Svědectví ze švýcarského Solothurnu
Jméno Peter Lotar paří k těm, které jsme z našeho povědomí vytěsnili, respektive je tam nikdy nepřijali. Asi se nemýlím, vycházím-li z předpokladu, že jen málokterému českému čtenáři je toto jméno známo. Neobvyklé osobnosti mívají neobvyklé osudy. Ty své zpracoval Peter Lotar ve dvou silně autobiografických románech. V prvním z nich, „ Es war eine Krähe mit mir“ (Byla se mnou vrána) popisuje své osudy v údobí první Československé republiky, v druhém „Das Land, das ich dir zeige“ (Země, kterou ukáži Tobě) především ve své nové „ vlasti“ – ve Švýcarsku, kam se uchýlil před ohrožením, které pro něj znamenala nacistická okupace. Dramatizaci Země, kterou ukáži Tobě připravila Spojená městská divadla Bielu a Solothurnu v režii Kathariny Ruppové.
Lotar se narodil 1910 jako Peter Chitz v Praze v česko-německé rodině s židovskými kořeny. Z toho plynoucí dokonalá dvojjazyčnost pro něj znamenala nejen možnosti, ale i omezení. Místo aby pokračoval v rodinné tradici průmyslníka, rozhodl se pro kariéru herce. Vystudoval na divadelní škole Maxe Reinhardta v Berlíně, hrál u Erwina Piscatora tamtéž, dále na německých scénách v dnešní Wroclawi, v Ostravě a Liberci. Po nástupu Hitlera k moci zesílily nacionalistické tendence nejen v samotném Německu, ale i v československém pohraničí. To jej přivedlo zpět do Prahy a také k tomu, že pod jménem Lotar Chitz začal hrát česky.
Prahou vedla zeď
Ale i Prahu „protínala neviditelná zeď“ nacionalismu a jak uvedl v řeči při oslavách svých pětašedesátin ve švýcarském Badenu, tato zeď procházela jím samotným. Přestože byl v angažmá na českých scénách – v Divadle na Vinohradech a dokonce hostoval v Národním divadle (spolupracoval s takovými režiséry jako Karel Hilar a Karel Dostál, jevištními partnerkami mu byly např. Eva Svobodová či Olga Scheinpflugová), čelil jako „Němec“ závisti a intrikám.
Sám se vždy, pevně zakotven v masarykovské tradici vzájemné mezilidské úcty a tolerance (Masarykovo „ Kristus, ne Caesar“ bylo zjevně i jeho heslem), snažil vytvářet mosty mezi oběma etnickými skupinami. Z Protektorátu Čechy a Morava odcházel, nejen z tzv. rasových důvodů, nýbrž především jako rozhodný antifašista, na kterého úřady vydaly zatykač.
Podařilo se mu sice získat švýcarské vízum, ale jen na sedm (!) dnů. Během pouhého týdne musel najít angažmá a nějakým způsobem se ve Švýcarsku uchytit. Šance okamžitě získat angažmá v Basileji zhasla, když se na stejné místo hlásil švýcarský kolega a pracovní úřad proto Lotarovi odmítl udělit pracovní povolení. Nadějí zůstala Spojená městská divadla Bielu a Solothurnu. I tam přesvědčil, ale přesto o věci rozhodující spolkový úředník trval na tom, aby opustil zemi a jeho rozhodnutí vyčkal – v Praze…
Odtud se odvíjí jeho nejen jímavý, ale i napínavý příběh. Sotva si kdo dovede představit, kolik energie musel vynaložit, aby za těchto okolností započal úspěšnou karieru herce, režiséra (např. Čapkova Matka v Solothurnu) a později i lektora (objevil Fr. Dürrenmatta) a spisovatele. Patřil k úspěšným jevištním autorům v německé oblasti (kde získal četná vyznamenání, jako např. cenu G. Hauptmanna v Berlíně) – i mimo ní – drama Pravda vítězí mělo „z politických důvodů“ 1943 světovou premiéru v Londýně a teprve po válce bylo uvedeno vSolothurnu. Napsal také více než 30 rozhlasových her.
Žid vábený nacisty a výčitky svědomí
„Není zcela jednoznačné, co mínil Peter Lotar názvem „Země, kterou ukáži Tobě“, jednoznačné je, že svým románem připomíná důležitou kapitolu švýcarských dějin…“ Tak formuluje autorka dramatizace Mirjam Neidhartová svůj vztah k Lotarovu textu a současně tím pojmenovává svůj přístup při výběru klíčových epizod z románu pro jeho jevištní podobu. Soustřeďuje se především na období války – na sociální a politická napětí v zemi, na pozici Švýcarska v tomto světovém konfliktu a s ní spojenou „situaci utečence stojícího v permanentním nebezpečí, že bude ze země vypovězen“. Jak známo (a ve Švýcarsku často reflektováno – viz i např. expozice curyšského Zemského muzea), Židé nebyli švýcarskými imigračními úřady pokládáni za politické utečence a mnozí byli ze země vyhoštěni. Dokonce po dohodě právě se Švýcarskem začaly říšské pasové úřady dávat do německých pasů židovským spoluobčanům razítko s velkým J, aby je tak jednoznačně označovaly. A i ve Švýcarsku – ostatně jako skoro všude – existoval latentní antisemitismus a ne všichni švýcarští občané sledovali vývoj za severní hranicí s nesouhlasem. Protižidovské smýšlení procházelo napříč obyvatelstvem a považovalo se i ve vyšších a evidentně dokonce i vládních kruzích za zcela normální. Z těchto důvodů Lotar svůj židovský původ skrýval. Což se mu docela dobře dařilo – byl blond, vysoký, prostě tzv. arijský typ. Musil se dokonce bránit podbízení nacistů! Ale toto skrývání, nepřiznání se ke svému původu, mu působilo výčitky svědomí. Nemohl totiž z tohoto důvodu účinně pomoci své sestře ( jež byla deportována z tábora v jižní Francii a patří k zavražděným) a ani dalším příbuzným. To bylo evidentně jeho dlouholetým traumatem, jehož formou zpracování je právě tento román.
Ve svém románu předvádí neobyčejnou schopnost, ať již dialogem či popisem, všechny tyto výše popsané situace ztvárnit a zároveň je s esejistickou erudicí reflektovat. Na druhou stranu cítím i jisté slabiny. Někdy je toho esejistického trochu moc, místy přechází humanismus v sentiment a především: autor zůstal nerozhodnut, zdali napsal autobiografii, nebo román s autobiografickými rysy, tedy přesný dokument nebo fikci. Ve svém románu se jmenuje – stejně jako v předchozím -Marek Truntschka. To je akceptovatelné. Problematičtější je to s postavou dalšího českého režiséra v souboru, Vl. Grossmannem, která později mutuje v úředníka komunistické vlády v Československu a konečně se stane i obětí čistek padesátých let. Tato osobnost je těžko identifikovatelná (prý Váša, německy Vasa Hochmann). Evidentně je kompilovaná z více figur (podle hamburského Spiegelu z osmačtyřicátého roku byl Hochmann mimo jiné před válkou hercem a režisérem německého divadla v Brně, po válce hrál v Německu.) a evidentně je kompilovaná z více figur. Právě tato nerozhodnost – myslím – způsobila , že přes své jednoznačně mimořádné kvality, se dílo neprosadilo tak, jak by si zasloužilo.
Malý soubor, velké výkony
Autorce divadelní adaptace Mirjam Neidhartové se podařilo dialogy částečně zhutnit a v rychlém sledu krátkých, často humorných klíčových scén tyto slabiny z větší části překlenout. Reflexe a popisy při tom zůstávají, ale jen coby krátká zastavení herce ve světle reflektoru. Připomenutí vlastního židovského původu je předvedeno na základě rasisticky formulovaného dotazu jednoho z úředníků. „Brzo se ukázalo, že hlavní dějiště divadelní verze musí být právě jeviště – jako rozhraní mezi veřejným a soukromým, mezi umělcem a publikem, mezi společenskou vizí a politickou realitou…„, píše Neidhartová v programu, čímž trochu složitě poukazuje na celkem jednoduchou skutečnost – a sice tu, že jde o osud divadelníka (mimochodem jednoho z těch, kteří se výrazně zasloužili o vysokou úroveň švýcarského divadla) a že se hraje divadlo: představení začíná pohledem do divadelní šatny. A celá řada scén se odehrává jako divadlo na divadle (popř. v divadle tj. v hledišti, či šatně): jednou v Basileji, po druhé v Bielu (tu hraje herec odvrácen k publiku) a také v Solothurnu, kde ovšem hraje čelem k publiku, je tu konec konců na domácí scéně. Ta se mimochodem od doby Lotarova působení nezměnila: divadlo již po léta čeká na rekonstrukci a i dnes patří konflikty na zkouškách mezi umělci a v odborech organizovanou technikou (většinou o jde o včasné ukončení zkoušek) ke švýcarskému dennímu divadelnímu životu. Takže i v tom je – i když nechtěný – jistý říz inscenace…
A poněvadž se hraje divadlo, fungují režisérkou Katharinou Ruppovou zvolené velice jednoduché jevištní postupy: náznaky dalších prostorů mimo divadlo (výprava Vazul Matusz) byty, celnice, úřady atp. se střídají s filmovými dotáčkami. Stejně tak rychlé, četné převleky herců a především práce na postavách spočívající bez tzv. „šmíráctví“ ve velmi výrazné a samozřejmě zkrácené charakteristice. Malý soubor šesti herců (podporován dvěma spoluhrajícími jevištními techniky) hraje téměř 40 osob!
Při čemž na některé z postav divák asi hned tak nezapomene – za všechny manželský pár Moorů z Bernu zahraný Barbarou Grimmovou jako francouzsko-německy hovořící antifašistkou a příznivkyni P.Lotara a Günterem Baumannem. Baumann exceluje též jako Vláďa Grossman či přátelský, leč s nacismem sympatizující lékař, který se podílí se na problematické cestě Červeného kříže na východní frontu. Za všechny jeden příklad inteligentní práce s textem: když pan Moor navštíví v Truntschkově/Lotarově záležitosti spolkového úředníka, dotyčný ukáže mu pokyn svých nadřízených. Krátká, svou dobu charakterizující scéna a opět doplňující charakteristika postavy ve zkratce. Situaci okolo Vládi Grossmanna se autorce dramatizace žel vyřešit nepodařilo, což vede k tomu, že i nadále nevíme, co je pravda – byl tento člověk ve Švýcarsku šikanován skutečně proto, že byl komunista, jak nám sugeruje Lotarův text i inscenace, nebo bylo nakonec všecko jinak?
Jak měřit vinu
Druhá půle inscenace ztrácí tempo a je výrazně kratší. Román reflektuje i poválečné období až po potlačení Pražského jara a příjezd Grossmannova syna do Švýcarska. Inscenace končí poněkud prudce brzy po přestávce koncem války v Solothurnu a dále trochu dlouhou dotáčkou: hledání ztracené sestry, návštěva bratra a především rozhovor s nyní již ministerským úředníkem Grossmannem, který vůči hrdinovi zcela necitlivým způsobem obhajuje vyhnání Němců. To samozřejmě Lotar/Truntschka nemůže akceptovat. Tyto sekvence sice vysvětlují, proč se Peter Lotar přes neobyčejně svízelné podmínky, které tu zažil, rozhodl po válce ve Švýcarsku zůstat (získal švýcarské občanství, což je v inscenaci také kriticky tematizováno). Asi konsekventnější by ale z dramaturgického hlediska bylo soustředit se v dramatizaci na poválečné osudy švýcarských nacistů, konkrétně Lotarova/Truntschkova hereckého kolegy, který během války vstoupil z přesvědčení do SS, byl těžce zraněn a po válce jako jediný souzen – při čemž románový Truntschka vystoupil na jeho obhajobu. Zastával totiž názor, že tento mladý muž byl dalšími osobami sveden, především lékařem, který ovšem již dávno stál opět pevně a oběma nohama na té správné – po válce přirozeně protinacistické – pozici a byl jako prominent nedotknutelný.
Inscenace je celkově bezpochyby pozoruhodným úspěchem Spojených městských divadel Bielu a Solothurnu. Za zmínku stojí i doprovodná výstava o životě a díle Petera Lotara, kterou citlivě a zasvěceně připravila česká literární vědkyně Michaela Kuklová.
Zmínil-li jsem jinde na i-DN pozoruhodnou současnou úroveň švýcarských divadel, je tedy třeba zdůraznit, že se s ní lze setkat i v provinci, což je nebývalé. Škoda jen, že při systému práce švýcarských divadel (výměna inscenací je téměř neznámá, festivaly jako Divadlo evropských regionů v Hradci Králové nebo Divadlo v Plzni neexistují) Lotarovo důležité „solothurnské svědectví“ zůstane na oblasti a dosáhne proto nejspíš jen omezeného počtu diváků. Premiéra v Bielu je 20. května.
Komentáře k článku: Svědectví ze švýcarského Solothurnu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
