Divadelní noviny > Zahraničí

Tady a teď – Frankfurtské operní divadlo

Frankfurtská opera po mnoho let vzbuzuje pozornost chytře vybalancovaným programem, výraznými režijními rukopisy, excelentní péčí o repertoár a vysokou kvalitou ansámblu – konstatovali kritikové, kteří ji loni v anketě časopisu Opernwelt vyhlásili „Operním domem roku“.

Tamní kapela získala po nástupu Sebastiana Weigleho na pozici hudebního ředitele hned třikrát po sobě (v letech 2009–2011) titul „Orchestr roku“. A fantasticky hraje stále, a to i pod taktovkou dalších dirigentů. Excelentní péče o repertoár vychází z blokového systému: tituly se na repertoár vracejí v obnovených premiérách, tedy po řádném zkoušení, na několik málo repríz, a to v jednom obsazení hlavních rolí. Ano, pak je možné udržet na každém představení premiérovou kvalitu!

Osvobodit se od stereotypů a očekávání…

… a tak objevovat, vnímat, zažít Carmen, píše v programu Constantinos Carydis, který Bizetovu operu comique v roce 2016 ve Frankfurtu hudebně nastudoval. Nehraje se ani pařížská verze s recitativy, ani vídeňská s mluvenými dialogy, vznikla verze nová, ve které večerem mazlivě provází temně zabarvený sexy hlas Carmen (Claude De Demo). Z reproduktoru znějí drobné úryvky z novely Prospera Mériméa – jako by neviditelná konferenciérka ohlašovala další číslo. Režisér Barrie Kosky dal už v berlínské Komické opeře jasně najevo svou vášeň pro program kabaretů, šantánů a operetních divadel začátku dvacátého století. V Carmen nalézá pestrou směsici stylů – a přes všechnu tragičnost příběhu šanci rozehrát poutavou revue. Na schodišti zabírajícím téměř celé jeviště. Může to být hlediště býčí arény, stejně jako revuální scéna. Kosky nepotřebuje ilustrovat sevillskou ulici, tavernu v Lillas Pastia, horskou krajinu. Nezajímá ho kolorit, ale lidé a jejich příběhy, předvádí je leckde s ironií či alespoň pobaveným nadhledem, leckteré scéně dodává (revuální) šmrnc pětice tanečníků vrtících prdelkami, ale nic není na úkor naléhavosti citových vyznání, ať už nenápadného mladíka Dona Josého (Evan LeRoy Johnson), či rozpustilé puberťačky Micaëly (Karen Vuong).

A hlavně: jak fascinující je tahle Carmen (Zanda Švēde)! Jestliže Bizetovi libretisté dali větší prostor Donu Josému, tady je – stejně jako v původní novele – Carmen jasným středobodem vesmíru, hlavní postavou i tématem. Neuchopitelná, stále překvapující. Při předehře si obhlíží publikum v růžovém kostýmu toreadora. V prvním jednání ji sbor s napětím očekává, vyvolává, zraky upnuté na vrchol schodiště. Objeví se španělská kráska v rudých šatech? Ale kdepak! Je to gorila! Při habaneře (promíchané zčásti ještě s původní, Bizetem škrtnutou vstupní árií Carmen) se vysouká z opičí kůže chlapecký typ, v kalhotách, košili, s kravatou. V Lillas Pastia tančí svůdná Carmen v dlouhé sukni, s hlubokým dekoltem – ženskost a krása sama. Na poslední scénu pak přichází, zavěšena do Escamilla (Kihwan Sim), jako nevěsta smrti, s černým závojem a sukní, která se rozprostře přes celé obří schodiště. A patří jí samozřejmě i poslední slovo – vrah Don José prchá, mrtvá Carmen leží na schodišti. Náhle vstane a koketním pukrletem se rozloučí s publikem. Carmen, ta přece nikdy nezemře! Chytré, originální, zábavné divadlo. V současné době též k vidění (v jiném obsazení) v londýnské Královské opeře.

Případ Vojcek

Frankfurtský výklad Bergova Vojcka je oproti Koskyho mnohovrstevnaté Carmen výrazně přímočařejší, ale i tady opřený o inspirativní jevištní prostor a věcné, civilní herectví. Režisér Christof Loy a jeho tým vrhají postavy do obří šedé haly, příčné stěny se posouvají, a dělí ji tak až na tři prostory, některé klaustrofobicky tísnivé, jiné obří, až je v nich člověk malý, ztracený, nicotný. Odráží to celkové psychologické napětí, se kterým se postavy (v čele s Vojckem) perou, umožňuje to nahlížet simultánně vícero postav, sledovat jejich chování i v okamžicích, kdy v nich doznívá, co právě udělaly, řekly… Zmizí-li zadní stěna, objeví se nekonečné zlaté obilné pole, které zvláště v protisvětle působí až halucinogenně. Loye zjevně nezajímá sociální rozměr příběhu (Vojcek chuďas) a nijak zvlášť nevyhrocuje ani šikanu, které je vystaven od lidí kolem. Zajímá ho Vojcek (Audun Iversen) pronásledovaný paranoidními představami, halucinacemi, vizemi. Obyčejný, tak trochu vytřeštěný chlapec v oranžovém tričku a džínách. Neschopný navázat bližší (fyzický) kontakt. A dopad Vojckova chování na okolí, především na Marii (Claudia Mahnke), která hledá (sexuální) útěchu u Tambormajora (Vincent Wolfsteiner), jakkoli to není žádný frajer.

Sugestivních devadesát minut, a to díky všem interpretům, jejichž jména možná nepatří k těm úplně nejznámějším, ale jsou to charismatičtí lidé s perfektní pěveckou technikou, pochopením pro styl, tvární herci. To platí pro všechna tři frankfurtská představení, stylově odlišná, ale blízká jasným režijním výkladem, čitelným z velké části skrze výmluvné herecké akce.

Orchestr po odlehčené operetní Carmen zahrál neméně působivě dusné, drsné Bergovo drama. A pak přišel třetí večer a zase zcela jiná tvář frankfurtského orchestru: Smetanova Dalibora pod taktovkou Stefana Soltesze servíruje jako fascinující wagnerovský proud hudby, z nějž se působivě vynořují motivy, melodie. Ani přílišné drama, ani přílišná romantika. Orchestr se ztiší, aby podpořil interprety, jejichž zpěv jako by (více, nežli je v české tradici běžné) vycházel z přirozené intonace řeči. Velký hudební zážitek. Jevištní neméně.

Moc proti moci! Tak to káže svět!

Jaké prostředky jsou přiměřené, chceme-li uplatnit spravedlnost? A kdo vlastně určuje, co je spravedlnost? ptá se režisérka Florentine Klepper nad Smetanovým Daliborem. Rytíř Dalibor pomstil svého přítele, bez výčitek přiznává, že zabil jeho vraha. A vyhrožuje králi, že když se mu postaví do cesty, obrátí zbraň i proti němu. Moc proti moci! Ano, tak je to ve Wenzigově/Špindlerově libretu…

Režisérka Florentine Klepper ve Frankfurtu nevypráví jen příběh mstitele Dalibora, do nějž se zamiluje Milada, načež pokus o jeho osvobození nedopadne dobře. Netrápí se nepravděpodobnostmi, které jsou už v libretu, a nedrží se otrocky životní pravděpodobnosti ani v jevištních obrazech. Vnímá Daliborův příběh jako podobenství, alegorii – a příležitost ptát se, kam spěje dnešní svět. Její inscenace je proto prudce aktuálním politickým divadlem. Nesnaží se přitom naroubovat situace na konkrétní politickou situaci v Německu či jinde, připodobnit postavy ke konkrétním politikům. To by bylo příliš laciné. Ke konkrétním událostem odkazuje jen výjimečně: na začátku večera promítne pár videozáběrů z demonstrací v Německu, Vítkova družina třímá transparent s nápisem Wir sind 99%, heslem hnutí Occupy Wall Street, jehož účastníci v říjnu 2011 protestovali proti společenské a ekonomické nerovnosti, velkým korporacím, vlivu lobbistů na politiku… Při úvodní první sborové scéně ale sborový dav příznačně vidíme s prázdnými nepopsanými transparenty. Režisérku totiž zajímají obecnější principy chování dnešní (protestující či mlčící) společnosti.

Jakou moc dnes mají média? Soud nad Daliborem (Aleš Briscein) se odehrává v televizním studiu, Vladislav (Gordon Bintner) je sebevědomým vládcem showbyznysu, šarmér v modrém obleku se stříbrnými pruhy, na nohou blyštivé tenisky. Do soudcovských lavic naženou lidi z ulice, zaplatí jim, aby pěkně podle povelů tleskali, hlučeli souhlasně či nesouhlasně. Miladu (Izabela Matuła) je třeba případně nalíčit, aby před kamerou správně zapůsobila – a z jejího úvodního výstupu čiší urputná sebestylizace. Video z místa činu, kde je vidět její bratr v kaluži krve, dostane v éteru rozhodně více prostoru nežli Daliborovy záběry se Zdeňkovou uťatou hlavou. Klepper zručně a do nejmenších podrobností vystavěla celou situaci, pro přepudrovávání nosu a promítání videí šikovně využila meziher, pauz, takže vše působí (až překvapivě) přirozeně. Téma mediální manipulace pak prochází celou inscenací. Když v závěru Dalibor truchlí nad Miladou, kancléř Budivoj (Simon Bailey) už rychle chystá mediální obraz události: inscenuje „realitu“, v níž se Vítek doslova musí smočit ve Vladislavově krvi. Věřit tomu, co nám média ukazují, je vachrlaté…

A další horké téma: násilí jako nejjednodušší způsob řešení problémů. Sahá tady k němu i ten, u koho bychom to nečekali. Vítek (Theo Lebow) má co dělat, aby jeho družina buranů neznásilnila Jitku (Angela Vallone) – vyřídí si to pár ranami a kopanci do břicha, pak dají pokoj. Zradikalizovaná Milada majzne Beneše (Thomas Faulkner) po hlavě, aby mohla v klidu předat Daliborovi ve vězení bombu. Ano, tento sympaťák, trpící a držený pod dohledem kamer, si při útěku navlékne černou kuklu a vyhodí celé studio do povětří, zanechávaje za sebou další mrtvé, včetně Vladislava. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy… Jeho truchlení nad umírající Miladou neztrácí na jímavosti, ale jeho fanatismus děsí. Florentine Klepper neodsuzuje. Tak jako nenabízí jednoduché odpovědi. Vidí problémy. Klade otázky – s velkou naléhavostí. Nahlíží příběh Dalibora z jiné perspektivy a podařilo se jí nad ním vystavět nepřikrášlený, a tak dost děsivý obraz dnešního světa. S pomocí Smetanovy (účelně proškrtané) hudby, s pomocí Daliborova příběhu, nikoli jim navzdory. Pozoruhodné.

Oper Frankfurt – Georges Bizet: Carmen. Dirigent Leo Hussain, režie Barrie Kosky (obnovení inscenace Alan Barnes), scéna a kostýmy Katrin Lea Tag, choreografie Otto Pichler, světlo Joachim Klein, dramaturgie Zsolt Horpácsy. Premiéra 5. června 2016 (psáno z reprízy 15. března 2019).

Oper Frankfurt – Alban Berg: Wozzeck. Dirigent Gabriel Feltz, režie Christof Loy (obnovení inscenace Dorothea Kirschbaum), scéna Herbert Murauer, kostýmy Judith Weihrauch, světlo Olaf Winter, dramaturgie Norbert Abels. Premiéra 26. června 2016 (psáno z reprízy 17. března 2019).

Oper Frankfurt – Bedřich Smetana: Dalibor. Dirigent Stefan Soltesz, režie Florentine Klepper, scéna Boris Kudlička, kostýmy Adriane Westerbarkey, video Anna Henckel-Donnersmarck a Kai Ehlers, světlo Jan Hartmann, dramaturgie Norbert Abels. Premiéra 24. února 2019 (psáno z reprízy 16. března 2019).

• Autor: Lenka Šaldová
• Publikováno: 1. dubna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tady a teď – Frankfurtské operní divadlo

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ