Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Svítí vrchní osvětlovač

    Jezdíme s divadlem na zájezdy, a je-li jich víc po sobě, říká se tomu turné. A tak se ocitáme v nejrůznějších sálech, hodnotíme je, a pak v nich i hrajeme. Při takovém putování mi neušlo, že nebýt umělého osvětlení, byla by ve všech divadlech tma. Umělé osvětlení zkrátka divadlům svědčí. Pravda, v létě některá hrají pod širým nebem, to pak některá představení znepříjemní průtrž mračen, ale i venku si elektřina přijde na své. Nikdy jsem se v takových případech nezamýšlel nad jejím zdrojem, netuším, odkud se v exteriéru bere, ale vím, že i pod širým nebem se večer rozsvítí reflektory, a když představení skončí, rozzáří se i hlediště a davu diváků je umožněno odejít.

    Umělé osvětlení. V době umělých hmot, které úspěšně vytěsňují z našich životů přírodní materiály, má slovo umělý lehce pejorativní nádech. Ale jsou tu divadelní prázdniny. Herectvo se rozjede na dovolenou a ta se povětšinou koná pod modrou oblohou, dle toho, zda ji provozujeme lenošením, turistikou, případně prací (ano, jsou tací prosťáčci a já patřím mezi ně). Většinu však láká moře, jezero či rybník – říká se tomu u vody – a slunce spravedlivě praží jak do těl slavných hvězd, tak do těl čerstvých absolventů DAMU. Jeho paprsky nejsou odepřeny ani kulisákům a uvaděčkám, a dokonce svítí ochotně i na osvětlovače, přestože osvětlovač je vlastně konkurent. I jemu dopřává svůj svit, stejně jako národním umělcům v. v. či laureátům nejrůznějších cen.

    To divadlo tak velkorysé není. Nepustí do svého sálu sluneční paprsky a zkouší je napodobovat reflektory. Někdy celkem úspěšně, jindy nepřesvědčivě, ale reflektory, ať dělají, co dělají, nedokážou opálit tělo krásně do bronzova. Slunce je v tomto případě nenahraditelné. Toho, že jednou zanikne, není třeba se děsit. Před tím se totiž dle astronomů promění v červeného obra a posléze v bílého trpaslíka, který by se mohl hodit do dětského představení o Sněhurce, kdyby sluncí bylo sedm a kdyby k tomu nedošlo až za miliardy let.

    Ono nešťastné opalování působí pak vrásky režisérům. To když na Andersenovu Sněhovou královnu by se hodila herečka bledé tváře, ale k dispozici je ta tmavohnědá. Může to vyřešit líčidlo Clown white, pokud je naneseno ve značně tlusté vrstvě, čímž ovšem náklady na inscenaci stoupnou a ekonom se ošívá. V Prodané nevěstě béžový Jeník a hnědá Mařenka budí dojem, že k sobě nepatří a že by se Mařenka měla spíš rozhodnout pro Kecala, který se právě vrátil z Jadranu. A Jeník? Ten by mohl hrát bledého dohazovače, který je dal dohromady. Ostatně dnes jsou na operní scéně experimenty celkem běžné. V Prodané nevěstě nepůsobí přesvědčivě ani vesnická chasa, je-li jako celek strakatá. Jednotná pleť by se dala docílit povinným soláriem, kde by režisér dohlížel na stupeň opálení, aby bylo kompatibilní s jinými chasníky. Že by se herci dožadovali, aby doopálení platilo divadlo, je jasné. A ekonom se znovu ošívá.

    Začínají divadelní prázdniny. Některá divadla se jich zřekla, jiná si je hodlají vychutnat. To, ve kterém hraju (Semafor, Dejvická 27) si je dopřává. Ostatně i sál si potřebuje občas vydechnout a třeba i občas něco opravit, vygruntovat a vyvětrat. A herectvo si jde zatím užívat slunce. To se objevuje na obloze každý den, pokud mu to mraky dovolí. A tak nám trochu zevšednělo. Těší nás, když svítí, když se rozprší, tak si někam zalezeme a čekáme, kdy se zase rozzáří. Ale zkusme se někdy zamyslet nad majestátem Slunce, ne po astronomicku, ale jako teatrolozi.

    Slunce nastudovalo pro nás to nejúžasnější představení. Zíráme, jak putuje od východu k západu, ale při tom víme, že neputuje odnikud nikam, to Země tančí a Slunce je vytrvalým divákem a zároveň i osvětlovačem. Občas mu pohled na tančící primabalerínu skryje opona mraků, ale i ty nejurputnější se nakonec zvednou a tanec může pokračovat. Choreografie, kterou Zeměkoule nastudovala při Velkém třesku, je neměnná. Zato počet repríz je závratný, téměř nekonečný. A tak nikdo z nás se nedožije té tragédie, kdy i Divák Slunce se (prý) změní v mlhovinu. Nedožije se toho ani primabalerína Země, a nejspíš ani já.


    Komentáře k článku: Svítí vrchní osvětlovač

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,