Tajná kniha
Kniha. Ta kniha… V jednom z krátkých scénářů českého surrealisty Vratislava Effenbergra nazvaném Neštěstí tlustých žen obrovský dav obléhá divadlo, kde právě probíhá zcela nedostupné představení. Dav dychtivě čeká a z útrob budovy k němu občas dolehne úryvek. Temný mužský hlas praví: Kdo by tě mrdal, ty tlustá blecho. A ženský vyčítavě oponuje: Máme přece taky nárok na trochu toho štěstí. Ano, štěstí. Nikdo nemyslí na středně postavené ženy po čtyřicítce, na tužby kvetoucích, a přece životem zklamaných magistrátních úřednic, emancipovaných podnikatelek či scénáristek, jejichž sny bylo nutno zhmotnit v uměle vytvořeném idolu Martina Maxy či charismaticky chlapácké přímočarosti zpěvu Dana Landy, který vymáčkne slzu i z instalatéra.
Ta kniha. Tajná kniha. A trocha toho štěstí. Intelektuální obec je pohoršena. Nečetl jsem, a číst nebudu! (Ostatně Chartu četl také málokdo, nesrovnávám, jde jen o princip!) Hnusné, a číst nebudu, rozhořčují se nejrůznější národní divy, přestože dobře víme, jak to chodí s mravností v divadlech. Nu což, řekl jsem si, někdo to přečíst musí, a knihu, tu Tajnou, jsem přečetl. Čekal jsem, že se otevře minimálně peklo, a zatím jsem se setkal s celkem příjemnou červenou knihovnou připomínající prvorepublikové či protektorátní filmy s Adinou Mandlovou, napsanou tím růžově literárním stylem, kterým lze psát vše od reportáže z módní přehlídky až po kilometry televizních seriálů, stylem obratně hladkým bez usvědčujících zarytí (není to Dostojevský ani Zola), stylem, co nás neruší, tedy stylem naší pop literatury. Vše nepochybně podle skutečnosti.
Oč jde? Spisovatelka se zamilovala do emeritní hlavy státu (mají přece taky nárok…) a rok to spolu táhli. To je vše. K její cti nutno říct, že zprvu zdůrazňovala podobnost čistě náhodnou. Fikcí se přestala ohánět až v okamžiku, kdy chudinka Králíček Azurit vydal zbabělé prohlášení (to se dá taky celkem pochopit). Pak to celé prasklo. A vznikla „aféra“. Vcelku zbytečně. Ač text se hvězd rozhodně nedotýká, lze v něm objevit přece jenom alespoň dva bezděčné klady. Zaprvé: skutečnost, že byla autorka až po uši zamilovaná, dodává knize autentičnost i lehce inzitní dojemnost – ne, to opravdu není chladně vymodlené. Zadruhé: mezi řádky poměrně jasně vysvítá jalovost pinožení našeho „duchovního establishmentu“, různé to mejdánkaření z dostatku, povrchní, ale vždy velmi účelové, mající sdostatek prostředků na to, aby své konání mohlo kdykoli zpětně nazvat duchovním. (Mimochodem: toto prostředí už kdysi skvěle vystihl Jiří Suchý ve svém stále ještě plně nedoceněném filmu Nevěsta.) Přiznám se, že se mi při čtení opět jasně vynořila příčina jisté nedůvěry v sílu Oslavencova díla – chytrého, vtipného, majícího vždy bezpečný smysl pro konstrukci i překvapení, ale – hysterické adorantky s úsudkem zakaleným nadšením prominou – bez zarytí a gruntu. A zatímco u takového Becketta cítíš v přesnosti sílu i elementárnost přírodního zákona, zde se neodbytně vnucuje představa duchaplné pěny na vlnách…
Leč zpět k Té knize. Ponechme autorku její zbrklosti, má taky nárok na trochu toho štěstí. Je zvláštní, že nikomu nepřišlo vůbec divné, co se přihodilo, ale všichni byli nanejvýš pobouřeni, že o tom někdo napsal. Kdy už se konečně přestane retušovat realita a srát mramor? Pěna na vlnách? Davová psychóza nutící Oslavence lhát (přestože je puncovaným arbitrem Pravdy – jak trapné). Řeknu vám, být Oslavencem, asi bych reagoval takhle: No a co, stalo se. Ostatně to není poprvé. A vy si zameťte před vlastním prahem. A pozval bych autorku na oslavu svých narozenin. Kdybych byl ovšem frajer…
Komentáře k článku: Tajná kniha
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Miriam Pelcová
Knihu jsem právě dočetla
– na doporučení kamarádky – (jinak jsem byla zcela beznadějně uvězněna ve „stádu“ těch svatých soudců). První ohlasy na internetu nějak nerezonovaly s mými bezprostředními dojmy, ale-ALE! To, co jste napsal Vy, Pane Tetovaný (řečeno jazykem autorky…), to mi mluví z duše. Hlavně ta věta – Každý se pohoršuje, že to někdo napsal, ale nikdo se nepozastavuje nad tím, že se to stalo. Nějak mi mimoděk vytanula na mysli pohádka „Císařovy nové šaty“… A taky si myslím, že to není vymyšlené, to by dalo velkou práci, a určitě by to nepůsobilo tak důvěryhodně.
Díky za Váš skvělý článek.
Dobrou…
18.02.2014 (21.30), , Trvalý odkaz komentáře,