Světla a stíny Tance Praha 2018 (No. 1)
V pátek 1. června odstartoval jubilejní 30. ročník festivalu Tanec Praha. Slavnostně jej – ve třech po sobě jdoucích večerech – otevřel Jiří Kylián představeními své pětačtyřicetiminutové choreografie z roku 2013 East Shadow. Pět let stará produkce byla vytvořena pro japonský festival Aichi Triennale věnovaný obětem tsunami.
“Velká vlna” se stala i jedním z jejích výchozích motivů. Pro světoznámého choreografa českého původu je zde metaforou mnohých nebezpečí, která nás provázejí po velkou část našeho života. V jejím stínu se partnersky pinoží zestárlá dvojice tragikomických beckettovských klaunů. Samuel Beckett (Kyliánův dlouhodobý inspirační zdroj) představoval druhé téma japonského zadání. Jeho verše se vynoří v průběhu představení, aby dokreslily snově neuchopitelnou, prchavou impresi společného pobývání ve světě.
Oba interpreti, Sabine Kupferberg a Gary Chryst, byli dlouholetými členy souboru Nederlands Dans Theater III, který Kylián založil pro tanečníky po čtyřicítce. Právě zásluhou jejich ostrého expresivního pohybového výrazu získala výpověď staršího páru existenciální patinu. Pohybová kompozice, v níž je už tanec v podstatě nadbytečný, skicuje v živé akci i filmových dotáčkách silně estetizované, lyricky evokativní konfigurace jejich setkávání a spolužití, jejich existence. Černé siluety zahleděné do sebe elegicky plují po šedých stěnách pokoje. Otevřeným oknem a dveřmi proniká zvenku živelný tok času. A s ním vše odplouvá po zčeřené hladině poloimprovizovaného klavírního doprovodu…
…
O týden později patřilo divadlo Ponec senegalské tanečnici Germaine Acogny. Ve své sólové kreaci A un Endroit du debut / Somewhere at the Beginning se skrze kontakt s bělošskou kulturou v Africe a dlouholetý život v Evropě ohlíží ke kořenům své osobnosti, své – africké – identity. Problemtatizuje odkaz svého poevropštělého otce, který jejich rodinu opustil, zatímco si vypůjčuje babiččiny “divošské”, animistické rituály. Na pozadí Médeina mýtu o matce, jež zabíjí z pomsty muži, který ji opustil, své děti, načrtá konfliktní, privilegované a zároveň v rámci mnoha situací podřadné postavení africké ženy jak doma, v Africe, tak v Evropě, ve světě. Konfrontuje tradiční a eskapistické pojetí své (její) role a v přirozené funkci dárkyně života obě polohy ke konci smiřuje. Víš, kde ses narodil, ale nevíš, kde zemřeš, opakuje slova jednoho filosofa, aby opsala životní tápání, v němž jsou narození a kořeny jediným pevným bodem života.
Jevištní prostor je po celé šíři (a uvnitř i po jedné straně) přepásán průhlednou oponou tvořenou provázky svěšenými za stropu k zemi, která sugeruje představu vyprahlé savany a současně i uzavřeného, ale prostupného prostoru. Režie Mikaela Serreho na ni občas promítá autentické filmové záběry z Afriky, anebo překlady textu do anglčtiny a češtiny, který tanečnice říká francouzsky. Byť jde o velmi magické příběhy, osobním nasazením performrky a texty v ich-formě (byť mnohdy jde o slova jejího otce či jiných lidí) vzniká dojem až jakéhosi životního dokudramatu. A jistě i o osobní – byť vysoce estetizovanou – zpověď jde. Důležitou rovinu tvoří i hudba, jež se neomezuje jen na africké rytmy. Například přestup na křesťanskou víru podmaluje piano, první jemné taneční variace doprovodí anglický song.
Acogny disponuje uhrančivým zjevem vitální sedmdesátnice s oholenou hlavou. Do svého svědectví vmetá hrdou a vášnivou opravdovost a pod pláštěm pověr nás provádí jedinečnými kouty nejen své duše, ale i africké reality.
///
Více v aktuálních DN 12/2018:
Komentáře k článku: Světla a stíny Tance Praha 2018 (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)