Břit bez ostří
Anglická autorka Sue Townsendová svou tvorbu charakterizovala slovy: Mé hry jsou o osamělosti, zápasu, přežití a možnosti změny. Kupodivu jsou to zároveň komedie. Měla dost těžký život, a tak její komično je trochu nahořklé, dost sarkastické, v dobré tradici anglického humoru. Inscenace Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a ¾ v Divadle v Dlouhé se pohybuje mezi sitkomem a muzikálem. Jediným jejím cílem je bavit.
Marie Poulová jako Pandora a Martin Matejka jako puberťák Adrian FOTO MARTIN ŠPELDA
Námět Sue Townsendové již během osmdesátých let prošel všemi myslitelnými vidy své existence: nejprve rozhlasová hra (1982), která byla pro velký úspěch autorkou přepracována ještě téhož roku do formy knihy. Stal se z ní okamžitě bestseller, za rok se prodalo víc než milion výtisků. Britové si oblíbili třináctiletého adolescenta, jeho vidění světa (patrně s mnohými autobiografickými rysy) opepřené mnohdy ještě dětskými, ale přesnými postřehy bylo považováno za humorně kousavé – a navíc odráželo sociálně vyostřené nálady společnosti v Británii během vlády Margaret Thatcherové. A o dva roky později následovala divadelní adaptace, nejprve v Leicesteru, pak v londýnském West Endu, zatímco kniha pokračovala dalšími díly, celkem sedmi, dovedenými až do Adrianova stáří, kdy jej čeká boj s rakovinou. Potenciál šťastného nápadu byl pak beze zbytku „vyrejžován“ i televizním seriálem (1985, 1987).
I Miroslav Hanuš již má s Adrianem Molem své zkušenosti, režíroval jej na Kladně před deseti lety a letos na začátku roku v Mostu. Spolu s Milanem Potočkem v Divadle v Dlouhé však nepřevzali původní písně, vytvořili si vlastní hudební pásmo, složené z různých dobových hitů (Uriah Heep, Donovan, Rod Stewart, Bee Gees), které Hanuš velmi zdařile přetextoval, aby pasovaly k příběhu. Hudební aranžmá bylo také přepracováno a rozšířeno pro větší počet zpěváků i hudebníků, s jasnou ambicí položit co největší akcent na hudbu, jak je již letitou tradicí zdejšího souboru. Vznikl tak další Dlouhý výrobek, léty osvědčená hudební komedie, která má své Dlouhé publikum – příjemně strávený večer u kvalitního bulváru však stále citelněji postrádá prvek jakéhokoli překvapení. Hanuš zkušenou entertainerskou rukou vyhlazuje hrany, otupuje ostří – cokoli, co by spojovalo Sue Townsendovou se Sibylle Bergovou, neřkuli Elfriede Jelinekovou, je vymýceno, aby se divák necítil zneklidňován. Stejně tak hudba: tento rock, pokud se o něčem takovém vůbec dá hovořit, je opravdu soft core velmi středního proudu.
Přesto se brilantní anglický humor zcela nevytratil a v podání Martina Matejky, který vcelku sympaticky střídmými prostředky vykreslil portrét puberťáka, jenž si komicky představuje, že je intoš, Pavla Tesaře jako jeho podváděného otce, zkrachovalého podomního prodejce, Jaroslavy Pokorné jako Babičky, ztělesňující upjatou čajovou tradici, či Marie Poulové coby jeho dívky Pandory, trvající na tom, aby se jí říkalo Skříňka – abych jmenoval nejvýraznější výkony –, se více či méně odolatelná vtipnost dialogu stává nejsilnější stránkou inscenace spíše než situační humor, který někdy působí nedotaženě (scéna se švýcarským nožíkem, která v sobě jistě skrývá větší potenciál). Po pravdě řečeno, nejvíc jsem se bavil, když jsem si text četl, večer v divadle už ty gejzíry gagů trochu ztrácejí na údernosti či timingu. Oč lepší je někdy fantazie než realita: scénickou pracovní poznámku (Mohla by mu být vidět holá prdel v andělíčkovi) je rozhodně lépe si číst než vidět.
Deníčky lákají – ať už nymfomanek, či adolescentů. Intimní sonda do duše – kdo by odolal. Nicméně ten, kdo si představoval, že mu bude odhalen jímavý portrét, jako se to povedlo Pavlovi Tesařovi v lyrické povídce Jak jsem se ztratil, odcházel přece jen trošinku zklamán. Ten mile nostalgický popík, který téměř nesleze ze scény, to všechno nezachrání.
Divadlo v Dlouhé, Praha – Sue Townsendová: Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a ¾. Režie, překlad, úprava a texty písní Miroslav Hanuš, hudební aranžmá Milan Potoček, scéna Nikola Tempír, kostýmy Hana Fischerová, pohybová spolupráce Jana Hanušová. Premiéra 8. listopadu 2017.
Komentáře k článku: Břit bez ostří
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Šotkovský
Technická poznámka
– mosteckou inscenaci nerežíroval Miroslav Hanuš, ale Petr Svojtka.
Otázka – pokud mě paměť neklame, byly dobové hity s Hanušovými texty už v kladenské inscenaci, co tedy znamená to „nepřevzali původní písně“?
29.11.2017 (10.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Ivan Žáček
Děkuji za upřesnění
a omlouvám se za poněkud pozdní reakci. Máte pravdu, v Mostě skutečně nebyl Miroslav Hanuš režisérem, figuroval na soupisce inscenátorů jako autor úpravy. Je to nepřesnost, i když na podstatě sdělení, že má již dvojí zkušenost s Adrianem Molem, se zas tolik nemění. Jednou jako režisér a dramatizátor, jednou pouze jako dramatizátor. Pokud jde o původnost písní, nemyslel jsem tím nic jiného, než že Hanuš nepřevzal původní písně anglického originálu z roku 1985, jejichž autory byli Ken Howard a Alan Blaikley.
04.12.2017 (19.39), , Trvalý odkaz komentáře,