Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Tanec Praha 2014 o koncích a počátcích civilizace
Letošní hlavní festivalový program přinesl patnáct, s jedinou výjimkou, zahraničních choreografií. Mezi nimi dvě „události festivalu“ – dvoják kanadské choreografické superhvězdy Marie Chouinard Sacre du Printemps a Henri Michaux: Mouvements a specialita: skrznaskrz protančený koncert pod názvem Coup Fatal hudební skupiny z Konga pod uměleckou supervizí Alaina Platela, u nás již známého předního belgického choreografa. Šlo o kvalitní umělecký program, výstižnou výpověď o naší době.
Black Out – děsivá, nicméně graficky čistotná smrt FOTO ARCHIV FESTIVALU
Většina jinak nesouměřitelných děl byla zabarvena odtažitou melancholií, kterou případný humor jen ještě podtrhával. Barvy převládaly lomené, bohatý byl výskyt šedé, černé i černočerné. Uvedená díla se jevila jako umělecké produkty civilizace, která má už za sebou svůj Sturm und Drang, civilizace zasmušile ironického stylu, hledaných rozkoší, nuceného a nepřístojného smíchu, civilizace podivných oklik umělecké myšlenky.
Tanec na planetě Melancholie
Kdesi na planetě Melancholie – na naší planetě – se odehrává Animal Exitus Spitfire Company, fyzické divadlo / / esej na téma smrt. Spíše středověký spor se Smrtí. V průhledném hranolu vedou „in vitro” spor se Smrtí dvě hodně obnažené mladé ženy. Průhledný plast, který tvoří stěny hranolu, má schopnost obdařit osoby negativním svitem, mrtvolnou aurou, jakou mají staré fotografie pod slídou ve zchátralých albech – kdo by to do té tenké vrstvy řekl. Tanečnice nuancované touto clonou vyjadřují mentální a emocionální stavy chřadnoucích, podlomených, vyděšených, vzpouzejících se i rezignujících těl, zatímco mužský hlas z vnějšího prostoru rozumuje nad daným tématem. Rozvíjí úvahu, bohatě proloženou citáty autorit z oboru věcí posledních. Je poměrně dotěrný – ten hlas, odvádí nás od soustředění na tanec, který chce naši plnou pozornost. Jde totiž do sluchátek, je to šváb na mozku; diváci ho sice mohou střídat s hudbou, ale nemilé je obé, nemilá je i nutnost vyrušovat se manipulací se sluchátky. Herní princip se sem prostě nehodí, se Smrtí divno si hrát.
Uprostřed průhledného hranolu se zelená živý strom – axis mundi – a mění laboratoř smrti v ambivalentní zimní zahradu. Je to eden i předpeklí, i ženy jsou ambivalentní – rodičky a plačky. Tanec, tělo & jeho nezvyklé umístění jsou zcela dostatečné pro pochopení mezní situace, o niž jde; text je tu redundantní. Tanečnice Miřenka Čechová a Bára Látalová jsou oblečeny do své nahoty a umí jí dát smysl. Jsou velmi výrazné fyzicky i vnitřní silou, nemluvě o jejich kráse. Tělesné slovotvořičství, pro obě charakteristické, je vzájemně kompatibilní, jakkoli přicházejí z různých tanečních hnízd. Jejich taneční exprese má tři vrstvy. První spočívá v citlivé reakci těla na Místo. Těla těchto tanečnic obydlují Místo, přináležejí k němu stejně jako strom, obcházejí je a vyznačují si je, zadýchávají, zanechávají na něm otisky prstů, ulpívají na něm svými chodidly, kůží – zmocňují se prostoru jako zvěř. Druhou vrstvu představuje profesionální taneční kultura a její návyky – druhá přirozenost; symetrické, strunu páteřní prodlužující, údy ukázňující pohyby se jim vracejí jako tiky, jako restarty, které znamenají, že tělo se ještě snaží o každodenní provoz, kázeň, že se dosud nevymklo rozumu. Třetí pohybová vrstva je ta nejproduktivnější, ta, která vyjadřuje vlastní spor se Smrtí; zde se může rozvíjet právě slovotvořičství, jehož prostřednictvím se tanečnice snaží pojmenovat stavy dosud málo pojmenované. Jsou to pohyby vyvěrající přímo ze zdroje afektů, z existenciální úzkosti.
Nahota tu proto není pouhou estetickou záležitostí či provokací, nýbrž je lupou, která zviditelňuje partie těla, jež ze sebe dolují jemné odstíny emocí, na které jsou krátké slovníky současných tanečních technik. A nahota tanečnic v tomto specifickém Místě je také fair vůči stromu, a proto je očistná.
Henri Michaux: Mouvements – tanečníci kopírují a testují grafiky promítané na bílý horizont FOTO ARCHIV FESTIVALU
Úplné zatmění
Zavedená švýcarská skupina Cie Philippe Saire uvedla Black Out, v němž tři tanečníci před očima diváků utonou v černi, zmizí v černé díře vlastního podvědomí. Jakkoli je vše vyjádřeno výtvarnou metaforou bez jakýchkoli iluzionistických kouzel, stephen-kingovský mrazík nás obchází; dekadentní message byla předána. Divák sleduje ten horor z ptačího pohledu, v prázdném bazénu pod ním se povalují dva mladíci a slečna na exkluzivních šedo-bílo-černých osuškách a v plavkách stejné elegance. Nudnou idylu naruší spršky kamínků shůry, snad zlomky meteoritu urvaného z planety Melancholie. Mladíci zmizí v černé suti, zato pod ležící dívkou se zjeví černý stín, kamsi ji unáší… A pak už vše chvátá k hororovému konci, bílá podlaha se pokrývá černou sutí, kterou pohyb rozmetává, grafický labyrint se pohyby tanečníků proměňuje, oba mladí muži se mění v černočerné katany s lopatami, kteří dívku pohřbí pod černým rovem, a k tomuto Svěcení jara naruby z dálky tlumeně zaznívá pouťový orchestr. Děsivá, nicméně graficky čistotná smrt.
Meskalínový test
Na první pohled to vypadá jako Rorschachův test. Iniciovala ho sbírka poezie a automatických kreseb – černých inkoustových skvrn – belgického esoterického básníka, výtvarníka a meskalínového experimentátora Henri Michauxe (†1984). Z jeho grafických kaněk vystřelují slepá ramena řečišť, jsou tu propletené delty, kalné jímky. Marie Chouinard tomuto testu podrobila své tanečníky a vytvořila s nimi dílo Henri Michaux: Mouvements.
S bezprostředností géniů vzala Chouinard slovo mouvements (pohyby) doslova a nalezla v těchto skvrnách choreografický scénář. Pročetla meskalínové kresby konceptuálně i extaticky tělem a tancem. Tanečníci v černém na bělostné podlaze kopírují a testují grafiky promítané na bílý horizont. Vyhledávají přitom překvapivé varianty čtení, nacházejí nečekané úhly pohledu a vytvářejí optické klamy. Je v tom úžasný postřeh, stereoskopické, skoro hologramové čtení i humor. A to vše v posedlém tempu. Úhrnem umění cerebrální i narkotické, neprognostikovatelné – umění naší hloubavé dekadence.
Bardo Thedol žongléra
Paranoický žonglér Clément Dazin naslouchá v příšeří malé scény Divadla Alfred ve dvoře Bruit de couloir (Zvukům z chodby). Obezřetně našlapuje s bílými míčky v ruce, z chodby dopadá malátný a znepokojivý proud světla zákulisí, je to světelný tunel ve tmách. Nevíme, zda ten přísvit ohrožuje, či ukazuje cestu. Tančící žonglér z Francie Clément Dazin se inspiroval fenoménem NDE – Near Death Experience (zážitek na pokraji smrti). Nejenom prostředí působí mysticky a trochu hororově, sám nehlučný tanec s několika bělostnými míčky, které krouží kolem tančícího těla jakoby vlastním plánem a vůlí, působí psychokineticky. A navíc, cesty balónků jsou krouženy se stejnou vzdušnou elegancí, s jakou se pohybuje tanečník. Elegantně vyjádřená paranoia činí z tohoto komorního díla exkluzivitu. Tanec a žongláž jsou soupodstatné obory lidské činnosti. Obojí umění zaujímá odlišným způsobem vztah ke gravitaci a tento vztah řeší. Clément Dazin uplatňuje v žonglérském řešení podivuhodnou invenci v nalézání cest, kudy lze poslat prostorem míčky, kam se dosud neodvážily, a přece zůstat v rámci fyzikálního světa. I toto hledání nových cest v prostoru je ze své povahy taneční. A Dazin uplatňuje působivě i svou nenucenou taneční eleganci, řeší gravitaci matematicky, fyzikálně, esteticky i filosoficky. A řešení dovedl až do sféry otázek NDE.
Nečekaně z té šedi…
Velkým překvapením bylo půlhodinové dílo Out of the Grey mladého Francouze, který momentálně kope za Nizozemí, Antonina Comestaze. Do apartní šedi oblečené a elektronickými hračkami obklopené hudební trio (vysoký evropský suverén, drobný, skoro dětský Korejec a bílá dívka) přejde z rozehrávky u svých pultíků do složitého kontaktního tance. Vévodí v něm malý přenosný, spakovatelný, mrštný Korejec, jejich žolík. Ale ani dva Evropané nezůstávají pozadu. Velmi promyšlená choreografie zachází s jejich těly jako s prostorovým hlavolamem, jsou zkoumány všechny možné kombinace, kudy se tři těla mohou vzájemně procestovat – a jako nejschůdnější možnost se vždy ukáže ta nejabsurdnější. Vynalézavost je to téměř cirkusová. Tanečníci naplňují záměr kongeniálně, čím absurdnější je choreografické zadání, tím virtuózněji ho zdolávají. A jsou stále šedě blazeovaní, jako by nevnímali ani obtížnost úkolu ani jeho absurditu.
Coup Fatal – veselí v době moru FOTO ARCHIV FESTIVALU
Výhružná gesta
Portugalci jsou rodilí objevitelé. Po první generaci nezávislých performerů a tanečníků, kteří si před čtvrt stoletím podrobili nezávislý taneční svět (jako byli Vera Mantero, Clara Andermatt, João Fiadeiro aj.), se rodí nová generační portugalská alternativa. Ta pitvá svět s nevzrušivou paranoiou, laboratorně a konceptuálně analyzuje lidské projevy – gesta a slova. Sofia Dias & Vítor Roriz v A gesture that is nothing but a threat (Gesto je pouhá výhružka) zkoumají kluzkou povahu známých slov, která se bravurně blábolivým opakováním na jazyku proměňují v slova a významy zcela jiné; selhává na tom intimní komunikace, vniká sem i politický podtext. Do smyčky všednodenních repeticí se dostává i pohyb, gesto, a nemůže to vyústit v nic jiného než rozpad smyslu, animozitu, stihomam a výhružný střeh. – Nabízí se zajímavá paralela s tvorbou Jiřího Adámka a Boca Loca Lab.
Kde domov můj?
Otázka, kterou položila mladá Izraelka Iris Erez ve své choreografii Homesick (Stesk po domově), je dnes velmi akutní, neboť se momentálně nedokážeme nějak poskládat na naší malé velké planetě. Jde o silně fyzické, senzitivní, neurotické i výhružné trio, v němž hrdinové hledají nejistý domov, dočasné bydliště – i pod tričky svých tanečních partnerů, na jejich tělech, na něž se zoufale věší, po nichž se plazí. Tři tanečníci se touží ubytovat na těle druhých a jsou neschopni poskytnout ubytování na těle svém. V závěru si dva pohazují odmítavě hlavou třetího, než se dotyčný zhroutí – na taneční podlahu, která připomíná poušť. Iris Erez, v Praze nové jméno, perfektně zapadá do fenoménu izraelského tance, jak ho u nás dobře známe, s jeho syrovou bezprostředností, s ambivalentní bezostyšností-cum-cudností.
Tanec dekadentní Afriky
Svým způsobem nejdekadentnější produkci a zároveň hudební klauniádu Coup Fatal (Smrtící úder) předvedli hudebníci z Konga. Bylo to veselí v době moru. Hvězdou čistě mužského obsazení a prvořadým z četných iniciátorů projektu byl Serge Kakudji, konžský zpěvák, který se uchvátil barokním zpěvem, studoval ho i v Evropě, ve Francii a Belgii, a jako kontratenor má exkluzivní pěvecký obor pokrývající party někdejších kastrátů. Kolem něho se začala nabalovat struktura koncertní produkce – s vrstevnatou, eklektickou, lehce úchylnou a zároveň etnickým optimismem strhující postmoderní krustou. Kakudji je oplácaný jako Oscar Wilde a znepokojuje ženskými polohami svého překrásného hlasu v ariích Monteverdiho, Händela, Vivaldiho a Glucka. Než dozní lkavý barokní tón, vpadá však zpěvák společně s ostatními členy kapely do vrozeného afrického tance (na hudbu křísnutou rockem, jazzem, popem), jehož tepot tvoří euforizující ostinato produkce. Bezceremónní eklektismus tohoto koncertu – tak nějak rurálně prapůvodní i postmoderní zároveň – vyvrcholí směšnohrdinskou módní přehlídkou dandyů z Kinshasy, chlubně vyparáděných, jak myslí; jde o nový africký subkulturní fenomén. Viděli jsme modelový vzorek současné africké hudebně-taneční dekadence.
Rysy postmoderní dekadence však nese i sám produkční model (ne africký, nýbrž globální), který je spletitým kooperačním labyrintem, v němž se ztrácí to, čím je neseno umění, totiž autorství. Sám choreograf Alain Platel, uváděný v titulcích, zde představuje spíše produkční jednotku Ballets C de la B než sebe jako choreografa. Kompozice se spíše pouze dotkl svým supervizorním štětcem, než že by jí vtiskl pečeť své choreografické osobnosti. Projekt zůstává do značné míry folklórem. Za nepřehledným titulkem protančeného koncertu se skrývají další umělci: spoluautor myšlenky Paul Kersten, tanečník Romain Guion, skladatel Fabrizio Cassol, účinkující kapelník Rodriguez Vangama. Mizení autorství, vypichování hvězd a bujení parazitního produkčního aparátu je poznávacím znamením dekadence uměleckého prostředí. (Své dekadentní rysy má i umělecký život u nás. Jde například o rakovinné bujení pseudokulturních aktivit, které ujídají z talíře autorské umělecké tvorby a zásadních uměleckých událostí; například i z talíře Tance Praha, který pak nemůže programově dosáhnout na repertoárovou bohatost áčkových evropských tanečních festivalů.)
Světlá výjimka
Marie Chouinard uvedla ve Veletržním paláci mezi obrazy Kupky site-specific sólo In Museum. V bělostném obdélníku, bíle oblečená jako nepopsaný list nabídla škálu svých výrazových možností k osobním použití divákům, včetně těch nahodilých. Obklopují ji v intimní blízkosti. Kdo se rozhoupe, může jí pošeptat své přání a ona zatančí tanec za jeho splnění. V tříhodinové improvizaci předvedla široký a proměnlivý rejstřík svého tanečního slovníku i pohotovost choreografické kreativity. Docházelo na momenty rituálního prožitku, docházelo na okamžiky telepatie – při pýthickém charismatu Chouinard se tomu nedalo vyhnout. Ta se však nikdy od diváků nijak černokněžnicky nedistancovala, zůstala na úrovni vzájemné intimity, šeptaná přání vyslechla v něžném objetí, výjimečně však i dala najevo odpor k něčí umazané auře. Bílá strana duše a nekonečná taneční kreativita však převládla.
Tanec u počátků fylogeneze
Dílo Marie Chouinard Svěcení jara zhlédla Praha již podruhé, od svého vzniku 1992 se stalo moderní choreografickou klasikou. Je to dílo jiné epochy, tehdejšího Sturm und Drang soudobého tance; zachycuje ne podzim civilizace, nýbrž její zdroje. Zdravě animální Svěcení jara bylo pražským publikem přijato spontánněji než konceptuální, zaumné, narkotické Henri Michaux: Mouvements. Nižinského podněty rituálních počátků posunula Chouinard ještě hlouběji do minulosti, kdy se lidská bytost probouzí z animálního stavu. Téměř nazí tanečníci obého pohlaví nadýmají hrudníky jako bojechtiví ptáci a hmyz. Chouinard zkoumá tělesnou cestu lidského poznání, zrod existenciální úzkosti, extázi lidského zvířete ztraceného i užaslého uprostřed vesmíru. Probíjení se člověka lesem vlastní animality a intuice vyjadřuje se vším nasazením současné taneční virtuozity a za stálého rozpínání estetického pole tanečního umění.
Důležitou roli zde hraje symbol rohu, který přechází z pohlaví na pohlaví. Muži i ženy si ho mohou přikládat jako jednorožci k čelu, svírat v ruce jako nůž při zápasivých skocích, přikládat ke slabinám jako úd v erekci či vztyčovat na hlavě jako božský symbol Luny. Nakonec se tvar rohu stane okvětním lístkem na zápěstích, nadloktí a nad koleny tanečnice, z níž tak učiní bizarní chodící květinu-mutanta, metaforu rozvírajícího se ženského pohlaví. Tato krása je krásná svou mutací – svým postižením, a tak se krása mění v druh (božské) osamělosti. A tak i předjímá současnou dekadenci.
Marie Chouinard experimentálně prokázala, že tam, kde začíná fylogeneze lidstva, rodí se i tanec. A kde se rodí tanec, vrcholí prožitek přítomnosti, který shoří v extázi, pročež jsou uvolněna zřídla melancholie.
Komentáře k článku: Tanec Praha 2014 o koncích a počátcích civilizace
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
