Divadelní noviny > Festivaly

Svérázné divadlo na jihu Čech

Součástí vítězného konceptu Českých Budějovic v klání o Evropské hlavní město kultury 2028 byl rovněž festival site-specific a imerzivního divadla Jižní Svéráz (South Specific). Nultý ročník tohoto bienále se v koprodukci Divadla Continuo, Jihočeského divadla a REZI.DANCE Komařice povedlo zrealizovat už letos na jaře a v létě. Nabídl několik divadelních, hudebních a performativních událostí vytvořených pro různé jihočeské lokality včetně činoherní premiéry před Otáčivým hledištěm a site-specific novinky Divadla Continuo.

Tak jako ve staré Anglii

Krásné prostředí zahrady českokrumlovského zámku, svěže zelené, neboť smáčené deštěm, „nejvyšší strop“ v podobě mraků či hvězd a mihotavá světýlka – to je rám obrazu s Otáčivým hledištěm ve svém středu, do kterého se výborně hodí romantické příběhy o trápeních lásky. Právě takové psala v předminulém století Jane Austen. Sama se nikdy nevdala a za jejího života musely romány vycházet pod pseudonymem „Lady“, nicméně nesmrtelnost má zajištěnou. Její fantazie dokázala při spřádání milostných tužeb pracovat na plné obrátky, avšak zároveň byla bystrou pozorovatelkou skutečnosti. Tudíž jsou její popisy prostředí, ale i lidských charakterů natolik nadčasové, že je lze přizpůsobit současnému vnímání. Pro její dnešní popularitu hodně udělaly filmy se skvělým obsazením, totiž Rozum a cit (1995) a Pýcha a předsudek (2005).

Právě Rozum a cit se stal předlohou pro inscenaci Jihočeského divadla. I když přípravy trvaly dlouho (titul měl být před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově představen už loni), stálo to za to. Vznikla patrně jedna z nejpůvabnějších inscenací, které byly v unikátním open air prostoru uvedeny.

Dramatizace režisérky inscenace Martiny Schlegelové a dramaturgyně Olgy Šubrtové z poněkud rozvleklé předlohy vytáhla vše podstatné, postavy jsou rozeznatelné, přesně charakterizované a v prostředí, které je jim dáno, se pohybují – z pohledu diváků – naprosto suverénně. Za scénou to ovšem musí být pěkný hukot, aby při pootočeních hlediště herci stačili doběhnout na to správné místo včas. A co teprve když se do akce zapojí živí koně a také jeden psík. K proměnám dějiště dochází díky velmi častým otočkám či půlotočkám hlediště takřka ve filmových střizích.

Výpravě Petra Vítka prospívá nádherné prostředí zahrady, překvapivě nasvěcované z různých stran a úhlů (světelný design Martin Špetlík), takže se můžeme kochat i bohatě zabydleným „druhým plánem“. Interiérovým a dvorským scénám velmi dobře slouží nově opravená budova Bellarie s malebným schodištěm. Kromě toho je k dispozici velké projekční plátno, kde umírající otec Dashwood zapřísahá Johna, syna z prvního manželství, aby se postaral o své nevlastní sestry. V průběhu představení pak můžeme v detailu sledovat utrápený obličej Marianny, kterou zklamal milovaný muž. Vdova s dcerami je po smrti manžela nucena odejít do skromného obydlí, které má podobu skleníku. A je tu i zastřešený posed, odkud může mladičká Margaret sledovat okolí a glosovat vše, co vidí (například i žádost o ruku obou sester). Venkovské prostředí zastupuje pole plné obrovských kotoučů sena, které v průběhu děje ožívají světly a hordou stylizovaných králíků voyeurů a zároveň slouží jako symbolické pozadí pro pikniky panstva, stejně jako zábavy služebnictva. A mezi tím vším jakoby mimochodem projíždějí bryčky tažené koňmi, dojde i na romantické či dobrodružné sólové jízdy (těch nejnebezpečnějších se ujali profesionální jezdci). Kromě vizuálních kouzel atmosféru dotváří původní hudba Jana Čtvrtníka.

Obsazen byl v podstatě celý činoherní soubor Jihočeského divadla a pro každého se našla padnoucí role. Matka Dashwoodová (Věra Hlaváčková) a její dcery Marianna (Daniela Šišková), Elinor (Eliška Brumovská) a Margaret (Karin Schlegelová) symbolizují ušlechtilost a pokoru anglických lady své doby. Zatímco extrovertní krasavice Marianna je ztělesněním „Citu“, tedy smyslovosti, a je vždy připravena jít navzdory všemu vstříc svým touhám, téměř za cenu sebezničení, introvertní Elinor je naopak symbolem „Rozumu“ neboli zdrženlivého projevování emocí a zálib, které má na tehdejší dobu spíše nezvyklé – touží po vědění a je vášnivá čtenářka. V příběhu se rozum a cit snoubí jako logická životní nutnost, s níž musí zchudlá matka a dcery bez věna čelit životním zádrhelům. Díky jejich vyrovnanosti v rodině vše dobře dopadne a Marianna i Elinor se dočkají naplněného vztahu se svými nápadníky, ušlechtilým plukovníkem Brandonem Pavla Oubrama a nesmělým introvertním Edwardem Davida Krchňavého. K dvojí svatbě ale vede cesta plná nejistot a problémů.

Aby nebyla romantika přeslazená, je ovšem třeba i humoru, nadlehčení situací a nezbytných feministických nápovědí. Z pojetí dalších ženských postav vyplývá, že když se sňatek podaří, je to právě žena, kdo hraje v rodině prim. Zatímco manželka Johna Dashwooda Fanny je v podání Taťány Kupcové jednoznačným ztělesněním záporných vlastností, především lakomství a pohrdání ostatními, Natália Drabiščáková coby Lady Jenningsová oživuje děj komicky trapnými vstupy a hláškami. Je to dáma stejně dobrosrdečná jako manipulativní, před kterou nenápadně prchá i její dobrácký manžel ztvárněný Jiřím Untermüllerem. Galerii kultivovaných gentlemanů doplňuje vedle nezodpovědného krasavce Willoughbyho (Pepa Honzík) bohatý, nabubřelý a značně nesnesitelný lord Kvido, do něhož se Tomáš Drápela vžil s takovou vervou, že mu dokonce přejeme, aby našel vhodnou nevěstu v temperamentní Lucy (Anna Jiřina Daňhelová), která ho bude bezpochyby držet pod pantoflem. Jinou verzi partnerského vztahu s komickým podtextem – trpělivou choť a věčně brblajícího manžela – nabídnou Dana Verzichová a František Hnilička coby manželé Palmerovi.

Inscenace v režii Martiny Schlegelové (která na Otáčivém hledišti debutovala) je ideálním příspěvkem do letního divadelního programu. I když pro herce musí být hraní mnohdy velmi náročné, ať už kvůli rozmarům počasí, nebo fyzickému a logistickému vypětí, společná energie jeviště a hlediště je jednoznačně radostná. Takové letní divadelní dobrodružství rozhodně stojí za to zažít.

Poštovní úřad jako kafkovské podobenství globalizovaného světa

Divadlo Continuo pod vedením Pavla Štourače každé léto vytváří společně s mezinárodním týmem seminaristů site-specific projekt. Za léta existence už doputovali do nejrůznějších částí jižních Čech, kde hráli v opuštěných interiérech i ve volné krajině. Vzhledem k partnerství s Jižním Svérázem a budoucím evropským hlavním městem kultury letos získali nedávno zavřenou poštu v těsné blízkosti českobudějovického nádraží. Vytvořili pro ni projekt Zatím, do té doby, navždy, který na začátku srpna uvedli v desetidenní sérii představení.

Inscenace Continua nemívají souvislý příběh, jedná se spíše o sérii vizuálně silných obrazů, minipříběhů nebo jejich útržků. Jak se píše v anotaci, scénář pro představení napsalo samo místo – historie budovy a její genius loci. Ostatně právě dopisy, které jsou dnes už vzácnější nežli e-maily či SMS, byly a jsou důležitým inspiračním zdrojem, zachycujícím nejen příběhy, ale i pocity těch, kteří je psali. A tak jsme i my jako diváci zataženi do magického, trochu tajemného a trochu hrozivého prostředí, kudy tyto dopisy proplouvají a zanechávají neviditelnou, byť citelnou stopu v ovzduší. Některé ovšem zůstávají zapomenuty, nedoručeny, jejich poselství visí ve vzduchu jako vykřičník či otazník. Kolem běží historie, ale pošta jako uzavřený labyrint chodeb, dveří a úřednicky znějících zvuků zůstává izolovaným místem plným stínů nevysloveného či nedosloveného.

Ze dvora před poštou vstupujeme vábeni jednou z performerek do úzké chodby. Na konci však narážíme na uzavřené dveře a vzápětí nás jiná siréna láká zase na druhou stranu. Chodba je sice lemována mnoha dveřmi, ale všechny jsou zamčené. A tak se tady v nepřehledném chumlu otáčíme několik nekonečně dlouhých minut sem a tam, dokud se dveře na konci přece jen neotevřou. Jen co jsme vysvobozeni, ženou nás dále do patra. Usedneme na židle rozestavěné podél stěn místnosti a čekáme, co se bude dít. Díváme se na sebe, zkoumáme se navzájem jako trochu trapní voyeuři. Je tu dusno. Jeden pán s přísným výrazem tedy otevře okno, ale komisně vyhlížející paní ho hned zase zavře. Tento souboj probíhá opakovaně, dokonce se do něj vzápětí pustí pár dalších lidí. Některým divákům ale už svítá, že se do davu vloudili performeři. Také decentní pán, který přináší štafle, aby opravil blikající žárovku u stropu, bezpochyby patří k týmu hráčů.

Ale to už nás zvuk harmoniky láká někam dál, a tak se každý z nás vydává na svou pouť budovou. Já se do této místnosti vrátím ještě několikrát, například se stanu svědkem partnerské rozepře, provedené v taneční stylizaci. V suterénu sleduji kafkovsky koncipované scény z poštovní kanceláře či od přepážek, kde se dějí věci za hranou uvěřitelnosti. Úředník například odněkud vytahuje mrskající se rybu, z rozbalovaných krabic začnou na všechny strany vylézat končetiny, které se proplétají jako hadi, a dokonce i udivené hlavy jakoby animované neviditelným vodičem. Ve skříni v pozadí se po každém otevření mění obsah, jednou je prázdná, jindy plná spisů, dokonce odtud vyskotačí živá tančící dívka. O patro výš objevím i bar, kde člověk může na chvíli spočinout v křesle a sledovat zdejší hudebně-taneční produkci. I na schodišti se pořád něco děje, z jeho výšin nahlížím do soukromí lidí žijících v malém pokojíku v suterénu, dokud se „nezatáhnou záclony“, jindy se zaposlouchám do zvuků strunného nástroje erhu, na nějž na schodech hraje tchajwanský performer Chiang Cheng Te.

Jak se tato imerzivní procházka chýlí ke konci, vracíme se zpět do dvora, v jehož centru performeři postupně shromažďují všechny artefakty, od postelí přes nádobí až po schnoucí kytku. Muzikanti k tomu vyhrávají, ale je to jako na Titaniku. Vysídlení lidé tu se svým majetkem zůstávají jaksi bezprizorní. Sledujeme, jak přijíždí dodávka, ze které vyhodí sedadla, aby sem nacpali nejen veškerý majetek, ale i sebe. Odjíždějí bůhvíkam, odvážejí s sebou vzpomínky na společné zážitky, usebrání, malé radosti, ale i absurdity, které život provázejí. A hudba stále zní… Je to obraz zmatků dnešního globalizovaného světa, který nepřináší jistoty, zato zanechává mnoho otisků na duši.

Více o festivalu Jižní Svéráz naleznete v DN 10/2024 a 12/2024.

Jihočeské divadlo České Budějovice – Jane Austen, Olga Šubrtová, Martina Schlegelová: Rozum a cit. Režie Martina Schlegelová, dramaturgie Olga Šubrtová, scéna Petr Vítek, kostýmy Linda Boráros, hudba a sound design Jan Čtvrtník, light design Martin Špetlík, pohybová spolupráce Martin Pacek. Premiéra 1. června 2024 před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově (psáno z reprízy 9. června).

Divadlo Continuo, Malovice – Pavel Štourač a kol.: Zatím, do té doby, navždy. Režie Pavel Štourač, dramaturgie Marek Turošík, výprava Helena Štouračová, Pavel Štourač, Vít Vavřina, hudba Jakub Štourač, Anna Luňáková, pohybová spolupráce Corinna Vitale, Kateřina Šobáňová. Premiéra 1. srpna 2024 v budově bývalé pošty v Nádražní ulici v Českých Budějovicích.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 5. září 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Svérázné divadlo na jihu Čech

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ