Divadelní noviny > Názory – Glosy
Tak se ty staletý nánosy nahromaděj!
Jak se cítí v těchto dnech sedmdesátiletý pracující důchodce.
Ze začátku to byla velká úleva, byla jsem totiž malinko přepracovaná. Spala jsem několik dní čtrnáct hodin denně, spadl stres z nakupených povinností. Paráda!
Pomalu jsem se nevěřícně seznamovala s novou situací, sledovala poplašené politiky, došla na nákup, vrhla se zcela neuměle do šití roušek – manžel je alespoň mohl v ordinaci rozdávat zmateným babičkám, které sice věděly, že bez nich k panu doktorovi jít nemohou, ale taky nevěděly, kde je vzít. Nabídla jsem se ke čtení povídek pro důchodce a při cestě do rádia otloukla auto. No, vždyť je to jenom plech, řekl můj automechanik a můj muž s ním souhlasil.
Nakonec jsem se vrhla do „zeštíhlování našeho bytu“.
Když už je člověku sedmdesát, tak se ty staletý nánosy nahromaděj! Celej dlouhej život se nastřádá mezi čtyři stěny. Do regálů, pod postele, za skříně! Těch vrstev, co se všude naštosuje!
Podívala jsem se na stěnu plnou knih. S manželem jsme se brali v poněkud pokročilejším věku, a tak se stále nemůžeme zbavit dvou velkých knihoven, dvou fonoték, mnoha starých, zaručeně zábavných časopisů a také skleniček, pokliček, hrnců a deček… po mamince, po babičce, z půdy, ze sklepa!
Člověk většinou stihne jen to nejdůležitější. A tak vám v zátylku stále sedí ty resty! Dlabou, vrtaj do hlavy, útočí, tlačej se do povědomí – přečti si toho Koestlera, přehraj si to Yiddish cockney CD, přerovnej knihovnu, uspořádej elpíčka, vyhoď ňáký cédéčka!
A tak jsem se donutila. Nekonečné hodiny jsem přehrávala třicet let staré magnetofonové pásky s pracovním materiálem. Kdysi jsem v nich hledala inspiraci ke koncertům, vybírala písně, které mi něco říkaly a byly použitelné. Mnoho jich bylo ze zkoušek s muzikanty – ti totiž neradí zkoušejí, a tak jsem si doprovody nahrávala a dřela se písně doma. Mezi jidiš písněmi a přípravami literárních večerů, divadelních představení, muzikálu a kabaretů jsem nacházela také vytí našeho psa a říkánky našich dětí. Zdrcující probírání flashek mě naprosto devastovalo. Ta piplačka! Zdvojené návody k instalacím programů, kusy zajímavých koncertů, první literární pokusy, miliony verzí knihy…
Snažila jsem se rozhodnout, co vyhodit.
Všudypřítomné koronavirové vakuum mi pomohlo. Neboť otázka, jestli to budu ještě někdy potřebovat, byla v této chvíli lehce zodpověditelná. Třeba už nikdy!
A tak se mi dařilo vyhazovat pracovní kontakty, které byly kdysi tak důležité, do koše lítaly materiály z přípravy koncertů v mnoha jazykových mutacích, přípravy k vydávání cédéček, odhady rozpočtů, výběr písní, verze tříjazyčných korektur, texty, fotografie, návrhy bookletů, barvy inlaye a potisku CD. V kontejnerech končily veškeré učebnice angličtiny i němčiny. Stejně už to nedoženu!
Dny se řadily, karanténa se prodlužovala, nálada se střídala, od středně progresivní až ke zcela optimistické.
Ve chvíli, kdy už to vypadalo velmi dobře a náš byt začínal dýchat, můj muž, jenž právě likvidoval svou praxi, začal přinášet hory chorobopisů, které přijdou do nové ordinace, krabice plné materiálů k posudkům, obrovské psychoanalytické křeslo, miliony obrazů, počítače, šteláže, topná tělesa, hrníčky… a tak se moje zeštíhlování stalo v mžiku zcela kontraproduktivním.
I když – přesto mám chvílemi pocit, že jsem trochu „lehčí“!
Komentáře k článku: Tak se ty staletý nánosy nahromaděj!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
