Divadelní noviny > Názory – Glosy
Světec a čurák
Bloudíme labyrintem hrozeb a možností, banalit a blbých slibů. My už obstarožní i ti, co je jim dvacet. Je to ten samý labyrint. Jistou útěchou jest, když se v některém ze zákrutů toho labyrintu potkáme: My někteří už obstarožní a někteří ti, co je jim dvacet. Pocit takovéhoto potkání měl jsem na festivalu …příští vlna/next wave…, na představení Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát. Někteří ti, co je jim dvacet, se pustili do Magora. Do toho Magora, kterého my někteří už obstarožní uměli zpaměti a milovali, i když jsme se ho vždycky i trochu báli. Uměli jsme ho a milovali, protože on byl v tom labyrintu jedním z orientačních bodů. Ne, že by ukazoval „kam jít“ – ale že ukazoval „jak jít“: Jít, i když člověk padá na hubu.
Jde a padá na hubu na začátku představení Vojtěch Hrabák. Jde a nese svůj kříž, jímž je gigantický čurák z nějakých papírů a hadrů, taktak držený pohromadě izolepou. Objekt, o kterém by mladý Magor, historik umění, možná napsal studii. Vojtěch Hrabák jde s tím čurákem na zádech, jde a je Magor: má vlasy jako Magor, říká a křičí verše jako Magor, chová se jako magor jako Magor. Jde a není Magor: jeho tělo nemá ty jizvy jako to Magorovo, jeho tvář nemá ty vrásky jako ta Magorova, jeho duše nemá, nemůže mít to smutno jako ta Magorova. A přece, když křičí magorovské Je mi k smrti smutno, křičí i za sebe, neboť jeho dvacetileté smutno je stejně pravdivé a zoufalé, jako bylo smutno Magorovo, jako je smutno nás jiných už obstarožních. Jizvy a vrásky se dostaví, no doubtaboutit.
Někteří my obstarožní bychom řekli, že Magor neMagor křičí zbytečně moc. Že by toho fortissima mohlo být méně, protože z něj už není téměř kam dál stoupat. Že v tom fortissimu zbytečně mnoho zaniká. Že o to víc pak působí ony nepříliš četné momenty, kdy se Magor neMagor ztiší a šeptá, až i jen vydechuje: Miserere, Miserere. Smiluj se, smiluj se. Magorův neMagorův spoluhráč protihráč se rozkřičí o to víc, veršem z Magorovy Vanitas, kde se na „miserere“ rýmuje „nevysere“.
Někteří my obstarožní bychom možná přivítali, kdyby toho druhého magorovského pólu, onoho ztišeného a jen vydechujícího, bylo v představení přítomno více. Ale tito dvacetiletí si vytvořili svého Magora. Trochu jiného, než jakého jsme uměli a milovali a trochu se ho báli my. Trochu jiného, než jakého v nedávném představení Divadla u stolu vytvořila Františka Jirousová. Ale v tom hlavním stejného. V tom hlavním, tedy v tom ukazování, jak jít, i když člověk padá na hubu. V tom hlavním: Ve službě orientačního bodu. Ale hovno, jakéhopak „orientačního bodu“: Ve službě veřejného hříšníka a jurodivého, proroka a světce.
A když je řeč o těch světcích: představení mělo premiéru jen dva dny poté, co české křesťanstvo zase upadlo na hubu, přesněji: co nejvyšší český představitel největší církve na pouti ve Staré Boleslavi proměnil svátek svatého Václava v agitku pro národoveckou pravici a v exhibici nenávisti vůči všem „jinakým“ a „nepřizpůsobivým“. Přemítal jsem, co by Magor býval učinil, kdyby býval byl té ostudě ve Staré Boleslavi přítomen. Možná by Dukovi sebral mitru, strčil by si ji do huby a důkladně by ji rozžvýkal. Možná by se začal nahlas modlit otčenáš či zpívat nějakou mariánskou píseň. Možná by na Duku zakřičel verš z Magorova ranního zpěvu, který byl v představení též křičen jako strašlivá kletba: Čurák čurákem zůstane, i když mu nikdy nevstane. Možná, že by byl ještě přímočařejší a zakřičel prostě a bez rýmu: Drž hubu, seš fašistickej čurák, čurák, čurák!
V tomto smyslu bylo představení hluboce duchovní, ba výchovné, ba národní. Kdo propadne Magorovi, možná propadne alkoholu. Nepropadne však fašistickému čuráctví.
Komentáře k článku: Světec a čurák
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
