Divadelní noviny > Kontext

Syn velkého otce

Ke druhé světové válce se evropští i američtí filmaři stále obracejí (v loňském roce např. ve snímcích Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny, Spojenci a Anthropoid). Nechceme-li spekulovat o nezacelených dějinných jizvách, lze si tento neutuchající zájem vysvětlit jednoduše: zatím poslední celosvětový konflikt nabízí velké téma obsahující problematiku statečnosti, morální integrity a vůbec základních lidských projevů od instinktů až po vyšší city.

Češi si z té doby nesou specifický zážitek mnichovského traumatu způsobeného nejenom okolnostmi vnějšími, ale zároveň odpovídajícího danostem našeho kolektivního nevědomí malého národa ze všech stran tísněného mocnými sousedy. Mytologicky nahlíženo, toto po staletí porobené dítě mohl vysvobodit jen Velký otec, silný a laskavý Tatíček. Po Tatíčkově smrti signalizuje svou slabostí národ-dítě, zase už bezbranné, svým domnělým spojencům, že může být předhozeno coby obětní beránek dravému vlku.

Tvůrci filmu Masaryk (2016) si ze života Jana Masaryka, syna zakladatele československého státu, vybrali relativně krátký časový úsek, což je dnes obvyklý přístup životopisných snímků (např. Jackie). Za ústřední bod zvolili Mnichovskou dohodu, po jejímž podepsání Masaryk rezignoval na funkci velvyslance v Londýně a na konci roku 1938 odjel do Spojených států, kde přednášel a agitoval ve prospěch své vlasti. Scenáristé mu ale přisoudili psychický kolaps a pobyt v psychiatrické léčebně. Terapeutické rozhovory s německým lékařem Steinem, ozvláštněným trojí minoritní charakteristikou Žida, uprchlíka a homosexuála, tvoří narativní rámec. Flashbacky do několika předchozích měsíců ukazují Masarykovu bohémskou, emočně labilní osobnost, jež se toužila stát umělcem, ale pod tíhou závazku slavného jména se vydala na diplomatickou dráhu. Náročnost svého poslání kompenzuje bujarými večírky ve stylu sex, drogy a jazz. Když se schyluje k válce, sváří se v něm loajalita vůči Benešovi s odhodlaností zachovat otcův odkaz v podobě celistvého státu. Jeho osamělý boj proti politice ústupků přijde vniveč, což považuje za selhání, které zapadá do jeho celoživotního pocitu nedostačivosti ve stínu „starého pána“. Hospitalizace v psychiatrické nemocnici, kde se údajně léčil už v mládí, je však scenáristickou fikcí. A možná podobně se to má s naznačováním citové deprivace v dětství v jednom z amerických projevů.

Jan postupně získává důvěru k otcovské figuře Dr. Steina a rozkrývá svůj pocit bezmoci, stesk po předčasně zesnulém bratru Herbertovi, kterému bylo umožněno uskutečnit umělecké ambice, i neshody s Benešem (také vyfabulované), jehož jednání vnímá jako slabošské. Do kulis blázince scenáristé přičarovali i setkání s femme fatale, spisovatelkou Marcií Davenportovou (ve skutečnosti se odehrálo až o dva roky později). Psychoanalytická i milostná terapie pomohou Janovi dát se dohromady a vrátit se zpět do Londýna, kde se stane ministrem exilové vlády.

Nevadí, že se snímek striktně nedrží historických faktů (úvodní titulek „podle skutečných událostí“ ovšem není na místě), naopak oceňuji odvahu k umělecké licenci; otázkou však je, čemu slouží. Spojení vnitřního boje Jana Masaryka se zápasem národním představuje nosnou myšlenku (pravděpodobně z pera Alexe Koenigsmarka, po němž scénář převzali Kolečko a Ševčík), z tohoto slibného potenciálu však nakonec nevzniklo více než dobré řemeslo. Kamera, dekorace, kostýmy, hudba mají nespornou kvalitu, na rozdíl od scénáře, což je bohužel typická slabina českých filmů. Opakované záběry mořských vln i patos české hymny vyluzované na piano zdrceným hrdinou tlačí diváka do obligátních emocí, přičemž režiséru Ševčíkovi se mnohem lépe daří vystihnout podstatu dění a emocí komornějšími prostředky. Třeba v metaforické scéně šňupání kokainu srolovanou bankovkou s obrázkem TGM.

Pompézní vizuální a zvuková stránka pošilhává po Hollywoodu, ale jen chabě zakrývá, že v celku jde jen o melodramatické obrázky z dějin oživované hambatými scénkami a komentované z psychoanalytického gauče. Vypjatě subjektivní prožitky ostře konstrastují s objektivizačními pasážemi působícími kvůli tomu jako suchopárná dějeprava, jejíž neustálé přeskoky v čase a místě musí být objasňovány titulky. Navíc se podává dost polopaticky. Snad aby porozumělo méně obeznámené publikum, včetně zahraničního.

Průběh psychoterapie, jež vede k přerodu zhrouceného muže v sebevědomého politika, je nevěrohodný, neboť se odehrává ve sledu epizod bez konzistence a bez hlubší reflexe pacientem i lékařem. Ani Masarykovo bonvivánství se ve zkratce frenetického tance a rychlé soulože kdesi na párty nevykresluje sdostatek důvěryhodně. „Nediplomatický diplomat“ v podání Karla Rodena nevyvolává zrovna dojem okouzlujícího svůdníka a zábavného společníka, spíše trpícího člověka. Nicméně o Rodenovi obecně platí, že působí dobře i ve špatném kusu. Správnou volbou bylo obsazení zahraničních herců a dialogy v angličtině a francouzštině, což přispívá k autenticitě.

Politické události, ať již předkládané skrze filtr vnímání Masarykova, nebo odtažitě dějepisecky, víceméně odpovídají tradičnímu výkladu o zradě mocností. Největší potenciál filmu, paralela osobního příběhu s příběhem národním, se však stal kamenem úrazu. Nezdařilo se právě propojení subjektivní a objektivní roviny vyprávění. Přes všechnu okázalost a řemeslnou bravuru schází filmu esprit, jímž oplývalo originální pojetí mnichovské tematiky ve snímku Ztraceni v Mnichově (viz Češi jsou zbabělci a Führer je skvělej!, DN 18/2015).

Masaryk. Scénář: Alex Koenigsmark, Petr Kolečko, Julius Ševčík. Kamera: Martin Štrba. Režie: Julius Ševčík. Hrají: Karel Roden, Hanns Zischler, Oldřich Kaiser, Arly Jover ad. Česko, Slovensko, 2016. V kinech od 9. 3. 2017.

• Autor: Zdena Mejzlíková
• Publikováno: 30. března 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Syn velkého otce

1. Jiri Schmiedt

   

   Mejzlikova, Mejzlikova,
   jak muzete porovnavat Ztraceni v Mnichove s Masarykem, esprit v papouskovi je vazne blbost, tak mizernej scenar uz tady dlouho nebyl, a ze nedokazete pochopit Masaryka, je mozna tim, ze jste mlada a nebo blba. Tim vas nechci urazit, nejste jedina v ceske kritice.

   11.04.2017 (10.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ