Svět, z něhož není úniku
Dnes se o tom vypráví legenda. Maďarský filmař Béla Tarr navštívil promítání Zelenkových Příběhů obyčejného šílenství. Po chvíli vylezl ze sálu, aby zatelefonoval svému producentovi. Film se mu moc nelíbil, zato ho zaujal jeden herec: Miroslav Krobot. Toho musím mít ve svém novém filmu, oznámil. Tento snímek – Muž z Londýna (A Londoni férfi, 2007) – byl nyní, dva a půl roku od svého dokončení, zařazen do Projektu 100 a uveden alespoň v naší „klubové distribuci“.
Letos pětapadesátiletý režisér Béla Tarr debutoval záhy po absolvování budapešťské Vysoké školy filmu a divadla televizní adaptací Macbetha (1982), která se skládala ze dvou záběrů: jednoho pětiminutového a druhého trvajícího hodinu a sedm minut. Dnes patří k uznávaným autorům současné světové kinematografie, natáčející artistní snímky v mezinárodních koprodukcích, jež si uchovávají osobitou, vysoce kompaktní, avantgardní a filosofující estetiku.
Jeho osmihodinový (!) opus Satanské tango (Sátántangó, 1994) je morálním podobenstvím tragédie moderního člověka, který v dennodenních podvodech, marných snech a živočišných běsech zahubí všechnu svou jemnost, lásku a oduševnělost. Na plátno se v Tarrových snímcích vracejí bídní a ponížení z knih Dostojevského, které tančí Kafkovými zeměměřiči. Svůj „černý realismus“ ukazuje autor v dlouhých, často i několikaminutových záběrech, které porušují veškeré konvence a dráždidla filmové „zábavy“. V jeho chmurném pohledu na svět je cosi obludného i trpitelského. Po prašných, rozbitých cestách chodí falešní spasitelé, obézní doktor se namáhavě belhá do kopce pro pálenku. Večer se všichni scházejí v hospodě. Mlčí, divoce tančí a jejich bídné osudy třeští.
V Muži z Londýna režisér znovu spolupracoval se scenáristou a spisovatelem Lászlem Krasznahorkaiem, který napsal předlohu Satanského tanga. Za knihu si tentokrát vybral jednoduchý příběh detektivního spisovatele Georgese Simenona o výhybkáři Maloinovi z jednoho francouzského přístavu, který se stává náhodným svědkem vraždy. Cestující, který vystoupil z lodě s ukradeným kufrem peněz, je zavražděn. Maloin podlehne pokušení a vidině lepšího života a sebere opuštěný kufr.
Samozřejmě kriminální zápletka není ve filmu zdaleka tím nejdůležitějším. Slouží k tomu, aby nás dovedla k postavě výhybkáře Maloina představovaného divadelním režisérem a hercem Miroslavem Krobotem.
Když sledujeme Tarrovy filmy, můžeme nabýt pocitu, že se autor snaží rozbít tradiční vyprávění – rukou vytříbeného estéta. Kamera sleduje místo děje v dlouhých kruhovitých jízdách, které zdůrazňují pocit izolovanosti Maloinova světa, z něhož není úniku. Dlouhé záběry mají zničit iluzi napínavého snímku, který člověka vláčí do dalších a dalších dějových zvratů.
Z každé – i malé – sekvence Tarrových filmů je patrné, jak režisér nemá rád takzvané „herecké koncerty“, hraní pro diváky. Často sahá k představitelům úsporného, odpsychologizovaného herectví, kde nezbývá žádný prostor pro divákovu identifikaci se s postavou. Navenek se zdá, že lidé před kamerou pouze „existují“. Jako by šlo o filmovou verzi nového románu, hudebního minimalismu či abstraktního výtvarného plátna. Zřejmě proto sáhl i po Miroslavu Krobotovi, který hraje střídmými „suchými“ gesty a monotónními náznaky. Pohybuje se na poli existenciální grotesky a černého humoru, jemuž Angličané říkají „deadpan“. Herec se vysmívá i těm nejvážnějším tragédiím a lidským osudům, aniž by hnul brvou. Zatímco v Zelenkově filmu si Krobotova postava jasně a čitelně „utahovala“ z generace našich poblázněných a traumatizovaných otců zdeformovaných za totality, v maďarském dramatu ztvárnil český divadelník typického středoevropského antihrdinu. Všechno se mu děje mimoděk, shodou nejasných okolností, zatímco on jen mlčí a nedá na sobě nic znát. Připomíná unaveného pozorovatele. Je kolečkem v cizím mechanismu, s nímž nic nezmůže a snad ani nechce, dokud…
Tarr vypráví o trochu jiném zločinu, než jaký páchají vrazi a podvodníci velkého formátu. Usiluje o zachycení člověka, který sám o sobě nic neznamená.
Až dosud byl Maloin pouhým divákem, který po celé dny tiše sledoval život z nízké přístavní věže. Je přesvědčen, že jeho život je tak nenápadný, že si nikdo nevšimne, když si trochu polepší. Jako by na ten kufr s cizími penězi měl dokonce právo. Vždyť si jej zasloužil svou věrnou službou. Ospravedlňuje jej k němu celý jeho bezvýchodný život, do omrzení ubíhající v zemi stínů, které nelze překročit. Každé ráno vstává, udělá si do termosky kafe a jde si sednout na věž. Léta, možná desetiletí. Všechno se ale změní v okamžiku, kdy se v přístavním městě objeví zástupce britské pojišťovny Morrison (István Lénárt), aby vyšetřil zločin. Jakmile se po penězích lačná paní Brownová domáhá jeho pomoci, pochopí Maloin, že ve světě korporačních zájmů, rychlých peněz a protřelých podvodníků nemá šanci. Jediné, co mu zbývá, je prosit, aby mu – malému, bezmocnému člověku – bylo odpuštěno…
Krobotovi ve filmu zdatně sekunduje britská herečka Tilda Swintonová v roli Camélie a zejména představitel vyšetřovatele István Lénárt, který doslova „ztělesňuje“ terorizující, upřený pohled cizí, nekompromisní spravedlnosti. Ač si toho nevšiml snad žádný český recenzent, Tarrovi se podařilo vystihnout cosi podstatného, existenciálního z ducha naší porevoluční doby, kdy se z poskoků na komunistickém sekretariátu stávali kapitáni kapitalistického průmyslu. To vše na půdorysu hermeticky uzavřeného, modelového filmu, který se odehrává v nočních kulisách středomořského přístavu.
Muž z Londýna (A Londoni férfi). Režie Béla Tarr, scénář Béla Tarr, László Krasznahorkai, kamera Fred Kelemen, střih Ágnes Hranitzká. Hrají Miroslav Krobot, Tilda Swintonová, Erika Bóková, István Lénárt. Maďarsko, Francie, Německo. Rok výroby 2007, černobílý, 140 minut.
Komentáře k článku: Svět, z něhož není úniku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
