Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Takový divný věci (No. 3)
Třetí den festivalu Nultý bod se dotýká tématu ikon a zkoumání toho, proč některá klišé a retrofenomény fungují přesto, že jsou desítky let staré. Jako první se představila je work-in-progress pod názvem Lonesome Cowboy, jako druhá taneční performance choreografa Moritze Ostruschnjaka Tanzanweisungen (It won’t be like this forever), kterou interpretoval tanečník Daniel Conant.
Foto: archiv redakce
Myšlenka na projekt Lonesome Cowboy performera Tomáše Janypky a choreografky Helle Bach se zrodila v průběhu práce na site-specific verzi inscenace Cirkus Loneliness pro festival NULTÝ BOD 2021. Nakonec letos představili v Praze to, co dali dohromady během tří dnů na místě (ovšem s jakousi on-line předpřípravou během pandemie). Lonesome COWBOY, který je realizován v mezinárodní koprodukci dadadans a spolku ZDRUHESTRANY, se tedy představil divákům v dosud neúplné formě, jako série tří „zarámovaných“ epizod, odehrávajících se ve třech různých částech rozlehlé místnosti Invalidovny. Příchozí si nejprve mohli prohlédnout stěnu obloženou obrázky maskulinních typů mužů, kteří byli ideálem před třiceti či padesáti a více lety, svalnatci s vysoustruhovanými těly a zajímavě zvrásněnými obličeji, od Old Shatterhanda Lexe Bakera, přes Sandokana Kabira Bediho až po kovboje Johna Wayna. Zároveň jsme zahlédli ve vedlejší místnosti zády k nám siluetu muže v klobouku v typickém kovbojském postojí. Jak uvedla choreografka Helle Bach, v projektu jim jde o to zkoumat někdejší idoly v dnešním světle rozostřených identit a tak trochu fantazírovat nad tím, jak by se tento „tradiční macho“ cítil v dnešní době a dnešní společnosti. První epizoda ukázala kovboje ztraceného ve městě, které nezná, a snad i proto skrývá po celou dobu svůj obličej pod krempou klobouku. Většinou se plíží kolem zdí, a mezitím se klopotně snaží přejít místnost na „koturnech“ dvou kovových kyblíků. Druhá epizoda jej uvěznila v okenním výklenku, kde prováděl různé pokusy uniknout odtud třeba směrem vzhůru, takže chvílemi se mu dařilo budit dojem, že bude kráčet po zdi jako Spiderman… A do třetice – obklopen fotografiemi mužů, z nichž kape adrenalin – prováděl náš osamělý kovboj svlečený jen do slipů nejrůznější cviky, a přitom sebezhlíživě kontroloval svou muskulaturu a „pekáč buchet“ na břiše. Prozatím tedy spíše zlomek budoucího tvaru, který hojně využívá pohybová a postojová klišé nonšalantních hrdinů bez bázně a hany, a někdejší idoly (i dnešní muže) bere tak trochu v uvozovkách, s lehce ironickým nadhledem. K dotažení tvaru je ovšem třeba najít nějaké propojovací momenty a alespoň lehkou příběhovou linii. Bez toho působila 40-minutová ukázka poněkud zdlouhavě.
Taneční performance pod názvem Moritz Ostruschnjak: Tanzanweisungen (It won’t be like this forever) se odehrávala na pódiu uprostřed komunitní zahrady u Alty. Protagonistou a nesmírně hbitým a neúnavným tanečníkem byl Daniel Conant (mimochodem interiérová verze byla u nás uvedena už na festivalu Divadelní flora Olomouc). Performance ovšem bez znalostí souvislostí i na nás dospělé diváky působila dosti podobně jako na skupinu romských dětí ve věku 4-10 let, které byly přizvány ke sledování. Právě na nich bylo možné ověřit, nakolik je projekt sdělný nezasvěceným divákům. Po celou dobu dítka komentovala výkon tanečníka rozmanitými výkřiky, od „ať už to skončí“ po „ten válí“, a jako kamínky od mozaiky skládala informace, pokud jim nějaký z pohybů přišel známý – Michael Jackson (moonwalk), box, disko! My starší jsme se chvílemi snažili hledat příběh: v ohraničeném prostoru si tanečník zkouší celou škálu pohybů, od tanečních na lidovou notu, přes baletní figury, až po street dance a ukázky nejrůznějších sportů a pantomimu o pocitech člověka uzavřeného v prostoru, odkud není úniku (zde bylo patrné, že projekt vznikal v době covidových omezení) a na závěr se konečně rozzářily světelné trubice ohraničující jeviště, a tanečník se tak konečně ocitl ve světle ramp před živými diváky…
Foto: archiv redakce
Dodatečným studiem jsem ovšem zjistila více. Moritz Ostruschnjak (v představení figurující jako nosič cedulí s ne vždy jasnými výkřiky v angličtině) je známý svými divokými eklektickými choreografiemi, které se odehrávají ve vysokém tempu bez nadechnutí pro tanečníka i pro diváky. V jeho koncepci je velké množství odkazů na konkrétní kulturní, i sociální fenomény. Takže jeho „taneční instrukce“ (jak zní překlad názvu) jsou sofistikovaně promyšlenou směskou nejrůznějších stylům, souvisejících i s konkrétními geografickými a politickými motivy. Protagonista se tak neúnavně prodírá extrémně rozmanitým pohybovým kánonem, zaujímá pózy odporu, boje a vítězství, stylizovaného mužství, pop-kultury mladých, ale i klasickým baletem, společenským tanec a rozmanitými sporty. Ona různorodost vytváří jakýsi organizovaný chaos, kdy si jednotlivé prvky protiřečí. První část se vším tím cifrováním, dupáním, poplácáváním a tleskáním je variací oblíbeného bavorského tance Schuhplattler. Když tato produkce zahajovala salzburský festival, měla prý obrovský úspěch, včetně politického dovětku, totiž citace písně skupiny DAF (Deutsch Amerikanische Freundschaft) Der Mussolini z roku 1981 s doslovnou taneční instrukcí – „tancuj Mussoliniho, tancuj Adolfa Hitlera, tancuj Ježíše Krista…“
Komentáře k článku: Takový divný věci (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
