Tanec jako smysl existence v časech pandemie
Stylová synkreze s důrazem na silný výtvarný koncept, hloubavé literární látky jako předlohy pro scénická zpracování či prostor pro autorský dialog, takové jsou dlouhodobé umělecké tendence holešovického Studia Hrdinů, které hodlá nově zacílit také na tanec. Řadu, v rámci níž každý rok uvede jednu taneční premiéru, zahájil projekt As Long as We Dance mezinárodně respektované polské choreografky a umělkyně Renaty Piotrowské-Auffret. Vyjma svého tradičního zájmu o politiku ženského těla v něm především reflektuje pandemii a její dopad na život zaangažovaných performerek a tanečnic. Daleko víc než prostředkem je tanec očistou, kterou ženy čelí dlouhodobé deprivaci způsobené existenční nejistotou, sociální izolací a především nemožností pracovat a tvůrčím způsobem tak dospívat k osobnímu naplnění. Historický danse macabre se v jejich podání proměňuje v tanec vitality, v němž se každým jedním pohybem potýkají s (psychickou) posmrtnou ztuhlostí.
Mejdan na konci světa. Zleva Diana Toniková, Veronika Švábová a Johana Schmidtmajerová FOTO MICHAL UREŠ
Práce Renaty Piotrowské-Auffret byly dvakrát prezentovány mezi nadějnými špičkami evropské choreografie Aerowaves, s jednou z nich nazvanou The pure gold is seeping out of me navštívila také Českou republiku, konkrétně ostravskou NORMU, později pražský Bazaar. Prostřednictvím několika ženských těl a hlasů v ní konfrontovala mateřství s nefunkčním systémem, přičemž svou úvahu dokázala vyklenout až k metafyzickému vztahu mezi životem a smrtí. Oba motivy – mateřství a smrt – autorku provokují dlouhodobě a objevují se i v její pražské novince As Long as We Dance. Šestice výrazných domácích performerek a tanečnic, které se na scéně tuším poprvé setkávají v této kuriózní sestavě, se v osobně laděných zpovědích ohlíží za životem v pandemii. Některé jsou (nyní zejména) matkami, jiné i přes tlak společnosti tuto roli odmítly nebo snad propásly šanci na její realizaci. Jediným stimulem jejich zdecimovaných těl a myslí však zůstává pohyb-tanec.
Úvodní sestřih videorozhovorů s aktérkami z jejich tragikomické domácí reality, který inscenátoři pořídili na začátku příprav, odhaluje samotnou genezi projektu. Johana Schmidtmajerová s pleťovou maskou na obličeji například k nabídce spolupráce poznamenává, že pro letošní rok si pořídila zvlášť velký diář, jelikož očekávala mnoho pracovních závazků, teď nad ním sedí doma a opisuje jedno a též slovo: zrušeno. Diana Toniková zase během hovoru utišuje kojence v náručí a podmiňuje svou budoucí účast dobrovolným odmítnutím vakcinace. Lze se jen domnívat, jak ostrá je ve zveřejněných promluvách hranice mezi fikcí a realitou. Piotrowska-Auffret mezi nimi ráda balancuje, aby plasticky vystihla všechny aspekty společenské reality.
Během často ironických komentářů všednodenních banalit, ale i zásadních existenciálních otázek jsou performerky v permanentním pohybu. Ostatně jejich blyštivé outfity a party paruky působí, jako by se právě chystaly na večírek století. Závěrečný obraz vlnících se siluet v rozlehlém prostoru Studia Hrdinů, podpořený precizním light designem a projekcí pandemického manifestu po celé šíři betonového horizontu, skutečně připomíná mejdan na konci světa. Paradoxně v něm daleko lépe obstály ty, jež i přes pohybovou nepřesnost dokázaly strhnout svou jevištní prézentností, jako Veronika Švábová nebo již zmíněná Johana Schmidtmajerová. V projektu As Long as We Dance se Studio Hrdinů díky osobě Renaty Piotrowské-Auffret nejen významně přiblížilo evropské tanečně-performativní scéně, ale především jako první scéna u nás vytvořilo ucelené dílo zrcadlící pandemii.
Studio Hrdinů, Praha – R. Piotrowska-Auffret: As Long as We Dance. Režie Renata Piotrowska-Auffret, výprava Tereza Beranová. Premiéra 24. ledna 2022.
Komentáře k článku: Tanec jako smysl existence v časech pandemie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
