Takový byl Sergej Jurskij
Rok 1964. Velké činoherní divadlo M. Gorkého (dnešní Divadlo G. A. Tovstonogova), Leningrad (dnes Petrohrad). Gribojedovovo Hoře z rozumu. Inscenace jednoho ze špičkových ruských režisérů Georgije Alexandroviče Tovstonogova, na kterou jezdili diváci ze všech koutů Sovětského svazu i ze zahraničí.
V roce 1968 ve filmu Zlaté tele režiséra Michaila Švejcera FOTO ARCHIV
Režisér ji koncipoval ve dvou rovinách: v jedné se odehrával příběh, druhou vytvářel dialog Čackého s diváky. Na prázdné scéně dominovalo honosné schodiště Sofiina bohatého domu. Čackij Sergeje Jurského vůbec nepřipomínal rétorického hrdinu, kterého jsme znali z předchozích inscenací této hry. Byl to mladý, citlivý muž bez sebemenšího patetického nánosu, kterého bychom mohli potkat v té době na leningradských ulicích. Svěřoval divákům své myšlenky, obavy, pochybnosti. K vrcholným scénám patřila ta, kde Čackij v plesovém úboru sklesne na honosné schodiště Sofiina domu, zdrcen, zdeptán, rozčarován. Je bezbranný vůči okolnímu světu přetvářky a lži… Ani láska mu nepřinesla štěstí… My, diváci, ani nedýcháme, zasaženi dílem znovuobjeveného klasika, natolik ve výkladu a provedení odlišného od naší dřívější zkušenosti.
Po představení mohu – díky dramaturgyni divadla Dině Morisovně Švarcové, mimochodem matce jedné z nejlepších ruských básnířek té doby Jeleny Švarcové – vstoupit do herecké šatny a seznámit se se Sergejem Jurským. Je nesmírně zdvořilý a mimořádně skromný. Tak začalo mé dlouholeté přátelství s tímto vynikajícím divadelním, filmovým a televizním hercem, režisérem a recitátorem, autorem několika publikací o divadle a herectví.
Herectví Jurského mělo svůj kořen v nespoutaném komediantství a klauniádě, jak je kdysi představovali ruští potulní komedianti a kejklíři, tzv. skomorochové. To je ale jen jeden pól. Druhým byl jeho intelektuální přístup ke každé roli, obnažení myšlenkového jádra postavy. Přesto jeho postavy netrpěly civilismem, emotivním chladem ani rétoričností. Do filosofických pasáží totiž zapojoval humor, vymyslel nějaký gag, vždy dokázal překvapit něčím novým. Svoje herecké a režisérské zkušenosti shrnul v několika publikacích. Jedna z nich – I pauza hraje roli – vyšla i v českém překladu.
Při jednom z našich setkání vyprávěl o svém dětství a začátcích své divadelní dráhy. Narodil jsem se 16. března 1935 v Leningradu. Můj otec byl herec, režisér a po určitý čas i ředitel divadla pro mládež. Také matka byla nakloněna umění. V sedmi letech jsem zhlédl první divadelní představení pro dospělé. Jako všichni moji vrstevníci jsem ve svých sedmi letech ledacos zažil. Společně s dospělými například začátek války – naši rodinu zastihl na dovolené v Soči. Můj strýc padl v prvních dnech války u Kyjeva. Někteří naši příbuzní zůstali v Leningradě po dobu blokády. Já byl s rodiči evakuován. Po válce jsme se vrátili. Přišla doba učení, zkoušek a dlouhotrvajících debat o životě, návštěv filmů, divadel, četba knih, doba studentských večírků a lásek. Milovali jsme Okudžavovy písně. Připadalo nám, že básník je jedním z nás. Moje touha hrát divadlo se projevila přibližně v mých čtrnácti letech. Otec sledoval moje první pokusy v dramatických kroužcích, ale nevěřil, že bych se mohl stát dobrým hercem. Přesvědčil jsem ho rolí Chlestakova – tehdy mě poprvé pochválil a řekl: „Vždyť ty jsi opravdu herec!“ A souhlasil, abych opustil studium na právnické fakultě a přihlásil se na divadelní fakultu. Po studiích jsem byl přijat do souboru Velkého činoherního divadla M. Gorkého, v jehož čele stál G. A. Tovstonogov. Působil jsem tam dvacet let. Oženil jsem se s herečkou tohoto divadla Natalií Těnjakovovou. Přestěhovali jsme se do Moskvy. Následovalo krátké angažmá v moskevském Divadle Mossovětu. Po několika sezonách jsem dostal nabídku z Moskevského uměleckého divadla, kde jsem zůstal. I moje dcera Daša vystudovala herectví a působí v Moskevském uměleckém divadle.
V srpnu 1968 se zúčastnil jako host festivalu Jiráskův Hronov. Po jeho skončení se ocitl v Praze, kde zažil počátek ruské okupace. Byl otřesen stejně jako my. Jeho poslední kroky před odjezdem do Moskvy vedly do nejbližšího zdravotního střediska, kde věnoval svou krev pro zraněné Čechy.
V roce 1987 získal titul zasloužilý umělec a přidal tak k řadě dílčích cen tu v Rusku nejprestižnější. V roce 2003 hostoval v Praze s Moskevským uměleckým divadlem s inscenací hry Pavla Kohouta Nuly, kterou toto divadlo uvedlo na jeho návrh.
V posledních letech se obával návratu Ruska ke stalinismu a zapojil se do mnoha protestních akcí, například proti vládnímu převzetí televize NTV – to považoval za první krok k zestátnění médií a zavedení cenzury. Vystupoval za ukončení války v Čečensku, protestoval proti nucené deportaci Gruzínců z Ruska, zasazoval se za osvobození podnikatele Michaila Chodorkovského, režiséra Kirilla Serebrennikova a členek Pussy Riot. V roce 2007 podepsal výzvu Putinovi, aby po vypršení druhého mandátu odešel z vedení státu. Kritizoval ruské vměšování do záležitostí Ukrajiny. Před parlamentními volbami 2016 podpořil výzvu k vytvoření koalice liberálů s cílem zachránit Rusko před stalinismem, nacionalismem, imperiálním syndromem, represemi v domácí politice, totálním rozkrádáním a popíráním práva.
Zemřel po těžké dlouhotrvající chorobě 8. února.
Komentáře k článku: Takový byl Sergej Jurskij
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
