Svěcení jara s happy endem
Alena Pešková je zkušená, ale i hledající choreografka libereckého baletu. Nepřekvapí tedy, že chce po svém reagovat na kultovní událost 20. století, průlomovou taneční inscenaci Václava Nižinského na hudbu Igora Stravinského (1913). Magie Svěcení jara vyzařuje napříč desítkami let a vzrušuje další a další choreografy.
Jana Schweitzerová jako Múza a Miroslav Hradil jako Stravinskij FOTO PAVEL KŘIVÁNEK
Stylově představuje Alena Pešková baletní neoklasicismus vaculíkovského typu, tradicionalistický styl, oprávněný v reprezentativních městských divadlech, jaké představuje to liberecké, jehož baletu je šéfkou, a jaký i místní diváci upřednostňují. V rámci neoklasiky je choreografkou s velkou pohybovou představivostí, invenční v tanečních situacích, variacích i pohybových detailech. Usiluje však i o stylové přesahy, jako byla Gazdina roba (2015), kde sáhla do slovníku moderního i lidového tance i k zvláštnímu inscenačnímu modelu. Je proto jen přirozené, že pojala záměr přesáhnout se stylově v dialogu s ambiciózním hudebním materiálem Stravinského, a zařadit se tak mezi ty, kdož chtějí mít v umělecké biografii „své“ Svěcení.
Že na to má, předvedla hned v první sborové scéně chlapců a dívek, kde dala průchod divokosti hudby i mládí svých interpretů a rozvinula nekonformní pohybový rejstřík, který nečerpá z neoklasiky, ale staví na zelené louce vlastní choreografčiny tvarové a pohybové představivosti. Je o to větší škoda, že tento svěží pramen inspirace choreografka zahltila vnějšími prostředky, kterými zřejmě mínila smysl tématu rozvinout a prohloubit.
Nešťastná je hned „rámcová povídka“ o Skladateli a jeho Múze, kterou představení choreografka uvádí a končí. Motiv je to jednak banální, upevňuje pánsko-dámská klišé o muži-zahloubaném tvůrci, jenž je „umučen dílem svým“, a ženě-facilitátorce mužova díla. Múza vrhá na nešťastníka Skladatele lascivní pohledy a procvičuje si rozsahy. Původní libretista Svěcení Nikolaj Rerich dal před sto lety tanečnici pozoruhodnější roli – smrtelné oběti – s bohatou paletou možných interpretací a symbolických významů.
Stejně nešťastný byl nápad choreografky podložit tyto naroubované scény Stravinského skladbou odlišného charakteru – klasicizujícím Apollonem Musagète (1928). Skladby z různých tvůrčích období Stravinského, odlišné náladou, zněním i temperamentem, jsou nekompatibilní, jakkoli obě byly napsány pro balet.
Velkou pomocí nejsou ani výtvarné prvky. Sám o sobě elegantní objekt „rozstřeleného“ piana (autor objektu Richard Pešek) funkčně do děje nezasahuje, pouze zabírá místo. Symbolika rozsypaného obilí je srozumitelná a záměr zkomplikovat tanečníkům pohyb po scéně, aby byl obtížný, bolestivý, aby byl „obětí“, smysl dává. Přes rampu ale nešel. Na světové taneční scéně jsme zlaté zrno a spirály v něm ovšem už viděli, takže je to i na hraně původnosti.
A nejméně šťastným nápadem byl happy end. Choreografka jím vykleštila rituál, změnila ho v jakýsi herní soud nad dvojicí mladých „provinilců“, něco na způsob Starců na chmelu. Tím ovšem celé dílo, jeho téma, i choreografkou tak hlasitě vzývaná hudba, ztrácí naprosto smysl. Jak lze zbožňovat Stravinského a neslyšet narůstající katastrofu a zavalující fortissimo kódy, jak se přímo sesypávají na tělo oběti a drtivě ji přitlačují k Zemi.
Publikum, to nelze nevidět, bylo krajně spokojené. Myslím však, že by Alena Pešková spokojena zůstat neměla; není to úspěch, jestliže se nadané a zdravě ambiciózní choreografce podaří vytvořit dílo, které modernitou daleko zaostává za tím, co kdysi vytvořil geniální Nižinskij, který jím předešel svou dobu o dvě generace.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Igor Stravinskij: Svěcení jara. Choreografie, režie Alena Pešková, scéna Richard Pešek, kostýmy Monika Kletečková a Alena Pešková. Premiéra 16. ledna 2016 na Malé scéně Nového divadla.
Komentáře k článku: Svěcení jara s happy endem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
