Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Tanec na křižovatkách (No. 6)
Poprvé letos zamířil festival Tanec Praha do svého tradičního odpaliště velkých zahraničních projektů, Divadla Archa, od ledna tohoto roku názvem a novými šéfy přeměněného na Archa+. Moc se toho zde zatím neděje ani vizuálně nezměnilo, tak doufejme, že se – jak nové vedení slibuje – program od září rozletí vesmírnou rychlostí. Prostor si to zaslouží, v Praze je v mnoha ohledech nezastupitelný.
V úterý 18. června se v něm prezentovala desetičlenná taneční skupina portugalského choreografa Marca da Silva Ferreiry (nar. 1986) – včetně něj samého – s tanečním projektem Carcass. Upozornění pro diváky: Představení obsahuje mluvené slovo v portugalštině (s českými titulky), nahotu, hlasitou hudbu a intenzivní světlo sliobovalo mnoho. A nezklamalo.
Začalo se poněkud bizarně a chvíli trvá, než si na hru s tělem, kostýmy a prostorem divák zvykne. Takřka celé jeviště pokryto bílým kobercem, nicméně ze levé strany vstupující tanečnice (a později další tanečníci) dlouhou úvodní pasáž absolvuje před ním a kolem něj, na černé podlaze Archy, těsně kolem předních řad diváků a později kolem celého čtvercového koberce. Teprve postupně na něj všichni vstupují, vtancovávají se. Hudbu obstarávají dva po stranách sedící hudebníci – vlevo hráč na bicí, vpravo ovládající počítač a pouštějící různé hudební nahrávky, vesměs dynamické hudby s motivy jihoevropských a jihoamerických lidových tanců a karnevalů prolnutých současnou elektronickou taneční hudbou. Je to expresivní, v mnoha směrech vyzývavá, tělesná až erotická pohybová zvuková a pohybová pasáž plná sól, duet či přeskupování celé skupiny. Divá herecká trupa působící jak z filmu Jesus Christ Superstar. Je radostná, nezkrotně vášnivá, úžasně vitální, s čitelnými vizemi vzájemnosti, jednoty, radostnosti, svobody. Přiléhavé kostýmy zvýrazňují tělesné tvary a křivky, mají různě odhalené tělesné partie – ruka, noha, břicho, záda…
Přiléhavé kostýmy zvýrazňují tělesné tvary a křivky, mají různě odhalené tělesné partie – ruka, noha, břicho, záda… Foto José Caldeira
Postupně celá skupina vpluje na jeviště, které plně obsadí. Je to oslava soužití, mentální i pohybové vitality. Je to obrovský výtrysk energie, fyzicky nesmírně náročný. Jako by všichni tančili a skotačili k extázi, jako by se chtěli protančit k samotné podstatě života, svých vztahů, svých ideálů. Možná až k vesmírnému letu. Připomíná to extatické tance jihoamerických indiánů, afrických kmenů, účastníků brazilských karnevalů či tanečních rave parties. Občas někteří členové či aktérky vycházejí ze scény, oblékají si barevné sukně, trička, kostýmy, čímž zvýrazňují vizuální působení každého pohybu. Až je jeviště pokryto vířením mládí, jež jako by vyšlo do parků a náměstí. A najdeme i řadu situací a odkazů čistě erotických.
Najdeme i řadu situací a odkazů čistě erotických. Foto Mercat des Flors
Mohu-li opět evokovat filmové odkazy, napadá mne Hair Miloše Formana. Jako by tyto skupinky a různě ustrojení (včetně účesů) lidé mnoha etnik vtančili odtamtud. Ale pro někoho jiného mohou evokovat odlišné odkazy a asociace, třeba na taneční kluby, lidové veselice, různé extatické události, od afrických přes evropské po asijské či americké. Globální je dnešní svět.
Je to oslava soužití, mentální i pohybové vitality. Foto José Caldeira
Snad až po půl hodině se situace mění. Tanečníci se stahují do přední části jeviště, zadní část bílého koberce, na němž tančili, je vytažena ke stropu.Tančí se sóla či duata. Atmosféra temní. Jako bychom vstupovali do undergroundu či dokonce podvědomí. Tanečníci a tanečnice se začínají různě obnažovat, vracet do svých původních černých kostýmů se zvýrazněnými křivkami těl. Někteří si navlékají rudé sukně, drží je v rukou tak, aby hlava byla schovaná, aby se stala maskou. Působí to děsivě, výhružně, zoufale. Jako bychom vstupovali do boje, byli znásilňováni, vtahování do bojů a válek. Jeden tanečník předstupuje zcela dopředu a sundává si část kostýmu. A my vidíme, že nemá ruku, že to, co jsme za ni považovali, byla protéza, pahýl. Sundává si ji zády k divákům. Vidíme siluetu, symbol, jenž může znamenat osobní tragédii, ale i válečná utrpení všude ve světě. Dnes i v minulosti. Zní protiburžoazní dělnická Píseň bez servítek (Cantiga Sem Maneiras), jako by z dob dělnických hnutí devatenáctého století a jež – odhaduju – byla jednou z hymen karafiátové revoluce v roce 1974 v Portugalsku, jež svrhla tamní fašistický režim. Anebo vznikla po rozčarování z jejích pozdějších důsledků:
Pánové, jsem pracující žena / a neberu si věru servítky / protože servítky / jsou jako rukavice, jež nosí zloděj // Čas od času přemítám nad tím / jak žijí pracující ženy / a kolik stojí dřiny / zahnat hlad a vydělat na chléb // Je tolik lidí jako já / tolik jich smýšlí jako já / a menšina je těch, co lžou a kradou // Jsou to buržousti, kdo lidem vládnou / Karafiáty, kravaty a čapky / k čemu všechny ty lichotky / Dokud bude buržoust rozkazovat / Fašismu se nelze vyvarovat // Pánové, jsem pracující žena / a mluvím k davu žen a dívek / bez servítek / o vládnoucích demokratech // Čas od času sama uvěřím / že nová demokracie / navždy skoncuje / s fašismem a vykořisťováním // Jestli to tak však půjde dál / a poroučet budou šéfové / Nezaměstnanost a bída / jsou děla, co nás hodlají zabít / A zatímco říkají, abychom šli volit / buržousti mohou připravit / další fašismus se změněnou tváří / zatímco lidé jim slepě věří // Pánové, jsem pracující žena / Z těch her na mě jdou mdloby /Jsou to jen způsoby / jak nás dát zavřít při další vzpouře // Čas od času začnu mluvit / a družkám sdělím – vám navzdory – / další způsoby / jak se spojit a udělat krok vpřed // Bojujme za nápravu / My budem vládnout po právu / Ve jménu boje za nový svět // A dělníci nás v čele povedou / A bude hodně lidí, co bojovat budou / za demokracii lidovou // Ať zmizí falešní přátelé lidu / kteří by nám zabránili jednou zvítězit // A bude tolik lidí, co bojovat budou / za demokracii lidovou // Ať zmizí falešní přátelé lidu / kteří by nám zabránili jednou zvítězit…
Jako bychom vstupovali do boje, byli znásilňováni, vtahování do bojů a válek. Foto José Caldeira
Na mnohé diváky jistě nepůsobí důvěryhodně, neb máme zcela jiné zkušenosti s dělnickým odporem a revolucemi než Portugalci. Lze ji však také vnímat jako vyjádření věčné touhy člověka po sociálně spravedlivém světě bez násilí, ovládání a válek. Je neuskutečnitelná stejně jako Království boží na Zemi, dává ale sílu žít a přežít. Vyjadřuje touhu, nabízí vizi, dává naději.
VŠECHNY ZDI PADAJÍ. Foto Mercat des Flors
Jeden z performerů má v rukou baterku, jejímž světlem píše do zvednutého koberce, nyní opony, nápis přes celé jeviště: VŠECHNY ZDI PADAJÍ. Zřejmý odkaz na současné zdi mezi státy a národy, především na aktuální palestinsko-izraelský konflikt, na imigrantské tragédie Afričanů mířících do Evropy, na zeď oddělující USA od Mexika…
Nápis se na koberci uchovává jako memento. Tanečníci a tanečnice se vysvlékají téměř donaha. Jsou z nich revolucionářky s obnaženými prsy, jsou z nich démoničtí revolucionáři. Běsně, ale stále radotně tančí v rytmu zrychlující se karnevalové hudby. Představení končí.
Revoluce nikdy nekončí tak, jak bychom si představovali… Foto José Caldeira
A mé levicové srdce plesá, byť vím – všichni víme -, že revoluce nikdy nekončí tak, jak bychom si představovali… Za lepší svět je však potřeba stále se angažovat, rvát. Jako bych byl v Chicagu 1. května 1886, jako bych se ocitl ve španělské občanské válce na konci třicátých let světoválečného dvacátého století, byl součástí studentských bouří šedesátých let, spolu se členy Living Theatre vstoupil na jeviště Paradise Now. Jako bych znovu stál na Národní třídě v listopadu 1989, byl v řadách bojovníků za centrum Klinika… Vstali noví bojovníci. A že je jich stále třeba.
Marco da Silva Ferreira, Portugalsko – Marco da Silva Ferreira: C A R C A Ç A / Carcass. Choreografie Marco da Silva Ferreira, umělecká asistence Catarina Miranda, Účinkují André Speedy, Fábio Krayze, Leo Ramos, Marc Oliveras Casas, Marco da Silva Ferreira, Maria Antunes, Max Makowski, Mélanie Ferreira, Nelson Teunis, Nala Revlon, světelný design Cárin Geada, hudba João Pais Filipe (perkusista), Luís Pestana (elektronická hudba), mistr zvuku João Monteiro, kostýmy Aleksandar Protic, scénografie Emanuel Santos, antropologický výzkum Teresa Fradique, portugalský lidový tanec Joana Lopes. Korpodukce: Teatro Municipal do Porto, Centro Cultural de Belém, Big Pulse Dance Alliance, New Baltic Dance (Litva), Julidans (Nizozemsko), Tanz im August/HAU Hebbel am Ufer (Německo), Dublin Dance Festival (Irsko) and ONE Dance Week (Bulharsko), Creative Europe programme of the European Union, Centre Chorégraphique National de Caen en Normandie, La briqueterie – CDCN du Val-de-Marne, Maison des arts de Créteil, KLAP – Maison pour la danse, CCN-Ballet National de Marseille, Charleroi danse, Centre chorégraphique de Wallonie – Bruxelles, December Dance (Concertgebouw and Cultuurcentrum Brugge), La rose des vents – scène nationale Lille, Métropole – Villeneuve d’Ascq, TANDEM Scène Nationale Arras-Douai. Za podpory
República Portuguesa – Cultura, DGARTES – Direção Geral das Artes. Umělecké rezidence: A Oficina (Guimarães), Ballet National de Marseille, Escola Superior de Dança (Lisabon), O Espaço do Tempo (Montemor-o-novo), Teatro Municipal do Porto. Premiéra 21. října 2022, Porto, Portugalsko. Psáno z uvedení na festivalu Tanec Praha 2024 18. června 2024 v Prostoru Archa+, Praha.
///
Více o letošním festivalu Tanec Praha:
…
Komentáře k článku: Tanec na křižovatkách (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
