Světe, div se (No. 4)
Pátý festivalový den byl ve znamení oslavného tributu Miloši Štědroňovi a Milanu Uhdemu, čehož užila Husa na provázku k prezentaci několika známých inscenací Vladimíra Morávka, pod nimiž jsou podepsáni i výše uvedení pánové: mohli jsme vidět remake Balady pro banditu, další díl ze seriálu scénických přednášek Kabinet Janáček, či zhudebněnou biografii Mistra Leoš, aneb Tvá nejvěrnější. Koláž oslav ještě doplnily přednášky o přínosu autorů v prázdném sále Městského divadla. Jde o bezpochyby záslužný počin, připomínku osobností, ovšem musíme se ptát, zda se tak z festivalu Divadelní svět nestává divadelní mikrosvět.
Zhudebněná biografie Mistra aneb Leoš aneb Tvá nejvěrnější FOTO ARCHIV FESTIVALU
Časy představení se kryjí a omezené kvantum diváků nestíhá zhlédnout vše, co by mohlo v jiném rozložení vyniknout v jasné dramaturgické linii. Stranou zůstávají jindy plné sály při představení Dziad v podání Buranteatru. Dvorní kritici se ženou z epopeje B Fraalady se značným časovým posunem, ovšem nikdo je zde neočekává. V nečekaně živé diskuzi pod vedením Borise Klepala se probírá celá koncepce festivalu. Nakolik je festival politickou objednávkou, ke které se nikdo ze souborů aktivně nemá a nebere ho za svůj? Přitom jsou konstatovány dobré podmínky pro rozvoj hudebního divadla, Brno by mohlo být ideálním festivalovým městem, ale festivalových návštěvníků najdeme přitom pomálu a místní si k představením „ svých“ scén, z nichž je složena většina programu, najdou cestu kdykoliv během roku.
Jediným z hostujících souborů, na který zbývá místo v hlavním programu je drážďanský Staatsschaunspiel, která přiváží operu buffo Familienbande v režii Franze Wittenbrinka. Oproti inscenacím z Maďarska a Polska, které ukázaly originální cesty v pojímání hudebního divadla, je operní ztvárnění jedné rodinné oslavy ztělesněním toho, čím by tato forma neměla být. Nemluvím zde o provedení árií střídavé kvality, v převážné míře sloužící k expozici společenských stereotypů jednotlivých členů rodiny. Hudba zde totiž vede ne k ironii a brechtovskému zcizení, na které inscenace zdánlivě hraje, ale k nivelizaci celé situace, v písni za písni se stereotypům poddáváme. Jeden z ústředních šlágrů „ Protestsong proti protestsongům“, není v kontextu celé inscenace satirou, ale oslavou podružnosti. Jak zpívá jedna ze sester: Kdybychom byli v Čechovovi, měli bychom hloubku, na hudební scéně jsme jen črtou. Ale črtou zůstávají po celou dobu představení i všechny ostatní postavy, ve zvláštním bezčasí, za nímž toho o mnoho více není.
Historický kabaret Bloodsisters FOTO ARCHIV JAMU
Že tomu tak nemusí být ukázal třeba historický kabaret Bloodsisters, s nímž se s brněnskou JAMU loučí absolventi muzikálového herectví i jejich pedagožka Pavla Hoggard. Spor královen Alžběty s Marií, Lásky a vaudevillového Ceremoniáře, fungoval svěže, dokreslující každou písní nové souvislosti a rozvíjející vztahy jak mezi postavami, tak i mezi herci a členy orchestru. Divák je tak zván ke hře živelností představitelů, netřeba přitom překonávat rampu.
I pátý den byl tak spíše rodinnou oslavou, na níž se nešetří kritikou a vyjevují se nové a nové třenice mezi institucemi, kolegy a koncepcemi, ale je zároveň i přiznaným přijetím toho, co máme doma. Na Divadelním světě je to třeba, aby bylo z brněnských komplexů možno postoupit dál. Spory a kritiky tak odpadají a oslava se, po počáteční odtažitosti, konečně rozjíždí.
Komentáře k článku: Světe, div se (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
