Taková domácká zabijačka
Nedlouho po Činoherním klubu a jeho Macbethovi přichází další pražská komorní činohra s figurou shakespearovského padoucha: v Dejvickém divadle nastudovalo duo SKUTR Richarda III.
Hraje ho Marek Příkazký. Herec nikoli urostlé, respekt budící konstituce, která by byla jaksi předurčena ke ztvárnění impozantního zla, ale typ klučiny, jemuž odpovídá spíš zlo „přízemní“, domácké – charakter podloudného křiváka. Příkazký vejde na scénu se sekáčkem v ruce, lehce se kymácí à la pověstný Brůna z Třiceti případů majora Zemana (pozdrav SKUTRů Dianiškově Encyklopedii akčního filmu?) a i nadále se pohybuje, shrbený a s lehce naznačovaným kulháním, uvolněně, hadovitě. Je to zlo umenšené, oddémonizované.
A tak jako Příkazký (a s ním také ostatní herci) je vedena i celá inscenace. Martin Kukučka s Lukášem Trpišovským volí přístup shození, ironizace. Z historické tragédie se v Dejvickém divadle stává domácká, rodinná, dnešnímu cítění jaksi bližší zabijačka.
Jde o postup, který je tomuto divadlu vlastní. Dalo by se říct, že poetika souboru se tu pevně propisuje do uchopení hry, podmiňuje ho, a je vlastně otázka, nakolik jde o cílevědomou strategii SKUTRů a nakolik (jen) o jistý samopohyb souboru.
Z dramatu, které je permanentně pentleno zcizujícími, parodizujícími a jinými vtípky, se v Dejvicích vylupuje téma neúprosného chodu politiky. Na každého jednou dojde. Mechanismus věrolomností se točí dál a dál. K povedeným režijním nápadům patří, že zamordovaní zůstávají s živými (vraždícími) na scéně a až po chvíli odejdou do tajuplného otvoru ve zdi, z něhož se kouří – jako doklad lidské pomíjivosti, bezcennosti života v dobách krvavých politických šarvátek. Stejně vydařené je i zacházení se zmiňovaným sekáčkem – tu slouží jako vraždící nástroj, tu jako foťák, zrcátko nebo hřeben – a obecně různé neverbální, osvěživě působící akce, pro rukopis SKUTRu ostatně charakteristické.
Inscenace, dalo by se shrnout, bez potíží zapadá mezi produkce Dejvického divadla, její podstata je zřejmá. Připadá mi to ale málo.
Při permanentním vtipkování jako by nebyl dán dostatečný prostor k pevnějšímu ani původnějšímu vytvarování charakterů postav. Někteří herci nadto jako by tak trochu vystupovali podle vlastní libosti: Martha Issová sólisticky přepaluje královnu Alžbětu do teatrální ženštiny, Václav Neužil odchrlí všechny své role (Clarence, York, Stanley) prakticky stejně a na hraně srozumitelnosti; Vladimír Polívka paroduje chorého krále Edwarda jakoby po vzoru svého otce. Inscenace běží ve stále stejném, po jistém čase již poněkud uspávajícím tempu, bez nějakého členění, gradace. Černobílé řešení scény Martina Chocholouška (bílý základ a na něm černé „cákance“), s dominujícím objektem-skulpturou hlavy koně, je významově rozmlžené. Nadužívaný hudební doprovod, Händelova korunovační hymna Zadok the Priest, jen banálně podtrhuje dění. Z jiného soudku jsou kostýmy Simony Rybákové, které svou přezdobeností a ornamentálností prudce a očekávatelně kontrastují s přízemností praktikované politiky. A nad řešením závěru, obligátně naznačujícím, že politici se mění, ale jejich praktiky zůstávají, snad ani netřeba ztrácet řeč.
Nabízejí SKUTŘi v dejvickém Richardovi III. něco nového? Přicházejí s nějakým zásadnějším, objevnějším sdělením? Ne.
Dejvické divadlo, Praha – William Shakespeare: Richard III. Překlad Martin Hilský, úprava textu Jana Slouková a SKUTR, režie SKUTR, scénografie Martin Chocholoušek. Premiéra 31. března 2022.
Komentáře k článku: Taková domácká zabijačka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)