Divadelní noviny > Zahraničí

Svět bez hranic – Lidské a hudební příběhy podle Daniela Hopea

Daniel Hope se narodil v Jihoafrické republice a vyrostl v Londýně, kde se jeho maminka stala manažerkou Yehudiho Menuhina. V domě houslového virtuosa a dirigenta potkával muzikanty z celého světa, poslouchal hudbu nejrůznějších žánrů. Na svého mentora vzpomíná jako na výjimečného člověka, pro kterého byla hudba prostředkem, jak spojovat lidi, jak stavět mosty.

Čtyřiačtyřicetiletý Daniel Hope dnes patří k nejvyhledávanějším houslistům, rozhodně v německy mluvící oblasti – zřejmě právě proto, že i on dokáže propojovat různé hudební a myšlenkové světy, nabízet originální pohled na hudební díla, lidi, místa.

V roce 2017 získal již posedmé cenu ECHO Klassik – a podruhé v kategorii Klasika bez hranic. CD s názvem Čtvero ročních dob obsahuje vedle Vivaldiho dalších dvanáct skladeb, ke každému měsíci jednu. Jean-Philippe Rameau, Petr Iljič Čajkovskij, Johann Sebastian Bach, Robert Schumann a další klasikové se tu potkávají s žijícími hudebníky: Nilsem Frahmem, Chillym Gonzalesem či Maxem Richterem. V bookletu je ke každému měsíci přiřazeno jedno výtvarné dílo, které Hope vnímá jako vnitřně spřízněné s příslušnou skladbou. Daniel Hope totiž rád vytváří osobité dramaturgické koncepty a vypráví příběhy, které tuší za notami. A doufá, že tím otvírá nové souvislosti nejen stávajícímu posluchačstvu klasické hudby, ale získá i publikum nové. Je velmi inspirativní nahlédnout do jeho světa aktivit. Možností je mnoho. Každou neděli na rádiu WDR3 představuje skladby a umělce, které má rád, a vypráví historky veselé i vážné. Jaké se dočtete také v jeho knížkách Kdy je dovoleno tleskat? a Toi, toi toi! s podtitulem Trapasy a katastrofy v hudbě. Právě teď objíždí (spolu s Curyšským komorním orchestrem, jehož je od roku 2016 hudebním ředitelem) německá města s projektem Cesta k Mozartovi – Mozartovu hudbu představuje v kontextu hudby jeho současníků Glucka, Haydna, Myslivečka a Salomona: Reflexe doby, viděno mýma očima, slyšeno mýma ušima. V drážďanské opeře hrál houslové sólo v baletním večeru zahrnujícím variaci Maxe Richtera na Vivaldiho Čtvero ročních dob. V Drážďanech ostatně bude záhy k vidění častěji, od roku 2019 je totiž uměleckým ředitelem Frauenkirche. Slibuje mezinárodní hvězdy i prostor pro mladé německé muzikanty. A každopádně intenzivní osobní angažmá.

Rodinné album

Přístavní, kdysi hanzovní město Lübeck asi nejvíce proslavila výroba marcipánu, narodili se tu bratři Mannové, zachované středověké části města jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO. Pozoruhodné místo – a není lepší čas na návštěvu nežli letní měsíce, kdy se tu odehrává část Šlesvicko-holštýnského hudebního festivalu, jehož těžiště je v koncertech klasické hudby, ale zahrnuje i pop, jazz, divadelní představení, čtení…

Daniel Hope se v Lübecku na začátku devadesátých let účastnil mistrovských kurzů, na severu Německa měl první veřejná vystoupení. Od roku 2015 se sem každé léto vrací s projektem Familienstücke: v roce 2017 to bylo od pátku do neděle jedenáct akcí na různých místech – od foyer v hudební a kongresové hale přes divadlo, kinosál, muzeum, školu, kostely až po přístavní barák. Daniel Hope si zve svou širokou uměleckou rodinu, aby naplnila celý Lübeck hudbou a poezií. A protože dobře cítí komorní atmosféru města, nenabízí žádné efektní akce pro davy, ale intimní, jeho slovy rodinná setkání. V roce 2017 přivezl především přátele z Ameriky, se kterými spolupracuje mimo jiné v rámci multižánrového Savannah Music Festival ve městě Georgia, kde se od roku 2003 stará o klasický program (americký festival zahrnuje 100 koncertů v 17 dnech – klasiku, jazz, gospel, blues, bluegrass, experimentální hudbu…). Na úvodním lübeckém koncertě se na jevišti potkala dvě tria – klasické a jazzové.

Daniel Hope spolu s Ericem Kimem (violoncello) a Simonem Crawford-Phillipsem (klavír) zahráli Beethovena, Bacha, Mendelssohna-Bartholdyho, Haydna. A Marcus Roberts Trio skladby Charlieho Parkera nebo Duka Ellingtona. Typická ukázka, jak Daniel Hope chápe překračování hranic žánrů – žádné násilné vstupy na neznámou půdu: klasické trio se nepouští do jazzu, jazzové trio nebojuje s klasikou, každý hraje to, co brilantně ovládá. A soustředěně, se zjevným zájmem si vzájemně naslouchají. Diváci jsou přizváni, aby přihlíželi společnému muzicírování, vítáni jsou milovníci jazzu i klasiky – a dostane se jim i hudby, na kterou by se třeba jinak nevypravili. Ostatně u některých koncertů ani předem nebyl avizován konkrétní program. Festival sází na to, že diváci chtějí spoluprožít víkend s Hopem a jeho přáteli. Od prvního momentu je zároveň jasno: Daniel Hope sice uvádí většinu koncertů, je úběžníkem celého prodlouženého víkendu, ale ne nutně stále ve středu pozornosti.

Slepý černošský klavírista Marcus Roberts a jeho dva spoluhráči (Rodney Jordan na kontrabas a Jason Marsalis na bicí) měli pak ještě „svůj“ koncert v klubové atmosféře zcela zaplněného místního divadelního sálu. Na repertoáru George Gershwin (Oh, Lady Be Good), Cole Porter (What Is This Thing Called Love), John Coltrane… Stejně tak hráči na mandolínu Mike Marshall a Caterina Lichtenberg se nejprve představili v rámci společného koncertu s Danielem Hopem a poté měli svůj recitál: ona má klasické školení, on vyrostl na bluegrassu, a tak v kostele sv. Kateřiny zazněl Bach, Vivaldi i brazilská hudba. V neděli dopoledne pak Daniel Hope s klavíristou Sebastianem Knauerem ukázali, jak to umějí s dětmi: jako muzikanti a vypravěči. Jejich vzájemným špičkováním a historkami (třeba jak nezafixovaný klavír při koncertě nebezpečně plul po jevišti) se zjevně bavily děti různého věku i jejich rodiče. A všichni soustředěně poslouchali krátké hudební skladby, od Griega po Gershwina. Recept? Nepodceňovat dětské publikum, brát ho jako partnera, mluvit k němu a s ním. A stejně tak věřit v dítě v každém dospělém. Všichni přítomní si patrně budou pamatovat příběh o býku Ferdinandovi, který nechtěl bojovat, radši ležel pod dubem a užíval si vůni květin. Vyprávění, kterému šťávu a humor dodala hudba, s vtipem vykreslující líné polehávání pod stromem, rozčilení matky krávy, vřavu v aréně…

Hudba jako útočiště

V Lübecku jsem poprvé viděla film Refuge in Music z roku 2013. Není to zdaleka první dokument, ve kterém vypovídají ti, kdo si prošli koncentračním táborem v Terezíně. Neznámé ostatně nejsou ani dvě osobnosti, které stojí v centru tohoto filmu: klavíristka Alice Herz-Sommer (ročník 1903) a jazzový kytarista Coco Schumann (ročník 1924). Nicméně každý rozhovor s nimi je odzbrojující: s jakou věcností a vnitřním smířením vzpomínají na děsivá léta, s jakou pokorou a nadhledem komentují dnešní svět, kolik v nich je životní síly a elánu, kolik úcty k životu a respektu k ostatním lidem. A z rozhovorů, jež s nimi vedl Daniel Hope, vyzařuje zvláštní pouto, které s nimi dokázal navázat. Zjevně to byla výjimečná, blízká setkání pro ně i pro něj. Snad proto, že všichni tři tolik věří v sílu hudby. Jsem hudbě vděčný, zachránila mi život, říká Coco Schumann.

Daniel Hope se před patnácti lety zaposlouchal do Smyčcového kvarteta Gideona Kleina a od té doby hraje skladatele, kteří byli v Terezíně a dalších koncentračních táborech: Ilse Weber, Karel Švenk, Robert Dauber, Viktor Ullmann, Pavel Haas… Aby připomněl, jak výrazně holokaust zasáhl do dějin hudby: část jedné významné generace skladatelů byla vyvražděna, jiní utekli do Ameriky, která ovlivnila jejich další hudební směřování. V roce 2014 vydal CD Escape to Paradise s podtitulem „Hollywood Sound“. Skladby těch, kdo prchli před nacisty (Erich Kornghold, Kurt Weill ad.), a hollywoodské filmové šlágry spjaté s tématem ztráty domova, útěku – samozřejmě též úchvatný motiv z filmu Schindlerův seznam.

Politická perzekuce, hledání nového domova – pro Daniela Hopea žádná teorie, ale bolestně osobní téma. V knížce Familienstücke (Rodinné album) vypráví osudy svých předků, kteří odešli do Jihoafrické republiky už na začátku 20. století z Irska, především ale příběh německé části rodiny, za první republiky významných berlínských průmyslníků – část se rozprchla před nacisty po celém světě, pradědeček si vzal život, další zemřel zlomen krátce po emigraci do Švýcarska. V sedmdesátých letech pak rodiče Daniela Hopea pro změnu utíkali z Jihoafrické republiky před apartheidem… Přesvědčený Evropan, zklamaný brexitem, neskrývá v rozhovorech obavy z toho, co se děje v dnešním světě. Není tak naivní, aby doufal, že hudba změní svět. Ale na druhou stranu věří, že její působení není dobré podceňovat. Neagituje, ale koncipuje programy, kterými se snaží na lidi kolem působit – ať už připomíná černou minulost, nebo nepřímo reflektuje dnešní svět. To ho také spojuje s hercem Sebastianem Kochem. V Lübecku spolu poprvé stáli na jevišti – Paradise je pozoruhodná montáž básnických textů prokládaných a podkládaných hudbou: představy o vzniku světa a podobě ráje zapsané v perských spisech, Bibli, Koránu, básnické reflexe hříchu a vyhoštění z ráje. A k tomu další texty na první pohled s ne tak přímočarou vazbou k tématu „ráj“: oslava svobodné lidské vůle a vzpoury proti Bohům v Goethově Prométheovi, Zweigův Heroický okamžik – obraz Dostojevského stojícího na popravišti, tváří tvář smrti a odpuštění spatřivšího, jak k nebi stoupá všechno utrpení lidstva. Nietzscheho báseň Zosamělý: Po nebi křičí / a táhnou v svistu hejna havraní: / odevšad fičí, / běda, kdo domov ztratil – brzy bude sníh. Štiplavý příspěvek k uprchlické krizi od Elfriede Jelinek (ze hry Die Schutzbefohlenen): zoufalý i vyčítavý monolog lidí hledajících nový domov, nové bohy, nový ráj. Sebastian Koch čte výrazně emotivně, prolíná leckde jeden text do druhého. K tomu zní Claude Debussy, Ervín Schulhoff, Hanns Eisler, Johann Sebastian Bach, Robert Schumann: Daniel Hope s harfenistkou Jane Berthe podporují uklidňující či naopak burcující dopad slov. A dávají trochu oddychnout, protože zachytit smysl slov a vazby mezi texty vyžaduje vysokou míru koncentrace a vnímavosti – myslím, že i od těch, pro něž je němčina mateřštinou. Snad má inspirovat k tomu, aby se člověk vracel k textům, z nichž zaslechl střípky, a dál přemýšlel o nich i o světě.

Kruh se uzavírá

Daniel Hope žije od roku 2016 se svou rodinou v Berlíně. Při hledání rodinných kořenů, které lze zčásti sledovat též v dokumentárním filmu Nahuela Lopeze Klang des Lebens (Jak zní život), si uvědomil, že je doma právě tady: v Německu, v německé hudbě, literatuře, jazyce. V Konzerthausu na Gendarmenmarktu pravidelně pořádá – inspirován berlínskými salony konce 18. století – debaty o umění i aktuálních tématech, kterými žije německá metropole. V únoru si pozval do pořadu Hope@9pm – Musik und Talk Sebastiana Kocha. Povídali si o jeho filmech, Hollywoodu, privilegiu vybírat si scénáře – ale došlo i na společenský apel. Daniel Hope zahrál hebrejskou modlitbu Kaddish od Maurice Ravela – jako poctu Cocovi Schumannovi, který letos v lednu zemřel. A Sebastian Koch si přinesl kytaru, aby poprvé v životě na veřejnosti zazpíval, a to lyrický protestsong někdejšího německého písničkáře Franze Josefa Degenhardta: V pohodlí domova, u ginu s tonikem si zazpívejme hezkou písničku, po které se člověk tak dobře cítí – o vietnamském chlapci, který na potápějící loďce sní o zemi, kde to nesmrdí spáleninou, kde jednou bude mít spoustu dětí, rýžové pole, volka, psa… Koch píseň krátce uvedl konstatováním, že je stále aktuální. A pak už žádné moralizování, žádné další vysvětlování – ať si každý přebere, co slyšel. Velmi příjemný, neformální večer s celebritami, kterým sláva nikterak nestoupla do hlavy, kteří nemají potřebu exhibovat, ale setkávat se, sdílet svůj pohled na umění a svět.

• Autor: Lenka Šaldová
• Publikováno: 19. března 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Svět bez hranic – Lidské a hudební příběhy podle Daniela Hopea

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ