Světlo na konci výkalů
Novinka renomovaného Divadelního spolku Jedl Ženy, držte huby! nabízí možnost prodlít ve vězeňské cele s komunisty perzekuovanou profesorkou, archeoložkou a kunsthistoričkou Růženou Vackovou. V holém sále Studia Švandova divadla, se stěnami z neomítnutých cihel, ji ztvárňuje autorka scénáře Lucie Trmíková. A právě její herecká proměna je tím, co inscenaci odlišuje od všeho, co tato herečka a scenáristka společně se svým manželem, režisérem Janem Nebeským, dosud vytvořila.
Dozorce (Jiří Černý) v cele Růženy Vackové (Lucie Trmíková) oslavuje Gagarinův let do vesmíru FOTO ZUZANA LAZAROVÁ
Trmíková je charismatická žena s perfektní postavou a překrásnými dlouhými stříbřitými vlasy, kontrastujícími s jasnýma modrýma očima, a obvykle na sebe na jevišti strhává veškerou pozornost díky expresivnímu herectví a extravagantním kostýmům Petry Vlachynské. Ovšem tentokrát působí v hnědovlasé, do drdůlku stažené paruce a volném hnědém vězeňském mundúru jako šedá myška. Podobně nenápadný je i její projev, a když si v koutku scény zapálí cigaretu, aby divákům v roli Vackové povyprávěla příběh jedné ze spoluvězeňkyň, navozuje až dojem soukromého rozhovoru mezi čtyřma očima. Bohužel se však ukázalo, že úzký prostor studiové scény s hledištní elevací zasutou do hlubin sálu vysoce intimním scénám nesvědčí – jako by si Trmíková povídala pouze s první řadou. Zrakům výše posazených diváků navíc zůstaly skryty výstupy odehrávající se na podlaze (například vytírání výkalů otepí slámy).
Výrazněji než Trmíková tak působí Jiří Černý, který v roli dozorce vytváří mnohem grotesknější kreaci, hrůznou i směšnou zároveň. Herec precizně dávkuje expresivní stylizaci a v bizarním barevném kostýmu vypadá jako fúze baseballisty, hokejisty, boxera a přerostlého dítěte s chrániči od kolečkových bruslí. Pozornost se mu koneckonců daří získat i díky výhodnější situaci v prostoru – pohybuje se na vyvýšeném ochozu, jenž zezadu ohraničuje ženskou celu. Stejně tak se mohou i zadní řady diváků pohroužit do živé hudby cembalistky Moniky Knoblochové a violoncellisty Libora Maška na pódiu v pozadí, jež místy doprovází i operní zpěv Filipa Dámce v kostýmu kosmonauta, údajně symbolizujícího dozorcův idol – vzor socialistického člověka Jurije Gagarina.
První premiéra Jedlu ve Studiu Švandova divadla, kam přesídlil z rozlehlejšího Divadla X10, se ve srovnání s předchozími inscenacemi jeví mnohem méně komplexní. Žádný novodobý Gesamtkunstwerk se tentokrát nekoná – koncert, ve který se představení ve druhé půli promění, působí jako z jiného světa. Titul, vycházející z korespondence Růženy Vackové, však především postrádá jasně formulované téma, jakkoli slibně zněla anotace, lákající na příběh ženy, jež se racionálně rozhodla pro cestu víry. Trmíkovou údajně inspiroval k sepsání scénáře právě tento moment konverze, jejž popisuje autor nekrologu Vackové Josef Zvěřina. (Jen o tři dny později měla shodou okolností ve Studiu Hrdinů premiéru Bambuškova podobně hrubě načrtnutá inscenace zasvěcená právě tomuto komunisty rovněž vězněnému teologovi a historikovi umění.)
Nejsilnějším zážitkem tak pro mě byl ve Studiu Švandova divadla předěl mezi činoherní a koncertní částí – chvíle před rozhrnutím modré plachty ukrývající hudebníky, kdy zpoza ní na strop potemnělého sálu pronikaly tajemné částečky žlutého světla a dokonale ztišený prostor zaplnil reprodukovaný kostelní zpěv.
Divadelní spolek Jedl, Praha – Lucie Trmíková: Ženy, držte huby! Scénář Lucie Trmíková, režie a scéna Jan Nebeský, hudba Matouš Hejl, kostýmy Petra Vlachynská. Premiéra 7. února 2023 ve Studiu Švandova divadla.
Komentáře k článku: Světlo na konci výkalů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
