Divadelní noviny > Festivaly

Svět, který patří všem. Bez rozdílu

Divadelní svět Brno (DSB) patří k festivalům s širokospektrální dramaturgií, jež se snaží uspokojit všechny divácké skupiny. Na letošním čtrnáctém ročníku však tato všeobjímající tendence nabrala razance politického gesta, když se nejpodstatnější část festivalu zaměřila na projekty upozorňující na stále ještě přetrvávající nerovnost ve společnosti a s ní související diskriminační projevy – zejména ve vztahu k LGBT+ komunitě, ale také k ženám, etnickým menšinám, nemocným či umírajícím. DSB se tak čím dál tím výrazněji profiluje coby platforma bojující proti diskriminaci a otevřená všem bez rozdílu. Kéž by takový byl celý svět, nejen ten Divadelní!

Byť zmíněná témata obsáhly i některé české inscenace pozvané na festival (například Dějiny násilí ze Švandova divadla, Iokasté z divadla Komedie, Měsíční kámen ze Studia Hrdinů), nejvýraznějším nositelem inkluzivní dramaturgické linky, organizátory poněkud diskutabilně nazvané Unisex, se staly tři polské a jedna izraelská inscenace. Oproti českým příspěvkům byly zejména ty polské mnohem razantnější, odvážnější a vlastně i přímočařejší, což ovšem vůbec nebylo na škodu.

Dvakrát Skrzywanek

Silným estetickým i emocionálním zážitkem bylo dvojí setkání s politicky motivovaným realismem mladého polského režiséra Jakuba Skrzywanka (*1992), od roku 2022 uměleckého šéfa Teatru Współczesného ve Štětíně. V inscenaci Spartakus. Láska za časů moru, vytvořené pro domovskou scénu, vyšel z reportáží novináře Janusze Schwertnera, jež na základě několika šokujících svědectví vypovídají o otřesném stavu dětské psychiatrické péče v Polsku. Mementem se stává především tragický osud Wiktora, chlapce narozeného v ženském těle, jenž ukončil po neadekvátní léčbě svůj život skokem pod vlak metra.

Princip je jednoduchý: Skrzywanek nechává postavy co nejautentičtěji existovat v daném prostředí. Depresivní stavy dívek a chlapců, jejich občasné excesivní chování, strach, bezmoc a vztek rodičů a nesnesitelný, rutinovaný klid personálu, to vše je předváděno jako naprostá samozřejmost a o to absurdněji to celé působí. Skrzywankův realismus má však své hranice: scénograf Daniel Rycharski pracoval s vizuální metaforou a oddělení vyobrazil v kulisách prasečáku. Podlaha je pokryta slámou, ve zrezivělých výbězích se tísní příliš mnoho matrací položených jen tak na zem. Žádné soukromí, žádné pohodlí. Dětské pacienty hrají nejstarší členové souboru, personál naopak lidé dosti mladí. Věkový rozdíl podtrhuje pocit totálního neporozumění, jemuž jsou pacienti vystaveni. Se stářím stejně jako s dětstvím navíc souvisí jistá křehkost, závislost na druhých. Herci mluví do mikroportů, o to je jejich projev civilnější. Dění na scéně po brechtovsku komentují promítané titulky s doplňujícími informacemi. První část uzavírá dokumentární videoprojekce, v níž dvě matky, jedna z nich Wiktorova, označují za hlavního viníka polskou vládu. Řešení vidí v emigraci.

Skrzywanek však nechce pouze truchlit a spílat, chce měnit polskou realitu k lepšímu. A to teď a tady. Pročež inscenaci ukončuje nadějeplným svatebním obřadem plným veselého zpěvu a tance, v němž herci, odění do krojů v duhových barvách, oddají na každém představení jiný reálný homosexuální pár. V sále Reduty jsem ten večer prožila katarzi, s odstupem je mi však o to více líto, že takové páry mají nejen v Polsku, ale i u nás stále smůlu.

V inscenaci Smrt Jana Pavla II., uváděné poznaňským Teatrem Polským, Skrzywanek používá podobné prostředky: titulní situaci exponuje na základě reportážních materiálů a osobních svědectví takřka dokumentárním způsobem, s důrazem na naprostou autenticitu bytí aktérů ve vymezeném čase a prostoru (v čele s fenomenálním Michałem Kaletou v roli papeže, jehož tělo a ducha jako by opravdu v přímém přenosu a zcela realisticky prostupovala smrt). Scénografka Agata Skwarczyńska však realistický kód porušuje, když papežovu ložnici rámuje kostrou chrámové věže s kopulí. I zde jsou zastoupeny zcizující titulky (s informacemi o papežových posledních hodinách na tomto světě) a také videoprojekce. Jednak s výpověďmi Poláků, jak prožívali smrt milovaného duchovního otce, jednak s live-cinema záběry v detailu zachycujícími fyzickou stránku papežova umírání. Vzniká tak dojem, že coby voyeuři sledujeme něco, co nám nepřísluší, že porušujeme tabu. Najednou totiž vidíme, že ten svatý muž je taky jenom člověk. Myslím si, že právě o to režisérovi šlo. Byť k papežovu umírání přistupuje vlastně citlivě, bez potřeby dehonestovat, četla jsem mezi řádky (jistě též ovlivněna Spartakem) kritiku katolické církve, zejména její rigidnosti, necitlivosti a jistého prospěchářství. Na konci představení se divadlo opět prolnulo s realitou, když jsme byli vyzváni, abychom se šli na jeviště Mahenova divadla poklonit zesnulému papeži vystavenému na katafalku pod kopulí. Církevní hodnostář neopomněl zmínit, že v předsálí se nachází obchod se suvenýry… Smrt legendy se tak stala obchodním artiklem.

Otevřeně o sexu i coming outu

Také druhá hostující inscenace štětínského divadla, Sexuální výchova v režii Michała Buszewicze, určená převážně dospívajícím divákům, prorážela (nejen) polská tabu, když nás frontální formou kolísající mezi kabaretem a stand-upem bez obalu konfrontovala s choulostivými tématy různých intimních „poprvé“ – první menstruace, první erekce, prvního sexu – a s fenomény spjatými se sexualitou, jako je konsent či coming out. Esteticky o kdovíjak objevnou podívanou nešlo, okatě nesouladné kostýmy a podivný chobotnicovitý tvor zavěšený na horizontu se brzy okoukaly, ale herci mě dokázali oslovit svým neokázale upřímným projevem, za nímž se pravděpodobně skrývalo velké osobní ručení a vědomí potřebnosti takové produkce. Inscenace je opět silným politickým gestem: V Polsku vládnoucí strana Právo a spravedlnost totiž k sexuální výchově přistupuje nikoli jako k nástroji osvěty, ale jako k mládeži nebezpečné činnosti ponoukající k předčasnému sexuálnímu životu. Divadelníci naopak velice přesvědčivě ukazují, jak potřebné je o těchto věcech upřímně mluvit. Podobně jako na konci Spartaka se Štětínským podařilo ve velkém sále Radosti vytvořit veskrze pozitivní atmosféru, která tentokrát pramenila z pocitu vzájemné otevřenosti a respektu, bez ohledu na gender, sexuální orientaci či vyznání.

Coming out v silně věřící židovské rodině se stal tématem inscenace izraelského národního divadla Habima Ten, kterého miluje moje duše v režii Mosheho Keptena, jíž festival vyvrcholil. Vizuálně i režijně umírněný jevištní tvar je založen na disciplinovaném konverzačním herectví, jež důsledně sleduje psychologické motivace postav a svědomitě je provádí turbulencemi v rodinných vztazích, vyvolaných coming outem sedmnáctiletého Yehonatana. Dojde k němu vlastně proti jeho vůli, když je postřelen při nenávistném útoku na telavivský bar, kde se schází LGBT komunita. (Vzhledem k nedávnému teroru ve slovenském podniku Tepláreň se inscenace jevila velice aktuální i v našich končinách.) Byť je téma v základu vážné, autor dramatické předlohy Itay Segal v něm dokázal najít i humor. Vznikla inscenace vstřícná k širšímu publiku, která by svým citlivým přístupem k problematice mohla leckoho inspirovat k větší toleranci.

Vzrůstající nacionalismus v současné společnosti a přetrvávající rasové předsudky exponovala Špina ze Slovenského národního divadla v režii Jána Luterána, přesvědčivějšímu traktování tématu však bránilo nevyrovnané stylové uchopení inscenace mezi psychologicko-realistickým vesnickým dramatem a groteskní tragikomedií.

Festival rovněž pokračoval v rozvíjení antické linky i koprodukčních spoluprací – například s Tygrem v tísni a VILOU Štvanice (Oidipús komplet), Divadlem Husa na provázku (Hrdinky), Tancem Praha a Silvií Gribaudi (Grand Jeté) či Divadlem X10 (DSB podpořil vznik posledního dílu feuchtwangerovské trilogie Čekárna, jež byla v Brně odehrána během dvou dnů coby festivalový prolog a rovněž rozvíjela témata nacionalismu a rasové nenávisti). Samozřejmě nechyběla již tradiční sekce Brno showcase, v jejímž rámci se každý rok představí několik novějších inscenací všech domácích pořadatelských subjektů (jsou jimi Národní divadlo Brno, Městské divadlo Brno, Divadlo Husa na provázku, Divadlo Radost, Divadlo Polárka a JAMU se svými dvěma scénami). Mezi největší hvězdy festivalu patřila německá choreografka Sasha Waltz, jejímuž hostování je věnován následující text.

• Autor: Petra Zachatá
• Publikováno: 12. června 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Svět, který patří všem. Bez rozdílu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ