Divadelní noviny > Blogy Názory – Glosy
Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 41)
Opera Národního divadla pod vedením uměleckého ředitele Peer Boye Hansena připravila pro Stavovské divadlo novou inscenaci Dona Giovanniho W. A. Mozarta a uvedla ji prostřednictvím ČT art 24. dubna 2021. Hudebně dílo nastudoval německý dirigent Karsten Januschke, režíroval norsko-švédský režisér Alexander Mørk-Eidem.
Dona Giovanni. Foto: Jan Pohribný
Ve Stavovském divadle byl Don Giovanni poprvé proveden, pro Prahu jej Mozart psal. Nová inscenace v tomto místě se však nehraje v původní pražské verzi, nýbrž ve verzi vídeňské.
Někdy je význam pražské verze (1787) zlehčován tvrzením, že se vlastně jedná pouze o první variantu díla, zatímco vídeňská (1788) je verzí „poslední ruky“. Není to tak. Mozart psal Giovanniho pro Prahu zcela svobodně, veden jen svou tvůrčí představou, nesvazován vnějšími požadavky (jako později ve Vídni). Na základě toho je třeba pražskou verzi chápat jako definitivní a dramaturgicky dokonalou, neoslabenou vídeňskými změnami, které byly nouzovým řešením. Protože ve Vídni nebyl k dispozici tenorista, který by byl schopen zazpívat koloratury v Il mio tesoro intanto, musel Mozart tuto árii škrtnout a napsat místo ní Dalla sua pace. Tím se ovšem Don Ottavio změnil z muže činu, ze skutečného protivníka Dona Giovanniho, v pouhého vzdychajícího snoubence Donny Anny. Ani vídeňské (a nyní pražské) vypuštění Scena ultima neodpovídalo Mozartovu uměleckému přesvědčení. Z výroku císaře Josefa II. je známo, že Vídeňané neměli rádi přemíru not, a tak opera ve Vídni musela skončit už smrtí Giovanniho v pekelných plamenech; skladatel však později ansámblovou poslední scénu do opery vrátil alespoň ve zkráceném znění. V Praze se nyní hraje jen její závěrečná stretta, takže děj i v tomto případě zůstává bez rozuzlení. Nezbytnou součástí pražského konce je také to, že Don Ottavio přivádí na scénu soudní úředníky, aby byl Don Giovanni potrestán zákonně – jako výraz Mozartových sympatií pro osvícenství. Skladatel vytvořil tuto operu pro „své Pražany, kteří mu rozumějí,“ v jasné a ucelené koncepci. Proto je neodpustitelné, že se Praha zříká své výsady a v této podobě ji už nehraje.
Donna Elvíra a Leporello. Foto: Jan Pohribný
Dirigent Karsten Januschke je Národním divadlem prezentován jako mozartovský expert, příliš pochopení pro Mozarta však nemá. Libuje si v přehnaně rychlých tempech, a i když je pěvci a orchestr zvládli se ctí, několik diferencí v souhře nebylo možné přeslechnout. Co je však podstatné: se stoupající rychlostí se z hudby vytrácí její závažnost, tak jako se vážný film stává komickým, když se zrychlí. Orchestr Národního divadla operu zahrát umí, technicky byl jeho výkon výborný, ovšem je třeba také nabídnout hudbu. A té bylo velmi málo i v pomalejších částech, jimž chyběla plastická agogika. V závratně rychlých tempech nebyli zpěváci samozřejmě schopni zřetelně vyzpívat text ani noty. Z orchestřiště se linuly tóny bez obsahu a kouzla a ke skutečnému Mozartovi měly hodně daleko.
Don Giovanni je uváděn v koprodukci s Nationaltheater Mannheim. Režisér Alexander Mørk-Eidem se věnuje především činoherní režii a je znám svým důsledným posouváním klasických děl ´v čase i prostoru´. Inscenuje tuto ´operu oper´ jako ´divadlo na divadle´ umocněné až do schizofrenní absurdity. Jeviště jako by bylo umístěno mezi dvěma proti sobě ležícími hledišti, skutečným a imaginárním. Ve skutečném sedí skutečné, „živé“ publikum Stavovského divadla, v imaginárním pomyslné. Jeviště tohoto divadla na divadle vidí někdy skuteční diváci jakoby zezadu, pohledem ze zákulisí. Hraje se střídavě v obou směrech, k nám, skutečným divákům Stavovského divadla, i k imaginárním na druhé straně jeviště. Některé výstupy proto nevidíme, jsou za závěsy, hrány pro protější hlediště; zato můžeme v tomto čase pozorovat, jak nenuceně se chovají účinkující za kulisami, když právě nemají “výstup“. Jakýsi rub a líc v jednom. Režisér vše střídá beze smyslu, nahodile. Důvod toho všeho? Pátrat po něm nemá cenu. Není možné při sledování opery ještě přemýšlet, zda vidíme děj zepředu či zezadu nebo kde se vzal a kam se poděl ten či onen. A k tomu všemu zní hudba Dona Giovanniho.
Komtur přijede na invalidním vozíku, jeho souboj s Giovannim se koná za závěsem. V souboji s Komtrem je Don Giovannni těžce zraněn, krvavá skvrna na jeho boku se neustále zvětšuje a je zřejmé, že je odsouzen k postupnému umírání. Trojice spiklenců přichází na ples bez masek a teprve tam se přestrojuje do maškarních úborů z divadelního fundusu, které připravil Leporello na pojízdných na stojanech (Don Ottavio za biskupa s mitrou!). Zerlina vydává své srdcervoucí výkřiky „za scénou“ sice pomyslnému publiku za závěsy skryta, ale skuteční diváci Stavovského divadla pohledem ze zákulisí vidí, že její znásilnění je pouze předstírané: Giovanni je v tu chvíli od pěvkyně na metry vzdálen a neznásilňuje ji. Během 2. dějství ztrácí Giovanni postupně další krev, a tedy i síly, při závěrečné hostině už nechce nic jíst, odmítá pokrmy a spěje tak jako tak vstříc smrti. Komtur nepřichází do Giovanniho zámku v podobě sochy, ale zcela živý a bez vozíku, aby znovu (a dokonce několikrát) probodl Dona Giovanniho. Pozitivum režie je, že neinscenuje nic obscénního, pouze na konci Là ci darem la mano Don Giovanni zcela zmizí Zerlině pod sukní, když před tím vhodil její kalhotky do jedné z lóží.
Nevzhledná scénografie Christiana Friedländera se sice pokouší jednotlivá prostředí odlišit, postrádá však poezii i jakoukoliv atmosféru a vychází vstříc vše pohlcujícímu režijnímu chaosu. Základním principem scénického ztvárnění jsou posuvné závěsy. Mezi nimi se tu a tam otevře průhled do imaginárního druhého hlediště Stavovského divadla (bolestná vzpomínka na legendární výpravu Josefa Svobody!), jindy je jeviště zahrazeno zadními částmi kulis. Kostýmy Jenny Ljungberg nejsou dostatečně vyprofilované a navozují od počátku představu tuctové maškarní estrády. Nelze poznat, že Don Giovanni je šlechticem; Donna Anna truchlí nad svým otcem v rozpustilých růžových šantánových šatech a apartním černém klobouku, jako by pronásledovala Giovanniho cestou z tingltanglu na závodiště v Ascotu. Tak jako je na samém počátku režisérem odsouzen Don Giovanni k postupnému umírání, tak je k němu odsouzena celá inscenace, jejíž podivná hybridní mašinérie se prodírá kupředu nesrozumitelným zmatkem na scéně.
Don Giovanni a Leporello. Foto: Jan Pohribný.
Za těchto okolností se těžko mohlo podařit pěvcům vykřesat živoucí postavy a předvést opravdové drama. Nejlépe se dařilo charismatickému Pavolu Kubáňovi v titulní roli, který disponuje zvučným barevným hlasem, je si technicky jistý ve všech polohách a pěvecky nárokům role plně dostál. Energickým svobodomyslným hazardérem a vzpurným, byť šarmantním mužem, v dané inscenaci ovšem být nemohl. Snad mu to bude dopřáno v jiných produkcích této opery, má k tomu ty nejlepší předpoklady! Miloš Horák je svým příjemným hlasem a vitální hrou sympatickým Leporellem a příslibem do budoucna. Jana Sibera jako Donna Anna byla nakonec v boji s dirigentovými tempy úspěšná, nelehkou pozici ustála a podařilo se jí ukázat velké možnosti svého sopránu. Alžběta Poláčková v Donně Elvíře usilovala o přesvědčivé ztvárnění postavy, během celého představení ji však provázela intonační nejistota. Richard Samek je hlasově pro Dona Ottavia přímo předurčen, působil však málo životně, zřejmě v souladu s režijní koncepcí. Zdeněk Plech dal Komturovi závažnost svého basu, Lenka Máčiková byla pěvecky ne zcela suverénní Zerlinou, sice půvabnou, ale spíše protřelou dívkou než naivním selským děvčetem. Mladistvě a svěže zněl Masetto Lukáše Bařáka. Sbor Národního divadla (sbormistr Pavel Vaněk) se zhostil svých úkolů se zdarem.
Premiéry Dona Giovanniho ve Stavovském divadle v Praze bývaly v minulém století vždy velkou prestižní kulturní událostí. Jeho nastudováním a inscenováním pověřovalo Národní divadlo zodpovědné umělce, kteří usilovali o co nejautentičtější provedení Mozarta a nesnažili se jej prezentovat jinak. Výsledkem nového uvedení opery je však nedostačující hudební tvar, nepřehledně zkomolený děj a výprava, kterou bychom očekávali snad na malé provinční scéně. K tomu přistupuje ještě absence pražské verze, kterou preferovali i takoví dirigenti jako Furtwӓngler, Bӧhm a Karajan.
Existuje-li ještě na světě místo, kde Mozart osobně premiéroval některou ze svých oper a na němž se dodnes hraje divadlo, pak je to jedině Stavovské divadlo. Opera Národního divadla o tuto unikátní tradici s hrdostí i starostlivostí pečuje již po celá desetiletí, píše sebevědomě Národní divadlo na svém webu v souvislosti s touto inscenací Dona Giovanniho. Ale co Cuvilliéstheather v Mnichově s premiérou Idomenea roku 1781? Nejnovější provedení Mozartova operního chefd´oeuvre ukazuje, že si vedení naší první scény představuje tradici vskutku svérázně.
Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 41)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Herman
Musím přiznat,
že mi mrzí, když se podobné texty jako tento objevují v Divadelkách, papírových nebo internetových. Obecně proto, že Špalková nahlíží operní inscenaci jako provedení hudebního díla, kdežto v Divadelkách, málo platné, považujeme inscenaci za svébytné jevištní dílo inscenátorů. S Gabrielou Špalkovou jsme se proto dohodli, že tímto způsobem bude psát pouze za sebe svůj blog, když už nemá kam jinam, plzeňští divadelníci si na ní opakovaně stěžovali, aby se najednou stala jaksi recenzentkou za Divadelní noviny??
Ona metoda nahlížení operní inscenace samozřejmě nic nemění na estetickém názoru, na který má každý své nezadatelné právo. Tedy nechť se Špalkové nelíbí poslední inscenace Dona Giovanniho ve Stavovském divadle sebevíc, ostatně já jí také nejsem nadšený, problém je však v argumentaci: obecně řečeno Špalková je přesvědčena, že ví, jakou operu Mozart napsal, a tedy ví, jak se musí na jevišti hrát, a tímto metrem poměřuje, jestli tomu mustru inscenátoři dostáli nebo ne. Nepovažuji takové texty za uměleckou kritiku, která by hlavně měla vnést argumenty do diskuse o inscenaci, Špalková jen pomyslnou šuplerou měří součástky jako výstupní kontrolor ve fabrice. Proto mi takové texty v Divadelkách mrzí.
Snad alespoň na pár věcí bych se zeptal:
Opravdu se musí už navěky věkův ve Stavovském hrát jen ona první verze opery? Opravdu je ta vídeňská jen zpotvořeninou pražské, dokonce kvůli údajnému výroku císaře, že Mozartova hudba obsahuje mnoho not? Cítím z těch pasáží český nacionalismus. Také se ptám po důvodech konkrétních škrtů a úprav, protože mi nejsou z inscenace zřejmé, ale Špalkové vysvětlení je z operního a nacionalistického dávnověku.
Jak může autorka dirigentovi vyčítat příliš rychlá tempa, aniž by se ptala po jejich důvodech? Tempa přece jsou do značné míry věcí dirigenta a i ti nejlepší se na provedení jedné skladby nesejdou, protože i oni tvoří hudbu, nikoli jen reprodukují notový zápis.
Netroufal bych si ze streamu ovlivněného technikou snímání a reprodukce tvrdit, že orchestr zahrál technicky výborně, ale že “chyběla hudba” a plastická agogika, zněly tóny bez obsahu – zřejmě je na vině cizácký dirigent, jehož Špalková prostě prohlásila nekompetentním, ale zdejší hudebníky je třeba bránit.
Pátrat po důvodech konkrétní podoby scény je podle Špalkové zbytečné, jen mechanicky popsala, co na scéně zahlédla. Jenže po čem jiném by se měl recenzent ptát?
Charakteristika jevištních akcí bez pokusu je pochopit není k ničemu. Špalková jen skandalizuje to, co odporuje jí známému mustru. Zrovna “znásilnění” Zerliny je myslím zřetelné: ještě než se chlípník o něco pokusí, Zerlina využije situaci ke svému prospěchu, není oběť, ale vychytralá žena, která Giovannimu prostě “udělá scénu”, protože se jí to hodí. A ne jen v tomto konkrétním místě, charakteristika zrovna této postavy je myslím koncízní.
Scénografie je prý nevzhledná – autorka měla napsat, že jí se nelíbí a proč. Kostýmy Jenny Ljungberg nejsou dostatečně vyprofilované a navozují od počátku představu tuctové maškarní estrády, soudí Špalková na základě své představy o správné inscenaci opery, ale neláme si hlavu hledáním možného smyslu oněch kostýmů pro konkrétní jevištní dění.
Nechybí obvyklé fráze o pěveckých výkonech, včetně legendárního přesvědčivého ztvárnění postavy. Soudit o pěveckých výkonech ze streamu považuji za věštění z koule.
Samozřejmě se musí končit tvrdým direktem neschopnému novému vedení opery.
Opakuji, mrzí mě, že se na stránkách Divadelek objevil text tak nekompetentní a eticky pokleslý.
12.05.2021 (13.57), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Novák
Proboha,
v čem je text paní Špalkové „tak eticky pokleslý“?! Vyrukoval jste, pane Hermane, s neskutečně (chce se mi napsat nehorázně) silnými zbraněmi, v podstatě znemožňujícími věcnou diskusi. Nesouhlasil bych s autorkou v mnohém, nicméně myslím, že má na své názory právo a vesměs je dokázala, ne-li obhájit, tedy aspoň věcně a fundovaně osvětlit.
Vyčítáte jí, že tvrdí, že „scénografie je nevzhledná“ a že podle Vás „měla napsat, že jí se nelíbí a proč“. Vždyť ona to tím tvrzením říká a dokládá celý jeden následující odstavec! Možná s ní nesoulasíte, na to máte právo, ale neměl jste spíš Vy napsat, že její text je PODLE VÁS nekompetentní a eticky pokleslý, neb toto Vaše tvrzení je daleko osobnější (těžko budete obhajovat jeho pravdivost, je to Váš, velmi osobní názor) a silnější než autorčin v podstatě charakterizační, nijak razantní výrok.
Podle mne text paní Špalkové nekompetentní není a už vůbec není eticky pokleslý. Je konzervativní, upřednostňující zvyk a tradici oproti modernímu náhledu na divadlo. Na to ale snad má ona i kdokoli jiný právo. A snad i v Divadelních novinách. Může se o jeho obsahu diskutovat, ale proč autorku osočovat?! Doufám, že Vaše dehonestace autorku neodradí do Divadelních novin psát.
13.05.2021 (4.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Jo,
chyba editorky, už ji napravila a text zařadila do blogu paní Špalkové.
Děkuji.
12.05.2021 (21.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Gabriela Špalková
Vážený pane Hermane,
na začátku své spolupráce s Divadelními novinami, jejímž výsledkem je dosud mimo jiné též řada rozhovorů i v tištěné podobě tohoto periodika (mj. Krystyna Janda, Martin Huba, Emília Vášáryová, Monika Švábová, Apolena Veldová a naposledy Tomáš Dvořák), jsem se domnívala, že je cílem tohoto periodika i jeho webových stránek zajištění plurality názorů a co nejširšího spektra pohledů na současné divadelní dění. Nyní s lítostí vidím, že přinejmenším Vaším cílem je pouhá dehonestace a degradace lidí s názorem a hodnotovým žebříčkem jiným, než je ten Váš.
Samozřejmě jsem zhusta kritizovala inscenace souborů opery, činohry i muzikálu Divadla J. K. Tyla v Plzni celou řadu let, když si to inscenace zasloužily. Na stížnostech nevidím nic divného – nikdo nebude skákat radostí, když jeho inscenace či výkon recenzent nechválí.
S návrhem založit můj blog v Divadelních novinách, v němž bych mohla glosovat divadelní dění, jste přišel jako šéfredaktor Divadelních novin Vy sám, když jsme spolu o situaci hovořili. A já jsem z toho měla radost, rozšířilo to seznam periodik, do nichž jsem v té době přispívala.
A nyní k dotazům z Vaší pozoruhodné reakce na moji recenzi Dona Giovanniho ve Stavovském divadle.
Vaše ironie při srovnávání verzí pražské a vídeňské není na místě, svůj názor jsem v recenzi zdůvodnila, zdá se mi, že jste ji nečetl pozorně. Samozřejmě, že ve Stavovském divadle by se Don Giovanni měl hrát v kompletní původní pražské verzi; kterékoli jiné pražské divadlo může pochopitelně uvést verzi vídeňskou nebo i další. Připouštím však, že při způsobu, jakým je nyní opera inscenována, je vcelku jedno, jaká verze byla použita. Proti Vašemu pokusu nařknout mě z nacionalismu se musím co nejdůrazněji ohradit.
Co se týče dirigentových temp – není to otázka libovůle. Pomineme-li určitá daná interpretační pravidla, která se na provedení Mozarta vztahují (tempové relace atd.), je kritériem vhodnosti temp v zásadě okolnost, zda v nich pěvci dokáží přesně vyzpívat jak noty, tak text. V recenzi jsem napsala, že tomu tak není.
Technicky výborná hra znamená, že orchestr hrál přesně v souhře a intonačně, na což kvalita televizního přenosu nemá žádný vliv. Zdejší hudebníky je ovšem opravdu třeba bránit, nicméně Vaše formulace s „cizáckým dirigentem“ je nehorázná.
Domnívám se, že jsem v recenzi popsala dostatečně jasně, že při scéně ´znásilnění´ Zerliny vůbec o děj opery nejde, vždyť je to divadlo na divadle, a to ještě při pohledu zezadu! Jedná se o typický projev moderního a módního desilusionismu, jde o princip odcizení, v němž je ostatně pojata celá tato inscenace. Myšlenka, že Mozartův Don Giovanni je od začátku smrtelně zraněn, je naprosto absurdní a zcestná. Přečtěte si laskavě tuto pasáž mé recenze ještě jednou.
K ostatním svým z Vašeho úhlu pohledu hodnoceno ´přehmatům´ bych ráda sdělila následující: tento způsob inscenace je možno posuzovat pouze měřítky pro avantgardní divadlo, nikoliv tedy obvyklými měřítky, nota bene ve Stavovském divadle! Operní inscenaci nelze obecně považovat za svébytné jevištní dílo inscenátorů, jak tvrdíte. Autorem opery včetně dějových složek je výlučně hudební skladatel, který svou koncepcí díla chtěl něco sdělit. Toto sdělení jsou tzv. interpreti povinni předat divákovi a tím i posluchači v jednom jako celek. Oddělovat scénickou složku od hudební je hrubým omylem. Silný účinek opery spočívá v souladu a kompatibilitě všech jejích složek. Divák musí vnímat děj tak, aby nemusel složitě přemýšlet, proč je na jevišti to či ono, a mohl plně vnímat hudbu.
Můj postoj k současné inscenaci Dona Giovanniho není ojedinělý. Připojuji pár řádek z recenze předního rakouského kritika, muzikologa dr. Waltera Gürtelschmieda, která pod titulkem „Gschnas für Don Giovanni in Prag“ vyšla ve vídeňské Die Presse 26. 4. 2021. Uvádět ji v plném znění je vzhledem k prostorovým možnostem obtížné. Ale Vy, pane doktore Hermane, si ji jistě najdete a přečtete celou. Stojí za to.
„… Dass am Uraufführungsort nicht wie bisher die Prager Fassung gespielt wird, erscheint so respektlos wie künstlerisch derb. Mozart wusste, warum und wie er für die Wiener Aufführungsserie neue Arien schrieb–und welche er dafür wegließ.….“
„…Unter dem schwedisch-norwegischen Regisseur Alexander Mørk-Eidem und dem deutschen Dirigenten Karsten Januschke bleibt kein Stein auf dem anderen. Kunterbuntes, so flottes wie flaches Amüsiertheater auf der engen Bühne, atemlose Töne aus dem Graben. Musiktheater in der Abstiegszone. Keine Spur von Informationen über „historische Aufführungspraxis“ – und nicht einmal „Regietheater“…“
„…Was sich szenisch zwischen einer Unzahl von Vorhängen und Tapeten in undefinierten Räumen abspielt, findet seine musikalische Entsprechung in Januschkes überzogenen Tempi…“
Doufám, že tohoto mezinárodně respektovaného recenzenta nebudete obviňovat z nekompetentnosti a etické pokleslosti, natož pak z českého nacionalismu.
Gabriela Špalková
13.05.2021 (0.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Paní Špalková,
jen potvrzujete, co jsem napsal: inscenace je pro vás způsobem uvedení díla na jeviště, pro mě je inscenace dílem inscenátorů. Snad netřeba znovu dokládat, co jsem napsal, snad jste to dostatečně doložila sama větou: Domnívám se, že jsem v recenzi popsala dostatečně jasně, že při scéně ´znásilnění´ Zerliny vůbec o děj opery nejde, vždyť je to divadlo na divadle, a to ještě při pohledu zezadu! Jedná se o typický projev moderního a módního desilusionismu, jde o princip odcizení, v němž je ostatně pojata celá tato inscenace.
Od váženého muzikologa bych do DN recenzi neobjednal, trpí stejnými problémy, a to koncepčními: operu napsal Mozart a inscenace je povinna ji v jeho konceptu uvést na jeviště. Z hlediska teorie inscenace to není pravda a ví se to už déle než sto let. Že to dokonce asi převažující část operních umělců, a lidí zabývajících se kritikou, nerespektuje, holt je hořká pravda. Dokud budu v Divadelkách šéfredaktorem, budu tuto pravdu hájit.
14.05.2021 (13.30), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Přiznám se,
že mi není příliš jasné, proč se de facto interní záležitosti (mezi osobami autorka statě – redaktor internetové verze DN – šéfredaktor) řeší prostřednictvím veřejné platformy. Eticky sporné mi zde připadá spíše počínaní pana šéfredaktora.
14.05.2021 (9.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Interní záležitost?
Nic osobního v tom nehledejte, snad jsem jasně napsal, že jde o nějaké nazírání operního divadla. V čem jsem eticky pochybil?
14.05.2021 (13.21), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Přijde mi vůči autorovi nesolidní,
že se na veřejnosti probírají věci, které (by) se měly vyřešit v rámci redakčního zpracování textu.
14.05.2021 (15.43), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Uznávám,
že k tomu nemuselo dojít, text byl původně chybou redakce zavěšen jako kritika a nikoli jako blog. V tom máte pravdu. Jenže když už se tak stalo, musel jsem zapolemizovat, veřejně, jak jinak. Mrzí mi ta situace.
14.05.2021 (18.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Gabriela Špalková
Vážený pane Hermane,
ačkoliv vím, že „vše, co řeknete, může být použito proti vám“, přidávám ještě tento dovětek.
Píšete, že jistá teorie o inscenování díla existuje už sto let. Tento postoj ale není přece dogma, které musí každý otrocky přejímat bez použití kritického myšlení a vlastní analýzy založené na znalosti historických, uměleckých a společenských souvislostí. Pokud by tak činil, ustrnul by v čase a prostoru a dostal se do nezáviděníhodné situace zakonzervování sebe sama a svých názorů. Navíc se také nejednou různé teorie v průběhu času ukázaly jako kontraproduktivní.
Základní otázkou v této polemice by mělo být: Proč vlastně existuje opera? Divák nechodí na operu, aby zhlédl nějaký příběh za hudebního doprovodu, ale aby díky působení hudby tento příběh co nejemotivněji prožil. Textové předlohy, také činohry, jsou zhudebňovány, aby bylo dosaženo co nejhlubšího emotivního a estetického účinku. Hudba je v opeře rozhodující. Proto jsou také operní díla na rozdíl např. od mluveného dramatu zkoumána kompletně hudební vědou, přičemž scénické ztvárnění je samozřejmě bráno jako jeden ze základních faktorů jejich působení, ne však jako složka autonomní.
Scénická podoba opery musí ze slovního textu a hudby vycházet, diváka nesmí při vnímání nic rušit, nic nesmí odvádět jeho pozornost. Umělecké dílo, v tomto případě hudebně dramatické, má svou účinnost zakódovánu samu v sobě a není odkázáno na nějaké „výklady“, interpret musí mít pouze dostatečnou invenci ji odhalit. Např. přehnaně rychlá tempa v Mozartových skladbách slýcháme v dnešní době u mladších hudebníků často; je to dáno tím, že pokud si s jejich provedením nevědí rady, hrají je rychle, aby „nenudili“. To by však bylo téma na zcela jinak zaměřenou diskuzi.
Pokud se týká scénického ztvárnění, v dnešní době vznikly moderní inscenace, které plně respektují operní dílo, stačí vzpomenout režiséry z okruhu W. Felsensteina, J. P. Ponnella a další. To však byli umělci velkého formátu, jakých je bohužel málo. Nikoho však jeho menší umělecká schopnost neopravňuje k tomu, aby na sebe upozorňoval tím, že inscenuje dílo „jinak“, proti jeho smyslu, a nedostatečnou znalost řemesla nahrazoval svévolí.
Změní-li se významově scénická složka tak, že mění obsah operního díla, ačkoliv k němu zní originální autorova hudba, je dílo zásadním způsobem deformováno. Takže v našem případě – jestliže je hned na začátku Don Giovanni probodnut, jedná se o výraznou negativní změnu a matení diváka, protože tato situace není ani slovem ani hudbou v opeře vyjádřena.
V současné době už můžeme pozorovat sílící trend uvádění hudebních děl, a to i děl operních, směřující k autenticitě a objektivitě jejich provedení. Tedy k plnému respektování autora a jeho díla. Z tohoto úhlu pohledu začíná být stoletý postoj, jejž tak vehementně prosazujete, zastaralý a překonaný.
Domnívám se, že názorové střety a pluralita myšlenek jsou nutné. Smysluplná diskuze by měla vést k tomu, aby se uvádění oper dostalo z inscenační krize, v níž se ocitlo. Jejím dokladem jsou i poslední inscenace pražského Národního divadla Rigoletto a Don Giovanni.
Gabriela Špalková
17.05.2021 (18.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Lukáš Trpišovský
Vážená paní Špalková,
nechtěl jsem se zde pouštět do polemiky s Vámi, protože moje práce je praktická v divadle a ne teoretická, a tak jsem s velkou úlevou zjistil, že Vám odpověděl pan Herman s jehož názorem se ztotožňuji. Vím, že pokud hájíte postoj k opeře, tak jak o něm píšete, se pravděpodobně neshodneme, a přesto mi to nedá. Tedy krátce.
Opera není výjimečná – nestojí mimo jiné divadelní žánry. Je především divadlem – stejně jako fyzické divadlo, loutkové divadlo, činohra, nový cirkus atd. Ta exkluzivita, o které píšete, vždy zavání neschopností nahlédnout operu jako divadlo. Velmi dobře to znám i z loutkového divadla, kdy se svého času loutkové divadlo hájilo, že je jiné než ostatní žánry divadla. Není tomu tak, jak všichni víme. Každému žánru vždy pomůže, když se porovnává a poměřuje s ostatními (v jeho rozvoji). Opera koneckonců vznikla jako pokus o znovuobnovení řeckého divadla – tedy jako výsostně divadelní žánr. Pokud přistoupíme na to, že skutečně divadlem je (a čím jiným by byla?), musíme přistoupit i na základní vlastnost divadla (a hudby také) – to je jejich průběh v čase – performativnost. Nemůžete proto tvrdit, že je hudba oddělena od inscenace. Jak by potom napsaná opera měla potom probíhat – realizovat se?
Když bych to vzal do krajnosti, stačilo by pak, že by se sešla skupina lidí, každý si otevřel partituru a společně by ji přečetli a šli zas domů? Opera je jako každé jiné divadlo závislá na provedení a provedení opery není jen hudební, to dá rozum. Není to koncert, ale divadlo.
Jedním ze základních vlastností divadelních předloh (divadelní hry nebo partitury) je, že je otevřena k výkladům. Hamleta můžete inscenovat na tisíc způsobů. Hledat v něm různá témata. Jedině tak lze Shakespearův text znovu provést před diváky.
Pokud bych se ještě pouštěl podrobněji do vašich tezí – zeptal bych se co znamená „vycházet z textu a hudby“. Cítím, že myslíte „doslovný“ přepis představ autora. Ale přepis čeho? Popisu prostředí, a nebo spíše vnitřního tématu díla? Najednou to není jasné. Koneckonců např. Bohuslav Martinů byl sám překvapen a nadšen, jak ho zasáhl úplně jiný výklad Julietty. Je tedy ošidné stavět se do pozice „strážce ohně“ zemřelého autora. Proto by se měla každá inscenace v každé době posuzovat z pozice, a ne z opozice. Tím myslím z hodnot a měřítek, která vytvořila uvnitř, a ne z měřítek, která si vytvoříte mimo zamýšlené vnitřní téma inscenace.
Každá inscenace opery je pokusem o znovuoživení jejího ducha – hlavního energetického bodu. Ten ale každý můžeme cítit někde jinde. Úkolem kritika je z tohoto bodu vybudované inscenace vyjít a rozvíjet ho nebo s ním i polemizovat, ale nestát mimo něj. Bez něj totiž noty zůstanou na papíře. Slova v knize.
17.05.2021 (23.49), , Trvalý odkaz komentáře,
Lukáš Trpišovský
A ještě mne napadá,
a dál se už zas na nějaký ten rok odmlčím, poznámka k tzv. „uvádění děl směřující k autenticitě a objektivitě jejich provedení“. A to vytýkám před závorku, že sedím v dozorčí radě Collegia 1704, aby mne nikdo nenařkl z předpojatosti.
Po té co např. vznikla díla Samuela Becketta a T.S. Eliota, která otevřela nový vesmír, byla přelomem v lidském chápání sebe sama, již nikdy nemůžeme číst Shakespeara, tak jako ho vnímali jeho současníci. Rubikon byl překročen. Tak jak nám otevřel svět (musím hovořit z vlastní zkušenosti) Peter Brook, Kristian Lupa, DV8 a další, už nikdy nemůžeme vnímat divadlo a inscenační praxi stejně jako současníci Alžbětínského divadla. Rubikon byl překročen. Tak jak nám otevřel svět hudebního divadla Heiner Goebbels, už nikdy nemůžeme vnímat Florentskou cameratu stejně jako její současníci. Rubikon byl překročen. Tak jak objevujeme vesmír, DNA, teorii velkého třesku, Wittgensteina, Einsteina, Lorenze, Patočku, Havla, už nikdy nebudeme sledovat svět stejnýma očima jako lidé z 19. století, protože rubikon byl překročen.
Naše vrženost do světa se netýká jen prostoru, ale i času. A čas ubíhá jedním směrem. Co tedy znamená „autenticita a objektivita provedení díla“? K čemu a ke komu musíme být autentičtí a k jaké době? To nejsou teoretické otázky. S tím se potýkáme my divadelníci každý den naší tvorby.
18.05.2021 (0.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Přesně.
Je dobře, když problém charakterizuje tvůrce, teoretik holt se může ohánět jen teorií a příklady z praxe. Vaše argumenty jsou z podstaty věci silnější.
26.05.2021 (14.02), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Paní Špalková,
teorie inscenace je uznávána a myslím dobře argumentována opravdu už víc než sto let a je humorné, že to označujete za dogma, které nemusíte respektovat. Inu nemusíte nic, ale jste v pozici přírodovědce, který považuje za dogma tvrzení, že země je kulatá a svobodně tvrdí, že je placatá. Podivná logika tolik podobná dnešním rozumbradům na sociálních sítích.
Ve vašem textu se to hemží slůvky „musí“ a „nesmí“, typickými pro dogmatiky. Máte to vy dogmatici snadné: stačí odmítnou všechno, co víře odporuje. Víte jednou provždy, co je opera, jak se píše (i když se půl tisíciletí opery píšou různě), ergo jak se „musí“ inscenovat, tedy přesněji podle vás realizovat na jevišti, protože inscenování opery nepovažujete za tvorbu. To je podstata vaší kritické argumentace a důvod, proč jsem se ozval, když se ocitla na stránkách DN.
Jinak všechno, co jste napsala, lze velmi snadno použít proti vám, a nikoli demagogicky, zcela věcně, ale snad už stačilo.
Jen ještě pro zamyšlení: Všechny tzv. reformy opery, které v důsledku proměnily způsob kompozice, vycházely z potřeby účinnějšího inscenování, stačí když mrknete alespoň na Glucka a Wagnera. Kdybyste tehdy stála na kritické stráži, pěkně byste jim ty novoty zatrhla.
Také jste asi nezaznamenala, že vlnu tzv. režisérského pojetí operní inscenace v posledních třiceti letech zvedli ředitelé a šéfové operních domů ve snaze prosadit operní divadlo v tvrdé umělecké konkurenci. Protože si dobře uvědomili, že v současném světě opera neuspěje ve zkamenělé historické podobě, po které voláte. Opravdu si myslíte, že operní inscenace podle vašeho mustru by byly životaschopné?
26.05.2021 (14.30), , Trvalý odkaz komentáře,
Gabriela Špalková
Vážený pane Hermane,
domnívám se, že stanoviska jsou už natolik vyjasněna, že je zbytečné v jakékoliv polemice na tomto prostoru pokračovat.
Vy jste zastáncem teorie, že inscenátor je tvůrce, a tedy může nakládat s dílem autorovým bez ohledu na jeho původní smysl. Já zastávám teorii, že inscenátoři jsou prostředníky mezi autorem a publikem, a mají tedy autora respektovat, což samozřejmě určitou míru osobitého přístupu nevylučuje.
Žádná Vaše další invektiva tento můj postoj nezmění.
Gabriela Špalková
26.05.2021 (22.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Paní Špalková,
zastávejme každý, co chceme, ale nevydávejme to za jedinou závaznou možnost, což vy v recenzích děláte a kvůli tomu jsem se také ozval. Protože pak tvůrcům ubližujete, posuzujete jejich dílo mimo logiku, v jaké ho tvořili. Nesnažíte se je pochopit, ale poškodit, a také čtenářům posíláte zkreslenou zprávu. Pokud byste totéž formulovala za sebe, a ne za nějaká dogmatická pravidla, s pánembohem, jenže vy záměrně okázale poučujete, že operní země je placatá a nikoli kulatá, a každý, kdo to neví, nemá v operním divadle co pohledávat. V tom je onen problém.
29.05.2021 (14.05), , Trvalý odkaz komentáře,