Divadelní noviny > Zahraničí

Svoboda jako poznaná nutnost – Divadelná Nitra 2019

Ve starobylé Nitře se na přelomu září a října konal mezinárodní festival Divadelná Nitra. Letos už poosmadvacáté. Vedení festivalu inspirované letošním kulatým výročím sametové revoluce se rozhodlo pro motto Svoboda, podoby svobody.

Struktura nitranského a plzeňského festivalu je podobná. Zastoupeny jsou státy Visegrádu (Polsko, Maďarsko, Slovensko, Česká republika) a skromně státy z jiných regionů, v Nitře to letos bylo Rusko a Německo.

Z nevisegrádského prostoru

Legendární moskevské divadlo Teatr. doc, které má v Rusku velké politické (a tudíž i existenční) problémy, přivezlo starší inscenaci Člověk z Podolska. Autorem textu je prozaik Dmitrij Danilov, režii měl – dnes již nežijící – Michail Ugarov (v dubnu 2018 nečekaně zemřel). Děj je prostý. Na policejní stanici je vyslýchán člověk, který neví, proč jej zde drží. Nevědí to koneckonců ani samotní policisté. Ukazuje se, že zadržený žije prázdným, nudným životem, což – jak je sděleno v závěru – bylo důvodem jeho zadržení. Policisté jej chtějí propustit, on se však nemá k odchodu. Připojuje se tak k jiné postavě, po celou dobu přítomné na scéně, k člověku, který je zde už zřejmě léta „zabydlený“. Inscenace, evidentně inspirovaná Kafkovým Procesem, klade důraz na téma osobní svobody člověka v době totality. Maximálně realisticky, bez zbytečné exprese či odstupu podaný příběh, byť herecky propracovaný, byl však natolik nedramatický, až se téma v návalu opakujících se situací a slov postupně rozpustilo do apatie.

Z Mnichova přijel soubor Hauptaktion, který je v současné době častým hostem evropských festivalů. Zabývá se dokumentárním, politickým divadlem. Produkce jsou téměř vždy komediálně laděné, ale současně ve druhém plánu odkrývají něco podstatného, navenek skrytého. V inscenaci Druhý pokus o tělovýchovu se přesnými citacemi choreografií a cvičebních úborů předvádějí skupinová cvičení prostných od současnosti až po začátek 19. století (tedy proti proudu času). Dokládají, jak je v nich v každé době neustále přítomen „národní duch Německa“, jak se z cvičenců nenápadně stávají paramilitaristická uskupení. Dobové dění vždy komentuje jeden ze cvičících spolu s ženou-historičkou, která věcně osvětluje fenomén skupinových cvičení. Právě věcnost a chlad, s jakými „cvičenci“ předvádějí jednotlivé cviky, jsou tak sugestivní, že z nich trne. Dokládají, jak a z čeho vyrůstá sama podstata totality: bezmyšlenkovitá poslušnost v líbivých kostýmech a oku „lahodících“ pohybových choreografiích.

Visegrád: Slovensko

Z domácích souborů se jako první představilo Bratislavské bábkové divadlo s inscenací Příběhy stěn. Zpracovává v ní pět příběhů různých autorů, mimo jiné i polské spisovatelky Olgy Tokarczuk, aktuální laureátky Nobelovy ceny za literaturu. Režisérka Katarína Aulitisová v nich hravou formou ohmatává hranice a bariéry mezi národy, v rodině, prozkoumává poruchy v komunikaci. Festivalové téma svobody je v ní patrné. Hranice nás omezují, ale na druhé straně také vymezují naši identitu. Pět herců předvedlo formálně i obsahově zralé dílo, v němž využilo jak osobnostní činoherní herectví, tak nápadité stylizované loutky. Ač je inscenace určena dětem, myslím, že ji daleko víc ocení starší, zkušenější diváci.

Domácí divadlo DAB uvedlo adaptaci Hellerova románu Hlava 22. Dramatizace je od samotného autora, ale z velké části šlo o původní, autorskou úpravu režiséra Jána Luterána. Soustředil se na téma svobody jedince v konfrontaci s otupující vojenskou mašinerií. Proti v podstatě realistickému románu byly postavy i situace výrazně karikované a pokřivené, čímž se vytrácel původní satirický charakter díla. Režiséra však nezajímalo původní antimilitaristické téma, ale zaměřil se na kritiku současné politické situace na Slovensku, mnohé aktuální odkazy však byly pro nezasvěcené (zahraniční hosty festivalu) nesrozumitelné. Zkrátka typický, s tématem festivalu těsně spjatý Zeitstück.

Velmi originální bratislavské divadlo specifické poetiky, soubor Prach a med Andreje Kalinky, uvedlo v Nitře performanci eu.genus inspirovanou dílem portugalského spisovatele a filosofa Fernanda Pessoy. Šlo o koláž tance, pohybových, až novocirkusově akrobatických čísel, sugestivní hudby a výtvarného projevu. Skrze herce, který po celý čas mluvil (španělsky) o smrti své babičky, skrze fyzicky disponované performery a jejich pohybové kreace a skrze výtvarníka, který přímo na jevišti maloval obraz, vznikal před diváky kreativní svět plný krásných divadelních metafor. Nebylo sice příliš jasné, o co tvůrcům jde, nicméně magická, chladně artistní atmosféra byla sugestivní a jakékoli dramaturgické výhrady odsunula do nedůležitosti. Specifický divadelní tvar si vystačil sám o sobě. Na konci se aktéři neděkují, na jevišti zůstávají výtvarné artefakty, které si diváci za stále znějící hudby prohlížejí.

Visegrád: další země

Polské alternativní divadlo Komuna z Varšavy přivezlo muzikál Svatá Špageta v režii filmové režisérky Agnieszky Smoczyńské. Jde o výtvarně i herecky vysoce stylizovaný divadelní tvar, v němž vystupují tři postavy: manželský pár a pes. Má podobu efektní, v určitém ohledu šokující travesti show. Tématem je vyprázdněný vztah dvou lidí, do něhož vstupuje fena bulteriéra v interpretaci pohybově živelné performerky Małgorzaty Gorol. Výsledkem je tvrdá kritika lidského chování vůči zvířatům, ergo vůči svobodným tvorům. V zásadě jde tvůrcům o kritiku křesťanského chování vůči jinakosti, vůči lidské svobodě a svobodomyslnosti, což je dnes v Polsku vysoce aktuální téma. Navenek roztomilá hříčka se tak stává obžalobou celé polské společnosti.

V rámci Visegrádu pochopitelně nemůže chybět Maďarsko. V kulturním domě na zastrčeném předměstí Nitry se za denního světla, bez dekorace a bez zatemnění hrála inscenace Bez adresy, hra na tuláka divadelního souboru Stereo Akt z Budapešti. Šlo v ní o bezdomovectví, které režim Viktora Orbána vloni postavil mimo zákon. Tedy opět téma nesvobody. Vystupují v podstatě neherci – terénní pracovnice pro bezdomovce, skutečný budapešťský bezdomovec a dva performeři, které pro způsob, jakým hráli, také nešlo pokládat za profesionální herce. Rozdělili si publikum do tří skupin, v nichž s nimi diskutovali o tématu bezdomovectví, hráli peněžní loterie věnované bezdomovcům a přehrávali scény ze života bezdomovců, včetně prodeje jejich novin (obdoba našeho Nového prostoru). Spíše než o divadlo se jednalo o sociální hru na dané téma bez podstatných uměleckých ambicí. Zdá se, že vláda Viktora Orbána ekonomicky zničila významná nezávislá divadla (například Krétakör Színház) a hrstka tvůrců, co po nich zůstala, opouští tradiční divadelní sály a postupy a obrací se spíše ke společenským a politickým tématům s využitím neherců a amatérů.

Česká prezentace

Úspěšná opera Ivana Achera Sternenhoch se k proklamovanému tématu nesvobody vyjadřovala jen vzdáleně a abstraktně, čímž se z dramaturgie letošní Nitry vyčleňovala. Obdobně na mne působil i druhý český zástupce, pražský soubor Wariot Ideal s inscenací Hlubina. Tři muži obtíženi různými rekvizitami v ní vedou absurdní existenciální zápas se světem kolem sebe. Svým způsobem jde o (trochu těžkopádnou) variaci na Čekání na Godota. Performeři však vytvářejí uzavřený svět, který je srozumitelný snad jen jim samým. Vůbec se mi nechce uvěřit anotaci inscenace, že jde o klauniádu.

I když tedy lze mít výhrady k výběru některých souborů a inscenací (letos právě těch českých a maďarského), uchovává si Divadelná Nitra po celou dobu své existence intelektuální náročnost, politickou angažovanost a divadelní rozhled. A to je podstatné, to je její devíza a kredit. V rámci středoevropských festivalů (Plzeň, Toruň, Wrocław, Krakov) má stále významné a nezastupitelné místo.

• Autor: Jan Grulich
• Publikováno: 29. října 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Svoboda jako poznaná nutnost – Divadelná Nitra 2019

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ