Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Taková malá hádanka ve Studiu DVA

    Marika Šoposká a Miroslav Krobot se pracovně poznali při natáčení televizního detektivního seriálu Oktopus. Během natáčecích prostojů postupně zjistili, že si mají co říct, že vyznávají příbuzný humor, a jen tak, bez záměru, začal jeden druhému adresovat texty. Tohle byl prapočátek inscenace Štíři z února, kterou má od minulého měsíce na repertoáru Malá scéna pražského divadla Studio DVA. Název vychází z toho, že oba protagonisté se narodili ve stejný listopadový den (konkrétně dvanáctého), ve znamení Štíra, a počati byli tudíž v únoru.

    Postavy Miroslava Krobota a Mariky Šoposké odkazují rovněž k Těsnohlídkově Lišce Bystroušce. FOTO JERRY HÁŠA

    Šoposká s Krobotem přitom nejen napsali text hry, ale také režírovali inscenaci a sami dva v ní hrají. Dramaturgyní jim byla Marta Ljubková a scénu i kostýmy navrhl Marek Cpin. Taková sestava stojí za pozornost. Nelze nebýt zvědavý, nakolik vyšli vstříc populáru, který se od produkce na scéně toho typu téměř samozřejmě očekává.

    Netrvá dlouho, než začne být jasné, že máme co do činění s typickou „krobotovštinou“, kdy se potkávají mystifikace, sarkasmus, autofikce. Chvíli je Šoposká Marikou, chvíli Liškou, chvíli Dívkou, co chodí do knihovny, a chvíli policistkou Fáberovou, což je postava ze zmíněného seriálu. A obdobně Krobot je Mirkem, Revírníkem, Knihovníkem a Kapitánem Dítětem. Intertextualita je zde tedy dvojí: vztahující se k Oktopovi a k Těsnohlídkově Lišce Bystroušce. Jednotlivé linie se svižně střídají, aktéři vždy dají srozumitelně najevo, do jakých rolí se právě převtělili, což je však asi jediný ústupek, dá-li se vůbec mluvit o ústupku, vůči publiku, které na takové fluidní vyprávění možná není úplně připraveno. Ale ať už ona či on jsou tím, nebo oním, nejvíc ze všeho jsou na jevišti sami za sebe, přesněji za svou lidskou existenci a zkušenost. On je prostě starý chlápek, který sice za léta nasbíral nadhled, věcnost, skepsi, chvílemi i snesitelný cynismus, nic z toho jej však neuchrání před drápem ubíhajícího času, před sice nevyslovenou, ale patrnou melancholií. Ona je třicátnice na vrcholu sil, pružná v těle, ale docela nepoddajná v postojích, v hádce dokáže rafnout. Jejich vztah stojí na sympatiích, určitém spiklenectví, jde o přátelství, přičemž v Krobotově postavě je sice v náznacích přítomna i sexuální touha, ale uvědomuje si, že ona to má vůči němu úplně jinak, a vůbec – bylo by pošetilé se na něco takového upnout…

    Tvarově i barevně navrhl Marek Cpin střídmou scénu, převažují na ní kovové předměty s ostrými hranami a chladné tóny s odstíny světle modré a šedé, do nichž jsou laděny i kostýmy. V jistém kontrastu k tomu je však jeviště „zadrátované“, po podlaze se válejí napájecí šňůry, s nimiž Krobot během těch pětasedmdesáti minut, co inscenace hraná bez přestávky trvá, manipuluje a připojuje k nim světla či větrák. Tato samoobslužnost snad má obnažovat iluzornost divadelní akce, ale několikrát jsem získal dojem, že zapínání a vypínání přístrojů slouží především k tomu, aby se něco dělo. A poněkud navíc mi rovněž přijde ke konci rozvinutá, téměř filozofující epizoda o čase a časnosti inspirovaná poznatky moderní fyziky. V tomto okamžiku se jemný autofikční balanc a mile ujetý realismus překlápí do ilustrace a do ozvláštnění na druhou, jakkoli je zmenšení Krobotovy postavy do figurky a posléze její zmizení hravé.

    Štíři z února se dají označit za produkci, která se pohybuje na hraně, ne-li za hranou toho, co tuzemské komerční scény provozují. Jedná se o dílo unikavé, asociativní, trochu i metadivadelní. Humor a ironie jsou zde spíše „dejvické“ ražby. Však by takovýhle kus divadlo, jemuž Krobot dříve umělecky šéfoval, mohlo mít na repertoáru. Jsem si téměř jistý, že kdyby za Štíry z února nestál právě Miroslav Krobot, sotva by je Studio DVA přijalo.

    ///

    Studio DVA divadlo, Praha – Miroslav Krobot, Marika Šoposká: Štíři z února. Režie Miroslav Krobot a Marika Šoposká, dramaturgie Marta Ljubková, scéna a kostýmy Marek Cpin, hudba Matěj Kroupa. Premiéra 12. dubna 2024 na Malé scéně.


    Komentáře k článku: Taková malá hádanka ve Studiu DVA

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,