Takový pozdrav snad raději nechme na Zemi
Vytvořit inscenaci na téma lidských pokusů o intergalaktickou komunikaci a zasadit ji přímo do prostoru planetária v pražské Stromovce se jeví jako geniální recept na divadelní kasaštyk. Ostatně ohlasy na sociálních sítích Divadla Na zábradlí, které inscenaci Ahoj vesmíre! v režii Jana Mikuláška uvádějí, svědčí o zvýšeném diváckém zájmu. Jenže ouha, ne každý geniální nápad se podaří optimálně zrealizovat.
Vše přitom začalo slibně, už před začátkem představení se mezi diváky čekající v lobby planetária vmísili herci a důsledně drželi role vědeckých pracovníků (a zdatně v tom pokračovali i o přestávce). Mě například pověřili úkolem, abych přivítala japonskou delegaci, která se opozdila. Rámec byl tedy určen jasně: diváci se stali odbornými hosty konference We Are The Humans 2021 s cílem vytvořit reprezentativní zprávu o Zemi a jejích obyvatelích, kterou sonda Pilgrim 1 ponese do vzdálených zákoutí vesmíru. Tvůrce inspiroval obdobný projekt zrealizovaný v sedmdesátých letech astronomem Carlem Saganem, v jehož rámci byla do kosmu vyslána tzv. Zlatá deska, obsahující zvuky a obrazy zachycující – podle oficiálního vyjádření NASA – rozmanité podoby života a kultury na Zemi.
V. Vondráček, J. Kniha, K. Císařová, B. Bočková a V. Vašák. Foto: KIVA
Jenže pozemský život má nesčetně podob a na nosič se samozřejmě nemůže vejít vše. Které obrazové a zvukové informace vybrat? Máme se dělat lepšími, nebo přiznat i negativní stránky lidstva? A má vůbec cenu investovat do podobného projektu energii, když adresát zprávy možná vůbec neexistuje, a i kdyby ano, snad ji ani nedokáže dekódovat, protože prostě uvažuje a komunikuje úplně jinak? S tématem zkrátka souvisí spousta palčivých a podstatných otázek o povaze lidstva a vesmíru, které se přímo nabízí rozehrát, vždyť je to velké divadlo nejen světa, ale rovnou kosmických sfér! Jenže tvůrci tak činí bohužel pouze na oko či na první dobrou.
Ahoj vesmíre! Foto: KIVA
A také na efekt. Představení je módně interaktivní, sami diváci mohou coby vědecké grémium hlasovat, které fotky či písně chtějí do vesmíru poslat. Jenže výběr je většinou tak nezajímavý, že se člověku vůbec hlasovat nechce. A když se jeden z aktérů konečně pokusí věc zproblematizovat a prosadit i negativní svědectví o životě na Zemi, je velmi rychle „vyoutován“. Ano, účelem zřejmě bylo vysmát se trapnosti celé konference, tomu malichernému pinožení, které je v kontextu něčeho tak nekonečného a neuchopitelného jako vesmír totálně nesmyslné. Jenže snaha o tematizaci trapnosti fachidiotů (mimochodem oblíbený motiv Mikuláškových inscenací) se zvrhne v trapnost nechtěnou, ačkoli herci Barbora Bočková, Kateřina Císařová, Johana Matoušková, Jan Cina, Jiří Kniha, Václav Vašák a Vojtěch Vondráček vdechují svým podivínským postavám život skutečně svědomitě.
Barbora Bočková. Foto: KIVA
Ostatně režisér s dramaturgem Borisem Jedinákem jim pro to ve scénáři vytvořili dobré podmínky: fokus konferenciérů se od problémů spjatých s projektem začne velmi záhy odklánět do přízemní – vpravdě kuchyňské – vztahové roviny. Vědci, ve svém akademickém egoismu samozřejmě neschopní nadhledu, se začnou hašteřit, na povrch postupně vyplouvají jejich frustrace a pokřivené vztahy. A ačkoli se dlouho snaží udržet dekorum (což je už trochu ohraná metoda, jak dodat situacím dramatickou šťávu), nakonec dojde i na tělesné násilí a sexuální excesy. Když se pak připojily ještě výstupy s tajným agentem, Michaelem Jacksonem a temperamentní nevěstou, dostavily se podobné rozpaky, jaké někdy zažívám při sledování béčkových filmů.
Jan Cina. Foto: KIVA
Kýžený wow-faktor by měly poskytovat i obří projekce na kupoli planetária, ale využívány jsou nepříliš vynalézavě, nejčastěji k zobrazení předvybraných fotografií anebo k přehrání obyčejných „pracovních“ videí, například medailonků předsednictva konference či videohovoru s vědcem a odpůrcem projektu, jenž nemůže být osobně přítomen (ztvárnil ho Jakub Žáček). Kromě atmosférotvorných záběrů na hvězdné nebe či děsivě se přibližující Měsíc s tématem skutečně souzní především video zachycující matku (Anežka Kubátová), která vypráví synkovi o životě mravenců. Dvě obří hlavy se sklánějí nad mraveništěm – tedy nad sálem –, ukazují si na diváky a člověk si v tu chvíli připadá skutečně jako nějaká podřadná existence, kterou by vyspělejší mimozemské civilizace mohly považovat za primitivní a obtížný hmyz. To ostatně – velmi vtipně! – naznačí i závěr, ale na napravení dojmu z celé inscenace to vskutku nestačí. Tvůrci za sebou zanechali celý vesmír nevyužitého potenciálu.
///
Divadlo Na zábradlí, Praha – Jan Mikulášek, Boris Jedinák a kolektiv: Ahoj vesmíre! Režie Jan Mikulášek, dramaturgie Boris Jedinák, scéna a kostýmy Marek Cpin, hudba Ian Mikyska. Premiéra 30. června 2021 v Planetáriu Praha v Holešovicích.
///
Projekt vydávání letních recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
///
Další recenze letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
Komentáře k článku: Takový pozdrav snad raději nechme na Zemi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
