč Spojenými státy ve starém buicku, jež se naplňuje hledáním vztahu jednoho k druhému, ale i samotný automobil, který svým způsobem osudově zasáhl do jejich životů, spoluvytvářejí atmosféru celého snímku. Poprvé se na jevišti objevil Rain Man teprve v Londýně roku 2008 po dvaceti letech od filmové premiéry. Divadelní adaptaci vytvořil americký scenárista Dan Gordon a od března ji jako první na evropském kontinentu mohou zhlédnout i diváci Divadla pod Palmovkou v režii Petra Kracika.

Americký zábavní průmysl se řídí heslem, že když něco dobře fungovalo ve filmu, není to třeba příliš měnit. Gordon přistoupil k filmovému scénáři velice pokorně, pražský inscenační tým k jeho adaptaci pak neméně ohleduplně. Vesměs mechanické přemístění dialogů do interiérů potlačuje vnější dynamiku příběhu, aniž by mu autor dodal jiný funkční rámec. Pražskou inscenaci pak do značné míry poznamenává rezignace na silnější pokus o vlastní jevištní interpretaci. Na scéně Petra Kastnera se tak přemisťuje nábytek zprava doleva a naopak, podle toho, zda se postavy nacházejí v léčebně, kasinu nebo hotelovém pokoji. Drobné role personálu v příslušných interiérech pak ztvárňuje dvojice herců (Hana Seidlová a Ivo Kubečka), kteří hojně střídají kostýmy. Ve výraznější postavě ředitele ústavu dr. Bruenera ztvárnil Miloš Kopečný věrohodně obavy, že by psychiatr mohl ztratit poručnictví nad Raymondem i právo manipulovat s jeho penězi. Režisér inscenace se soustředil především na dramatickou dřeň příběhu – na vývoj vztahu Charlieho k nemocnému bratrovi, popřípadě milence Susan. Přestože Radek Valenta v roli Raymonda alias Rain Mana předvedl solidní studii autisty, včetně charakteristického úklonu hlavy a dalších pohybů doprovázených zadrhávající řečí, jeho herecký výkon lze označit „pouze“ za technicky mimořádný, ale o osobitou kreaci tu neběží. Způsobila to patrně přílišná fixace na filmovou předlohu. Od té se Kracikova inscenace odvážila odchýlit pouze obsazením Charlieho milenky Susan, kterou hraje Alena Bazalová (alternováno s Annou Schmidtmajerovou). Ta ztvárňuje ženu rodinného typu, jež dravému obchodníku s auty Charliemu tak trochu nahrazuje i nedostatek mateřské péče v dětství.

Inscenaci, jež chvílemi plyne až v jakoby v úsporném režimu, táhne energicky dopředu právě Charlie Jana Konečného, ztělesňující v první půli inscenace frajírka, který ví, že chce ranec peněz. Ve druhé části se herci daří od původně „prvoplánového“ ranaře postoupit ke kresbě muže, v němž se probouzí citlivá duše, postava si oprávněně vyslouží sympatie publika. Konečného kreace však poněkud bezvýraznou inscenaci stěží promění na komerčně nebo umělecky zajímavé dílo – i když o tom rozhodne čas a diváci sami.

Divadlo pod Palmovkou Praha – Dan Gordon: Rain Man. Překlad Jiří Josek. Režie Petr Kracik, scéna Petr Kastner, kostýmy Zita Miklošová. Evropská premiéra 27. února 2010. (Psáno z druhé premiéry 5. března 2010.)