Světlo a zvuk v jiných dimenzích

Při letošním „wilsonovském podzimu“ naštěstí pronikl Wilson kromě divadla i do oblasti, která je mu bytostně vlastní – do výtvarné scény – do pražských galerií. Do 6. února příštího roku probíhá v Muzeu Kampa výstava Josef Svoboda, Robert Wilson, Světlo (Light up the Lights), zároveň s ní v Galerii Švestka přehlídka prací z jeho videoartové tvorby.

Ze dvou generací

Robert Wilson (narozen 1941) pochází z Texasu, kde také vystudoval univerzitu, ale v roce 1963 přesídlil do New Yorku a začal se věnovat experimentálnímu divadlu, založenému na výrazně stylizované výtvarné a hudební, respektive zvukové složce. Prvními z nich byly v roce 1969 The King of Spain a The Life and Times of Sigmund Freud, slavná je opera vytvořená spolu s Philipem Glassem – Einstein on the Beach (1976). Je zároveň bytostným výtvarníkem s láskou k operním dílům, kteréžto spojení činí z inscenací, ať už činoherních či operních, jedinečné tvary.

Dílo o generaci staršího scénografa Josefa Svobody (1920–2002) je u nás dostatečně známo, jeho scénografie okouzlovaly svou vynalézavostí v pojímání architektury prostoru, magičností, kouzlením se světlem a barvou, umným zakomponováváním fotografií, filmových projekcí. Svobodův způsob práce, ač výsostně výtvarný, připomínal zároveň i práci režiséra – schopností neustále vnímat divadelní tvar jako jeden celek, se všemi složkami, a schopností udávat tón režijní koncepci inscenací; i v tom si je jeho osobnost blízká s Wilsonovou.

Jiný čas než nad hladinou

Svést do jedné výstavní síně dva výtvarné mágy se jeví jako geniální zásah do černého; důvody jejich „srozumění na dálku“ nejsou jen vnější (podobná estetika, poetika, důraz na práci se světlem, experiment, zapojení jiných médií), tvůrčí příbuznost má vnitřní rozměr, z něhož se teprve zákonitě odvíjejí podobnosti na první pohled viditelné. Jde o zvláštní vnímání času, prostoru, zvuku. Jejich kreace někdy evokují pocit, kdy se člověk ponoří pod mořskou hladinu, do jakési vesmírné beztíže (a tedy jakoby zpátky do lůna) a smysly najednou vnímají svět ve zcela jiných parametrech: zvuky jsou tlumenější, vzdálenější, světlo měkčí, pohyb plynulejší a pomalejší, čas zcela jiný než nad hladinou. Ostatně – jak se praví ve výstavním letáku – Svoboda i Wilson vnímají světelný proud nebo vyzařování jako svého druhu hmotu. Lépe řečeno jako skupenství hmoty. Myslím, že je v této souvislosti možné použít jakousi paralelu mezi skupenstvími vody. Na jedné straně led (hmota) a na druhé pára. Škoda, že není uveden autor textu – je jím autor koncepce, scénograf Daniel Dvořák?

Svoboda, zdá se, se k tomuto „tvůrčímu principu“ dobral dlouhodobou prací se světlem, které bylo pro něho skutečně hmotným výrazovým prostředkem, stejně pastózním jako barva. Wilsonovo tvůrčí uvažování a cítění prohloubila a ozřejmila také skutečnost, že adoptoval dvě postižené děti, které mají dar odlišného vnímání daný od přírody.

Práce Josefa Svobody, vystavené na Kampě, nejsou pro diváky a návštěvníky scénografických výstav rovněž neznámé – jde o díla vytvořená pro Národní divadlo v 60. letech (Racek, Majitelé klíčů, Hamlet), pro Laternu magiku, mezinárodní scény. Ve spojení právě s díly Wilsonovými jsou však postavena do nového světla, a můžeme si tak uvědomit jejich další možný rozměr a význam. Navíc je expozice doplněná ukázkou principu vynálezu, který je ve světě znám jako „světlo Svoboda“, a ukázkami využití principu Svobodova „zrcadlení“, které v různých modifikacích prosazoval nejméně od konce 50. let dvacátého století.

Kresba nad videoart

Tolik vyzdvihovaná výstava Wilsonových videoartových děl (jakkoli vtipná, přesahující onen již leckdy trochu nudný „žánr“) budí oproti „konvenčně“ uspořádané výstavě na Kampě obecně větší nadšení i u odborné veřejnosti. Nemohu si však pomoci: uhlokresby, ručně vytvářené makety a sochařské objekty, které jsou představeny vedle fotografií a videí z inscenací na Kampě, v sobě nesou fyzickou stopu výtvarníka, otisk tahů, které provádí výtvarníkova ruka, a to vše pro mne znamená větší napětí, více vzrušující rytmus a tajemství. Tento „konzervativní“ způsob tvorby řekne o výtvarníkovi ještě něco navíc, kresba je odedávna lidským poznávacím znamením, prazákladem veškeré lidské existence i tvorby, je stejně neomylným znakem jako krok, způsob lidské chůze.

Wilson vystavil např. cyklus uhlokreseb pod názvem Golden Windows (které neuvěřitelně korespondují se Svobodovými návrhy k Wagnerovu Zlatu Rýna, doplněné barevně i tvarově působivou maketou), několikrát se výstavou prolne motiv židle, důležitý ve Wilsonově životě coby nutkavá vzpomínka z dětství. Pokaždé ve výtvarně čistém provedení, kdy křehké linie půvabného předmětu vrhají v různých denních dobách různě dlouhé stíny a „pokračují“ tak díky působení světla ve své hmotné existenci. Jednou jako Freud chair hanging, židle visící v prostoru, podruhé takřka jako funkční součást expozice, jednoduše postavená u stěny, či jako objekt na divadelně působící scéně s jednou osamělou postavou v pozadí na horizontu.

Celá výstava se nese v černobílých tónech, jen sem tam narušených pestřejší škálou barev – z Wilsonových děl představuje pestřejší tvář tvorby např. videoportrét Winony Ryder. Výjimečným objektem – barevně i světelně – je světelný panel z inscenace Einstein on The Beach, jehož „aktivita“ je provázena působivou Glassovou hudbou.

Hudba zní rovněž z videoprojekcí Wilsonova i Svobodova zpracování některých operních (a „laterněmagických“) děl a její mísení s minimalistickou kompozicí dotváří velice přesně onen zvláštní, jakoby z „jiného světa“ přicházející zvukový rámec výtvarných děl, o němž již byla řeč výše…

Josef Svoboda – Robert Wilson: Světlo (Light up the Lights). Výstava v Muzeu Kampa, 14. 11. 2010 – 6. 2. 2011. Koncepce výstavy Daniel Dvořák, spolupráce na koncepci a realizace Karel Kut.