Tak ještě ke Kyjevu…

V Kyjevě potkáte na ulicích nádherné ženy, skvěle oblečené, většinou na vysokých podpatcích. S muži je to ovšem poněkud horší. První den po příletu jsme byli s dvěma dámami, Světlanou a Janou, jež se o nás staraly, na večeři v kavárně. Dal jsem si boršč, když už jsem na Ukrajině. Po několika soustech jsem ho odstrčil, že umím pětkrát lepší. Světlana se divila, tak jí Alex vysvětlil, že jsem známý tím, že rád vařím. Odvětila: U nás muži jenom chlastají, o domácnost a o všechno ostatní se staráme my, ženy.

Na slavnostním obědě s redakcí literárně uměleckého časopisu Dnipro, která nás do Kyjeva pozvala, zazněl první přípitek: Na vaše vítězství v hokeji nad Rusy! Pobavilo mne to, nevěřil bych, že se literáti zajímají o sport – nicméně, Ukrajinci mají s ruským imperialismem zkušenosti o pár set let delší než my. Nesmíte si však myslet, že je tam nějaká fobie vůči Rusům obecně. Dělal se mnou rozhovor pro časopis Krajina Olexandr Guněk. A přinesl mi knížku, v níž přeložil básně tří ruských nositelů Nobelovy ceny – Bunina, Pasternaka a Brodského.

Při návštěvě literárního muzea jsme se dozvěděli, že první na světě, kdo stanovil, že ukrajinština není dialekt ruštiny, nýbrž svébytný jazyk, byl Pavel Josef Šafařík. A první ukrajinské knihy se tiskly v Praze, v carském Rusku byla ukrajinština zakázána. Takže literární vztahy mezi námi a Ukrajinou jsou dávné – a záměrem našich hostitelů (a nyní i mým) je tyto vztahy obnovit a oživit. Pokusíme se s Alexem Sevrukem přeložit něco od současných ukrajinských básníků.

Bydleli jsme v přepychovém moderním domě. Opodál byla bouda, v ní koloniál, kam jsme chodili na vynikající pivo Černigovské. Pak jsem se dozvěděl, že tamější pivovar stavěli naši hoši z Velkých Popovic. Nu vida, tady už je družba navázána.

A všade kolem kiosku se na písečných a blátivých místech povalovali bezprizorní psi. Nikdo je neodhání a zřejmě ani nežere, všichni dobře vypadají. U nás by je hned zatkli a zavřeli do útulků.

Za kioskem začínaly domečky, něco jako naše už zmizelé dělnické kolonky. A tam jsem na rozcestí zarostlém plevelem objevil plantáž marihuany, pár desítek rostlinek, měly už asi patnáct centimetrů. Vida, řekl jsem si, civilizaci nezastavíš.