Tanec na hraně
Mé druhé zastavení na Tanci Praha 2011 bylo ještě experimentálnější než zastavení prvé. Zatímco sicilská Compagnie Zappalà Danza zkoumala reakce lidského těla na hudbu a jiné zvuky a hluky, komorní duo tanečníků, Řeka Ioannise Mandafounise a Švýcara Fabrice Mazliaha, nahlíželo skrze svá těla na proměny intimity a mezilidských vztahů.
Opět se jednalo o výrazně maskulinní, obnaženou performance. Označení performance je v případě P.A.D. příznačné. I přesto, že není tento termín v Čechách mezi běžným publikem zavedený, bližší charakteristice P.A.D. odpovídá lépe než označení „taneční inscenace“. A to především ve chvíli, kdy toto dílo vnímáme skrze oba protagonisty-performery, kteří jsou nejen interprety, ale také choreografy a autory a ve scénograficky netradičně zpracovaném prostoru vystupují sami za sebe. Pohybem a zkušenostmi svých těl prezentují výsledky svého biomechanického výzkumu.
Ještě než začala necelou hodinu dlouhá pohybová „akce“, přicházeli diváci do divadelního sálu Ponce, který by v danou chvíli těžko poznal i jeho pravidelný návštěvník. Příkré hlediště i prostorná prázdná scéna, jak jsme na ně v Ponci zvyklí, zmizely. Uprostřed jeviště vyrostla malá aréna ohraničená dřevěnými deskami kolem dokola a ze čtyř stran obehnaná lavicemi. Diváci tak viděli oba performery shora, shlíželi na ně jako na dva zápasící psy. Ostatně jejich „tanec“ od toho neměl daleko. Nazvala bych jej zápasem, či možná soupeřením dvou protichůdných sil.
Síla a energie pohybu se několikrát v průběhu performance proměnily – z klidové apatie do pomalých, promyšlených gest a odtud k rychlým, dynamickým, někdy až křečovitě škubavým pohybům vzájemně se proplétajících končetin.
Mandafounis a Mazliah se snažili přitáhnout veškerou divákovu pozornost na svá těla. Oblečeni do obyčejných teplákových souprav (posléze i svlečeni) začínali první akce sedíce na podlaze vedle sebe v hlubokém soustředění. Jejich pohled byl apatický, po chvíli možná trochu útrpný. Vydržel jim až do konce produkce. Mimika tváří jako by ale nebyla podstatná. Vše důležité vyjadřovalo tělo v interakci s uzavřeným čtvercovým prostorem a především s druhým, dynamicky se pohybujícím tělem partnera. Pozice, do kterých se performeři tvarovali, byly vysoce intimní. Střídali situace a pohyby, v nichž často kladli tělo na tělo v různých polohách – vleže, ve stoje i v sedě. Proplétali si nohy i ruce a tímto labyrintem končetin se různě protahovali a prolamovali. Vypadalo to, jako by jím doslova proplouvali.
Bez hudebního či jiného zvukového doprovodu zkoumali možnosti i rozsah svých těl. Nic víc jsem v jejich akcích většinu času najít nedokázala. Zásluhou proměnlivé dynamiky pohybu však byla má divácká pozornost neustále překvapována novými podněty – třeba jen (v mnohých případech) pouhou chůzí. Byla to vždy chůze plná napětí, jež se mohlo (i nemuselo) proměnit v něco dalšího, překvapivého. Taková byla například scéna, v níž Mandafounis i Mazliah doslova „házeli“ svými těly o stěny arény, což způsobovalo nejen hlučné a nepříjemné otřesy, ale jistě to bylo i dost bolestivé.
Performance tak více než jako metaforická sonda do lidské psychiky působila jako výsostně mechanická fyzická akce, která za sebou (možná záměrně?) nechce nechávat příliš mnoho estetických stop. Pohybový slovník se nevyvíjel, pouze se proměňoval. Každé další propletení těl, výměna některých svršků nebo prostorové vzdalování a přibližování byly jen možnými variantami, jak nahlížet na tělo a skrze ně na vnímání intimního prostoru jedince. Svého i partnerova. Problém ovšem byl, že snad všechny fyzické akce, pohybující se na hraně tance a pohybového divadla, působily strojově a odcizeně. A to i přes veškerou provokativní snahu obou aktérů atakovat svou blízkostí okolo sedící publikum.
Fabrice Mazliah & Ioannis Mandafounis: P. A. D. Koncept, interpretace Ioannis Mandafounis a Fabrice Mazliah, technický režisér Max Schubert. Vzniklo za podpory The Forsythe Company. Uvedeno v Divadle Ponec 21. 6. 2011 v rámci festivalu Tanec Praha 2011.
P. S.
Fabrice Mazliah studoval tanec na École de Danse de Geneve, v Národní taneční škole v Aténách a v ateliéru École-Atelier Rudra-Béjart v Lausanne. Předtím, než se stal členem the Ballett Frankfurt (1997) a The Forsythe Company, působil v Nederlands Dans Theater. Od roku 1998 vytvořil řadu projektů a choreografií.
Ioannis Mandafounis studoval tanec na Národní taneční škole v Aténách a Konzervatoři v Paříži. Předtím, než se stal nezávislým choreografem, působil v Gothenburg Opera Ballet a the Nederlands Dans Theater II a v roce 2005 se stal členem The Forsythe Company, kde stále hostuje.
Komentáře k článku: Tanec na hraně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
