Tak která s kterým a proč?

Don Alfonso vyprovokuje Ferranda a Guglielma, aby vyzkoušeli věrnost svých partnerek: na oko odcházejí do války a v převleku se dvoří dívce svého kamaráda. Fiordiligi i Dorabella váhají – ale nakonec svodům podlehnou. Načež se „vrátí“ jejich původní partneři. Co teď? Který je ten pravý? Jak a s kým jít dál s vědomím toho, co se stalo?

W. A. Mozart v opeře Così fan tutte podle mě nahlédl hluboko do lidských srdcí – zranitelných i nevyzpytatelných. Režisér Martin Čičvák ale ve Stavovském divadle na odkrytí vážného podtextu příběhu do značné míry rezignoval – anebo se mu ztratil v množství rozmanitých akcí a akciček, které za sebe vrší. Počínaje předehrou, při níž posadil protagonisty na forbínu do divadelních sedadel, aby nevybíravě zkarikovali snobské operní publikum. Většina situací se pak odehrává na elipse – krempě kouzelnického klobouku strůjce zápletky Dona Alfonsa – ale opravdu je to srovnání výstižné? O kouzla tu přeci nejde. Dívky si hrají s polaroidem a rozněžňují se nad fotografiemi svých miláčků, při loučení obě dvojice předvedou „erotickou“ scénku (začnou své partnery svlékat a skončí v objetí na zemi), pánové si v jednu chvíli z orchestřiště půjčí smyčce k šermování a pak dokonce i houslistku, kterou nechají pózovat na forbíně jako ukázku nevěrného ženského pokolení, Despina cupitá a poskakuje po krempě, přičemž diblíkovsky pohazuje hlavičkou a nakrucuje se, převlek Ferranda a Guglielma odkazuje kamsi do východní Asie, pročež oba předvedou také něco z tamního bojového umění… Pořád se tu musí něco dít. Problém je v tom, že většina akcí působí zoufale uměle a narežírovaně: žádní opravdoví lidé, opravdové vztahy, opravdové emoce, ale tlustým štětcem malované figurky a situace. Jen tu a tam se vloudí věrohodné gesto a náznak interpretace příběhu: dámy už na začátku prozradí, že se jim vlastně líbí i partner té druhé, zatímco pánové své milenky zřejmě jen zkoušejí bez zájmu o tu druhou. Jak ale pak rozumět pointě, kdy se dívky octnou v objetí svého původního partnera, ale za ruku se drží s jeho kamarádem?

Dojem vnějškové demonstrace situací podpořilo i hudební nastudování Roberta Jindry. Jeho interpretace Mozartovy partitury je dynamicky a tempově propracovaná a efektní v celku i v detailech, orchestr zní barevně a hraje až nezvykle precizně. Daleko méně péče ale dirigent věnoval zpěvákům, sladění duet a ansámblů, výrazovému zpívání. V Národním divadle se navíc nepodařilo zajistit všechny interprety, kteří by alespoň technicky dobře zvládli mozartovské party: František Zahradníček byl Donem Alfonsem intonačně i rytmicky dosti nejistým, alespoň stylově případnějším nežli neméně nepřesný Peter Mikuláš. Jaromír Březina ukázal, že na part Ferranda nestačí, pokaždé, když si přestal vypomáhat falzetem a pokusil se rozeznít hlas naplno. Silou bojoval s vyššími tóny též Jiří Hájek (Guglielmo). Hlas Marie Fajtové (Fiordiligi) je ve výškách ostrý, v hloubkách neznělý, její koloratury postrádají lehkost. S naprostou lehkostí ale nezpívá ani Aleš Briscein Ferranda. Skutečně mezinárodní parametry podle mě snesou pouze Fiordiligi Csilly Boross, Dorabella Katarzyny Kuncio, Guglielmo Adama Plachetky a obě Despiny – Lenka Máčiková a Kateřina Kněžíková. A to mi připadá v mozartovském domě poněkud málo…

Národní divadlo Praha – W. A. Mozart: Così fan tutte. Dirigent Robert Jindra, režie Martin Čičvák, scéna Tom Ciller, kostýmy Marija Havran, sbormistr Martin Buchta, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéry 23. a 25. ledna 2010 ve Stavovském divadle.