Světla a stíny Tance Praha 2018 (No. 2)
Tanec Praha se přehoupl do své druhé třetiny a na scénu divadla Ponec se vrátila africká krev.
Repro Tanec Praha
Hip-hopový umělec Ladji Kone sem přivezl dvě kratší performance z Burkiny Faso. V první z nich, Lego de l’égo, vede vtipný dialog s muzikantem Erwannem Bouvierem (původem z Francie). Pohybuje se po ploše světelných kuželů, plaše z nich uniká nebo je naopak nenasytně vyhledává podnícen zvuky nástrojů svého hudebního partnera. Rytmy diktují pohyb, pronásledují tělo, vyrušují ho z nečinnosti, podrobují si ho (např. ho nutí tančit na zádech zpomalený break-dance). A když se od jejich diktátu konečně osvobodí, výsměšně ho ex-post karikují. Jako všudypřítomný vnitřní hlas, ať už nás vede nebo jen následuje, určuje směr chůze nebo ho jen komentuje, neustále si s naším egem pohrává, rozpíná ho či shazuje.
Hrací prostor tvoří bodovým reflektorem vymezený kruh na podlaze, do nějž Kone křídou vpisuje a zase svým tělem maže jakási projekční schémata. FOTO archiv
I druhá taneční kompozice, Maa Labyrinthe, ohledává téma osobní identity. Tanečníkův dvorní hudební experimentátor tu už není protihráčem, ale spíš souputníkem na cestě za vytčeným cílem. Hrací prostor tvoří bodovým reflektorem vymezený kruh na podlaze, do nějž Kone křídou vpisuje a zase svým tělem maže jakási projekční schémata. Kruhem ohraničuje svůj subjektivní vnitřní prostor. Kruh je místem rozjímání, plánování, je čarodějnou kuchyní inspirující k rozletu i kolbištěm strhávajícím čelo k zemi a vystřelujícím pěsti k nebi. Teprve na pohybové ose osvětleného pruhu, na němž tančí jako akrobat na laně, může však svou teoretickou průpravu experimentálně změřit, zhodnotit: nabytou odvahou a sebedůvěrou dosáhnout cíle, další mety, vyššího stupně – realizovat se (např. tancem na hlavě).
…
Repro Tanec Praha
Foco alAire je mexický soubor, v jehož čele stojí Marcela Sanchez Mota a Octávio Zeivy. Pražskému publiku letos představili svou tragikomickou hříčku Idea de una pasión, pro niž hledali inspiraci – jak v programové brožuře prozrazují – u argentinského malíře Guillerma Kuitci. Čeští diváci ovšem snáze rozpoznají citace Maneta nebo Muncha. Spojuje je estetizovaný motiv násilí. Tvůrci se umanutě vracejí k živému obrazu mrtvoly (pokaždé jiné) a lhostejné šestice (pokaždé identicky rozestavěných) přihlížejících. Dramatickým kontrapunktem této strnulé scény je panický (leč choreograficky strukturovaný) kolektivní úprk v kruhu, jejž „un muerto“ refrénovitě probouzí. Jako v groteskní krimi se na zahradní party zpoza sloupu obrostlého zelení (a s kaluží krve u podstavce) vynořují záhadné masky, mrtvoly ožívají a vraždí, a tak pořád dokola a v nejrůznějších obměnách.
Tvůrci se umanutě vracejí k živému obrazu mrtvoly. FOTO archiv
Pokud je násilí odvrácenou tváří současného Mexika, je vášnivá romance jeho vývozním artiklem. Foco alAire oba atributy morbidně kombinuje – muž se vyznává z lásky mrtvole, děsivá pětice polomasek pěje Besame mucho. Veselé přípitky a lehkovážný tanec se prolínají s bitkami a přestřelkami. Melodrama všudypřítomné (a tedy znevážené) smrti znevažuje sarkastická hudební koláž…
///
Více na i-DN:
Světla a stíny Tance Praha 2018 (No. 1)
…
Komentáře k článku: Světla a stíny Tance Praha 2018 (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
