Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí
Tanec na křižovatkách (No. 9)
36. Mezinárodní festival Tanec Praha včera skončil. Zvláštní ročník… Už jsme si zvykli, že se koná téměř celý měsíc (letos 2. – 27. června), že se velká část programu odehrává i mimo Prahu a že se tančí téměř všude – v malých i velkých divadlech, v klubech, v galeriích, v parcích, na náměstích, v ulicích. Letos však přibylo i napětí, jež panuje mezi českou taneční veřejností, jež se vymezuje vůči starší generaci a především ředitelce Tance Praha Yvoně Kreuzmannové. Je to nepříjemná situace pro všechny – zúčastněné i nezúčastněné – strany a doufám, že co nejdřív pomine, byť asi některé trhliny a jizvy se jen tak nezacelí. Na programu a průběhu festivalu to však nebylo poznat, ten byl připraven a probíhal perfektně, cítit to bylo spíše v zákulisí a při osobních setkáních. A tak se vydejme do Ponce, kde se včera letošní ročník festivalu zakončil.
Na programu byla běhavá, dynamická, pohybová (příčí se mi psát taneční, byť pojem tanec dnes obsáhne takřka vše) zhruba hodinová hříčka deseti tanečníků a tanečnic (pět dívek + pět mladíků) nazvaná Landfall (Sesuv půdy). Připravila ji belgická choreografka italského původu Erika Zueneli. Svou inscenací – jak sama v programu uvádí a co mohu jen potvrdit – se nesnaží dosáhnout technické dokonalosti, ale naopak hledá osobitost v chaosu. /…/ Divák sleduje tanečníky, kteří v rychlosti pohybu a neustálé proměně formují na jevišti barevné a živoucí obrazce. Údajně tak hledá krásu a vyzdvihuje individualitu a diverzitu.
No nevím, s tím hledáním krásy bych to tak neviděl. Krásu pohybu, výtvarných kompozic stojících či běžících těl ani výrazné individuality v dost monotónním jevištním řádu a dění jsem nenacházel. Ono to totiž je dění až k uzoufání jednoduché a v zásadě neměnné. Musíte se soutředit na detaily, abyste je dokázali ocenit.
V pozadí scény je místo horizontu bílá stěna sestavená ze tří částečně se překrývajících opon složených z mnoha velkých čtvrtek surového, pravděpodobně recyklovaného bílého papíru. Ta prostřední v průběhu představení spadne a tanečníci ji zmuchlají, takže vidíme tak trochu do kuchyně neustále ze zákulisí vybíhajících tanečníků a tanečnic, z nichž jeden občas hraje i na elektrický klavír. Ovšem reprodukovaná hudba zní po celý čas i nezávisle na něm. Je to onen ze všech stran světa, z tanečních sálů, rave parties, kaváren, veřejných prostorů i sluchátek se řinoucí tuctuc rytmus obalený vždy jen trochu jinou zvukovou omáčkou. Zde se dostaly ke slovu (či spíš sluchu) i irské dupavé rytmy, což je ovšem ve zvukovém smogu světa též časté. Ostatně slyšeli jsme je na festivalu v mnohem razantnějším podání i u portugalských Carcass.
Jinak se vlastně nic moc neodehrávalo. Deset mladých, typově rozdílných chlapců a dívek obutých v teniskách a oděných v civilních, jim zřejmě příjemných, lehce sportovních oděvech (též v poslední době častá „uniforma“), v tričkách všeho druhu, džínách, tesilových kalhotách, teplácích, kraťasech…, vbíhalo v různých sestavách, ve dvojicích, trojicích, sami na jeviště, kde zaujali nějaké místo v prostoru a zde stáli a nenápadně se – rukou, částí těla, hlavou, očima – pohybovali. Postupně se k nim připojovali další, takže vznikala vždy rozdílná kompozice lehce se v různých polohách pohybujících stojících či ležících těl. Pokaždé jiná, pokaždé jinak dynamická či statická. Zřejmě ona hledaná krása… A někdo z ní zase odbíhal či přibíhal. Jako bychom hleděli do krasohledu a měnili jeho polohy. Jednou dokonce kdosi na jeviště vhodil umělohmotné ovoce, které ovšem později účinkujícím překáželo.
Po čase, když už jsou tanečníci a tanečnice zpoceni, se začnou na jevišti zdržovat déle, pronášejí jakési krátké komentáře, dokonce i v češtině (například Teď to začne…), a vytvářejí krátké – většinou sólové – kreace. Odhaduju, že se snaží na sebe vzájemně napojovat – mentálně i fyzickými kontakty. Jeden či jedna se vypne, zdvihne ruku a pomalu padá, druzí jej či ji chytají, někdy položí, jindy zdvihnou a chvíli společně nesou.
V jeden okamžik si dokonce jedna z tanečnic svléká bílé tílko a je na jevišti vyzývavě polonahá. Nic to ovšem neobnáší, nic tím nesděluje. Jen snad, že má krásné, pevné tělo. Ostatní na to nereagují, každý/každá je soustředěn/soustředěna na sebe a současně vnímá či se napojuje na skupinovou energii. Čas od času někdo použije vůči divákům vyzývavé gesto, lascivní pohyb, olízne si rty, mrkne. A v druhé části celý soubor několikrát využije spadlou/strženou oponu, do níž se všichni skryjí, vztyčí pod ní pyramidu těl a horní člověk prostrčí jedním z otvorů opony hlavu, čímž před diváky vyvstane mohutný objekt, trochu Golem, trochu sopka, trochu – možná – ona landfall, sesutá půda.
S oponou si pak tanečníci hrají, pohybují s ní a „požírají“ či „vcucávají“ se do ní či někoho, kdo zůstal/zůstala vesele tančící před ní. Pak ji shrnou a scéna je opět plná pohybu barevně oděných osvobozených lidí. Všichni už ale na jevišti zůstávají. Dívka se postaví na ramena tanečníka, ostatní se postaví za ně. Are you OK?, zeptají se, a ona tanečnice vzkřikne Yes, roztáhne paže a po zádech s napnutým tělem se jak Kristus vrhá dolů, kde ji ostatní chytají. Prokazuje tím maximální důvěru v ostatní, v propojenost a zodpovědnost všech. Už v jejím letu po zádech – do té doby plné a neměnné – světlo ostře zhasíná, hudba ustává a představení za tmy a ticha končí.
Nevím, nechci víceméně konceptuální projekt Eriky Zuenelli shazovat. Ostatně dostal, jak se dočítám, i nějakou tu cenu. Oproti zmiňovanému portugalskému souboru však nebyl nikdo z aktérů výraznou taneční či pohybovou osobností, byli zaměnitelní jak čeští fotbalisté na právě probíhajícím Euru. Jejich pohyb nevykazoval žádné znaky náročnější pohybové průpravy, snad jen tělesná pružnost a fyzická vybavenost byly znát.
Víc k hodinovému pohybovému víření nemám co dodat. Máte-li rádi proměnlivou, větrem ovívanou kvetoucí krajinu, mohli jste být proměnami kompozic těl různého počtu aktérů a aktérek ve stále propocenějších sportovních úborech spokojeni. Čekáte-li od uměleckého díla víc, výpověď, postoj, názor, anebo aspoň taneční výkony, těžko bylo co najít.
Nicméně diváctvo bylo ve velké míře spokojeno.
A pak už byl večírek na rozloučenou. Pomohl jsem Nině Vangeli do taxíku a šel zamyšleně domů. Jaký ten letošní ročník festivalu byl? Jaká budoucnost festival Tanec Praha a Divadlo Ponec čeká?
Erika Zueneli, Belgie – Landfall. Koncept, choreografie, režie: Erika Zueneli. Účinkují: Louis Affergan, Alixce Bisotto, Caterina Campo, Lola Cires, Clément Corrillon, Benjamin Gisaro, Félix Rapela, Matteo Renouf, Charly Simon, Élisa Wéry, dramaturgie Olivier Hespel, světelný design Laurence Halloy, hudba, zvukový design Thomas Turine, kostýmy Silvia Hasenclever, scénografie Olivier Renouf, vizuál Julie Bougard, produkce: Louise de Bastier, Corentin Stevens. Producent TANT’AMATI & L’YEUSE, koproducenti: Central – La Louvière / Centre des Arts Scéniques – Mons / CCN de Rillieux-la-Pape, dirigé par Yuval PICK, dans le cadre du dispositif Accueil-studio / Studio THOR, avec le soutien de la Compagnie Thor – Thierry Smits / Le Pavillon – Romainville / Festival Faits d’hiver – Paris / Centre Wallonie-Bruxelles – Paris. Za finanční podpory Fédération Wallonie-Bruxelles – Session danse / DRAC Île-de-France et Région Île-de-France via Organismes Vivants et Cap étoile (avec le dispositif PAC de la Région Île-de-France) a za podpory Central – La Louvière / CCN Roubaix Hauts-de-France – Sylvain Groud / Studio THOR / Grand studio. Le Grand Studio. Wallonie Bruxelles International / WBTD / WBI. Premiéra 25. listopadu 2022, Central-La Louvière, Belgie. Psáno z uvedení na festivalu Tanec Praha 2024 27. června 2024 v Divadle Ponec, Praha.
///
Více o letošním festivalu Tanec Praha:
…
Komentáře k článku: Tanec na křižovatkách (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)