Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Symbol kontinuity divadelního tisku
Osobně si ji, její eruptivnější povahu se sarkastickou přesností v označování čehokoli, poprvé vybavuji v redakci Scény v souvislosti s Otakarem Blandou, který s Míšou sdílel za normalizace podobný osud (snad i nějaký čas pracovali společně v technicko-korektorských pozicích v tiskárně v Karmelitské ulici). Scéna se v druhé polovině 80. let stala vyhledávaným místem osob, kterým režim nebyl příliš nakloněn a ani ony nehýřily sympatií k němu. Scéna navíc byla od roku 1982 personálně i prostorově zázemím také pro nové periodikum, Dramatické umění (v letech 1982–1987 jako neprodejná interní publikace, od 14. svazku, od roku 1987 po převzetí šéfovství Alešem Fuchsem, již jako veřejně distribuovaná publikace), v jehož autorsko-redakčním okruhu, byť to tiráž ani přehledy obsahů nesignalizují, se od roku 1987 začala jako spolupracovnice objevovat právě i Míša. Do redakce Scény, s níž od této doby byla v kontaktu, však vstoupila formálně až od č. 11 v květnu 1990. O měsíc později jsem již byl poctěn jejím přijetím funkce mé zástupkyně, kterou začala vykonávat nejdříve společně s Pavlem Melounkem, jehož pak od července téhož roku – po jeho odchodu z redakce – na této pozici plně nahradila. Když jsem k 30. září 1991 odcházel z vedení redakce Scény i já, tak se tato jadrná glosátorka, energická organizátorka a redigující profesionálka (více než autorka textů) ujala nevděčného šéfredaktorství po mně a statečně setrvala až do zániku Scény v polovině roku 1992.
Byl jsem jí tehdy mimořádně vděčný za odvahu převzít kormidlo, když jsem se po 11 letech v redakci cítil zmožen a zejména jsem po listopadu 1989 postrádal širší společenskou rezonanci a ono nepříjemné „šimrání za krkem“, na což jsem byl zvyklý. Najednou jsem měl pocit, že pro mne tato činnost ztrácí smysl. Každý si náhle mohl psát, co chtěl, najednou byli stateční a odvážní úplně všichni. Náklad z původních 10 000 výtisků klesal, adrenalin politický se měnil v ekonomický, vytrácela se smysluplnost v prosazování určitých hodnot, i za normalizace tabuizovaných jmen a témat.
V té době již plně probíhala příprava „transformace“ Scény v nové periodikum, jímž se od září 1992 staly Divadelní noviny. V tomto procesu, v němž se neztratily ani redaktorská místa, ani prostředky ministerské dotace na vydávání divadelního periodika, sehrála Míša – domnívám se – velmi podstatnou roli, pokud ne tu vůbec nejpodstatnější. Ona totiž byla tím můstkem mezi původními a legendárními Divadelními novinami a vůbec hvězdným postavením českého divadla v 60. letech a obnovenými Divadelními novinami v počátku 90. let, morálním i odborným spojem a potřebným hybatelem transformace Scény v Divadelní noviny v nových společensko-ekonomických podmínkách. Povznesla se nad smutnou zkušenost z normalizace i nad ztrátu produktivních let, neprojevila v nejmenším mstivost a krvelačnost a stala se symbolem uchování kontinuity divadelního tisku, z něhož ona sama byla v roce 1970 násilně odstavena. Právě ona, soudím, nejdůsledněji v celém kontextu odborného divadelního tisku propojila novou energii devadesátých let s étosem let šedesátých.
Proto jsem Míše Suchařípové velmi osobně zavázán a jsem rád, že jí mohu po letech takto veřejně poděkovat. Jí i tehdejším jejím nejbližším spolupracovníkům – Janu Kolářovi, Richardu Ermlovi i dalším kolegům –, kteří dokázali nejen navázat na renomé a standardy 60. let, ale zároveň i v nových – a rozmanitými okolnostmi neustále zdrsňovaných – podmínkách táhnout nelehkou káru aktuálních novin pro divadlo, věčně okřikovaných nevděčností, dalších dvacet let dál…
Komentáře k článku: Symbol kontinuity divadelního tisku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
