Divadelní noviny > Kritika

Vratká rovnováha, masky, škleby a polyrytmické struktury

Křehká rovnováha – Sasha Waltz & Guests

Nebyli u nás od devadesátých let. TANEC PRAHA ošetřil pauzu hned dvěma produkcemi, jednou z roku 1993, druhou s datací 2004, křižující momentálně Evropu. Mohli jsme si tedy aktualizovat své poznatky o tvorbě jedné z nejdůležitějších současných choreografek, a po smrti Piny Bausch první dámy německého tance.

Její aktuální a hermetičtější styl jsme poznali v Impromptu, dialogu se stejnojmennými klavírními kusy a písněmi Franze Schuberta v živém provedení klavíristky a dlouhovlasé rusé mezzosopranistky. Sasha Waltz představuje vzácnou kombinaci zároveň tělesného i architektonického myšlení. Obě ty vlohy investuje do tématu beztíže, tématu zažraného hluboko v evrop­ské taneční kultuře. Choreografka toto téma realizuje vratkými doteky hmot – těla i scénické architektury. Ta je tvořena dvěma jakoby plovoucími plochami – připomínajícími míjející se ledovce – a třetí nad nimi se svěšující kosoúhelníkovou plochou, která se křehce špičkou dotýká té dolní. Ani tanečníci si nejsou jisti směrem a sklonem těla, nemají stání ani cíl. V duetech a triích se navzájem kluzce a nadnášivě míjejí, prostupují se jako prostorové hlavolamy manipulované delikátní rukou, jako jemně pracující hodinové strojky, neomylná perpetua mobilia. Je to ohleduplná taneční řeč, tiché náznaky vztahových šarád. Blízká míjení zakládají melancholickou náladu našeptávanou Schubertem. Tanečníci se pozorují v dlouhých pauzách. Získali od prolnutí s partnerem, po čem toužili? Dlouhé rusé vlasy zpěvačky na předscéně ukotvují sedm tanečníků progresivního stylu k melancholické hudební tradici.

Vztahové hádanky nečekaně a nesourodě vyústí do pochodu v gumácích, v nichž čvachtá hlasitě voda. Ó, to není voda, to je krev, červená a černá. Stružky stékají po stehnech a lýtkách, po nakloněné podlaze. Krev je vždy výtvarně zajímavá a její sémantika je daná. Není však zcela zřejmé, v jakém poměru jsou obě části choreografie (křehká těkavá a čvachtavě krvavá), jak vyplývá jedna z druhé v tomto svévolném choreografickém gestu. Záleží na tom? Nejsem si jista, že ne… Možné významy jsou tak o sebe jen lehce opřeny špičkami nadhozených významů, aby celek kompozice a sdělení nespadl. Dvě nahé ženy se mezitím v pozadí svlažují v bazénku. Jejich nekomentovaný odchod byl tečkou za představením.

Travelogue I – Twenty to Eight (Cestovní skica I – Dvacet minut před osmou) hostovalo již na festivalu TANEC PRAHA ’94, tehdy ještě se samotnou Sashou Waltz v jedné z rolí; byla v ní velmi sexy. V plzeňském prostoru DEPO2015, kam letos TANEC PRAHA expandoval, vtrhla tentokrát na scénu banální realita. Studentský kvartýr rozpadajícího se „enderáckého“ půvabu obývaný tipi fissi komiksového věku – papírové tapety, laciná lednička, nahaté kuře v ní, pecen chleba a všechno „šejdrem“. Choreografka široce využívá všedních pohybů, automatismů, tiků. Banalita se mění v jejím křivém zrcadle v anekdotu. Nezorientované postavy si strukturují prázdný čas sexem a rivalitou. Těla tanečníků jsou jako elektrizovaná, touží po sobě a zápasí navzájem – touží po sobě na kuchyňském stole, perou se na ledničce, míjejí mezi dveřmi, prolézají se a překážejí si. Pohybují se v nereálném čase, v neznámém rytmu. A často opakují pohyby jakýmsi duchampovským rozkladem.

Rukověť vhodného chování – Compagnie Mossoux-Bonté

Imaginativní tvorbu této belgické skupiny v Praze známe, opakovaně zde vystoupila (nejen) na pozvání TANCE PRAHA. K jejich uměleckému gestu patří taneční škleb, magický realismus, groteska, iluzionismus, duchařina i sžíravá skepse vůči druhu Homo sapiens. Nyní přivezli do Prahy antropologii v obrazech bytosti zvané též „nahá opice“. Již entrée, v němž se postranními uličkami divadla Ponec členové souboru nasoukávají na scénu, to potvrzuje. Přicházejí, jak je pánbůh stvořil. Ne všem je dvacet, ne všichni právě vypadli z fitka, poklidně se se zájmem rozhlížejí, jako by byli v Ponci na sightseeingu.

Představení L’Histoire de l’Imposture (Dějiny přetvářky) je listováním galantní rukovětí osvědčených, srozumitelných a vhodných masek, které je ve společnosti záhodno na sebe brát. Jsou tu na bílém čtverci podlahy jako na stránce encyklopedicky vyvedeny, včetně matoucích vycpávek a zaslepujících cingrlátek. Triviální gesta, prolhané škleby, lámání hřbetů, podlézání, odmáznutí a vlezlé otírání se je neměnné – říkají Mossoux-Bonté – napříč dějinami, napříč krinolínami, sametem, bílými límečky, nahotou. Pokrytecky bydlí člověk. Belgičtí tanečníci skotačí dějinami přetvářky tak nějak: vesele, jen vesele život musíš brát, když se tváříš kysele, kdo tě má mít rád…? A vždy pak zamrznou v instruktážní ilustraci pro náš benefit. Tyto taneční karikatury jsou francouzsky jízlivé ve daumierovské karikaturistické tradici a strašně belgické v duchu de Ghelderoda.

Rakouský tanec prochází žaludkem – Liquid Loft

Když jdete na současnou rakouskou taneční produkci, nemůžete očekávat, že se tam bude moc tančit. Budete šťastní, když se bude na co dívat. Deep Dish – „choreografický film na scéně“ Chrise Haringa, rakouské choreografické jedničky, a jeho skupiny Liquid Loft byl na pohled efektní. Tři živé tanečnice tu byly ponořeny do velikého filmového obrazu mořských barev jako do obrovského akvária, v němž se na prostřeném stole proměňovala reálná hostina v mořskou faunu a flóru; pomocí ruční kamery nechávaly tanečnice nahlédnout do obludného mikrosvěta rozvrtávaného jídla. Potravinový sado-masochismus činil z Deep Dish kulinární variantu Deep Throat.

Zvrhlá a ostentativní, trochu křečovitá krása této filmové nature morte perfektně zapadla do císařské tradice kunstkamer s jejich podtextem pomíjivosti. Rámcová metafora, rozvíjena na konfrontaci makro- a mikrosvěta, ovšem setrvávala výhradně ve filmovém, tedy výtvarném plánu, smysl pohybu ale do sebe nezahrnula. Plytké texty, které z jeviště či plátna zněly, nikterak nepodpořily proklamovaný Haringův záměr přidat svůj příspěvek k otázce pomíjivosti.

Peter Šavel & Tereza Ondrová se drží za ruku

Slovensko-česká dvojice tanečníků vyniká v absenci jakéhokoli tanečního narcismu a ve smyslu pro humor. V As Long As Holding Hands se setkávají ve dvojici už podruhé, po prvním velmi zdařilém Boys Who Like To Play With Dolls (2013), v němž si za tanečního pochodu soustavně vyměňovali mužskou a ženskou roli. Choreograficky staví i nyní na své zajímavé fysis; Tereza Ondrová na svém klučičím vzezření a nedbalém pohybu, prostém ženské koketerie. Peter Šavel je civilní typ, který může sehrát nevinně jakoukoli roli a usmívat se přitom pod vousy. Jejich zvláštní společnou vlastností je neostýchavá a samozřejmá otevřenost těla všem vnitřním impulzům, jakýmkoli situacím a dotekům. V minulém představení vystříleli možnosti soustavné amébovité proměny obou tanečníků z ženské postury do mužské, a naopak. Nyní si dali úkol prozkoumat romantickou lásku. – Vznikl pohybový duet s mnoha jemnými otisky intimních lidských hnutí v Barrandeu těla, s gesty vzájemné důvěry a subtilním humorem. Scházela mu však sevřenost, čitelnost vzkazu i výrazná výtvarná image předešlého díla. Také v tom trochu moc mlaskala ta láska.

Polyrytmická choreografie – Batsheva Dance Company

Proslulá Batsheva Dance Company přivezla nejnovější dílo uměleckého šéfa Ohada Naharina, nazvané prostě Last Work. Je to dílo komplikovaného choreografického rytmu. Naharin přemýšlí v zásadě hudebně; jeho choreografie se skládá ze sledu rytmických událostí, které se nevynořují podle známých a odhadnutelných rytmických vzorců, ale podle nedefinovaných, rytmických i prostorových. Možná jsou to rytmy chemických reakcí, partitury kmitajícího hejna ryb, aleatorika na větvi pukajících pupenů, z nichž náhle vystřelí okvětní lístky. Impulzivní pohyby tanečníků vystřelují, když nazrály. Last Work je přehlídkou jejich excelence; střídají se v sólech, vtrhávají na scénu v malých i velkých skupinách. – Tanečníci se také na scénu vkrádají, často v hlubokém dřepu. Dřepy a pohyb v nich jsou u Naharinových tanečníků skoro tak časté jako u afrických. Tento obsedantní pohybový prvek je prapodivně regresivní, barbarský, bezohledně a bezostyšně rozevírá tanečníkům klín, je to troufalý průzkum tanečního terénu…

Smysl jednotlivých entrées se vyjevuje v polyrytmii choreografické struktury. Polyrytmické mnohaspřeží ukotvuje Naharin rytmickým úběžníkem; po celé představení odtikává ostinato běžkyně v intenzivně modrých šatech. Běží v pozadí, profilem k divákům, „na místě“ – na běžícím pásu a v neúhybně stálém tempu po celou dobu představení. Připomene Mnicha z Písní poutníků Cloud Gate Comp., který stál a meditoval na okraji scény a po celé představení se mu na hlavu sypala stružka zlatavé rýže.

Zdá se však, že Naharina, závisláka na procesu taneční tvorby, zaskočila nutnost choreografii ukončit. Nastoupila rekvizitní komika a narativní elementy, pravděpodobně tak nemíněné; odváděly diváky k snaživým, nicméně mimoběžným interpretacím. Představení je uchvátilo i znepokojilo; všichni se chytali jako záchranné kotvy modré běžkyně…

TANEC PRAHA 2015 uvedl v hlavním programu osm tanečních inscenací. Pět z nich recenze zahrnuje – plus událost plzeňskou. To je na mezinárodní festival poměrně málo. Je to suplováno širokou sítí produkcí v regionech, což je úctyhodná osvětová a zprostředkovatelská činnost (zde dostávají nezanedbatelnou příležitost místní tvůrci). Ale je tato „agentážní“ činnost skutečně úkolem prestižního mezinárodního metropolitního festivalu?

• Autor: Nina Vangeli
• Publikováno: 30. srpna 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Vratká rovnováha, masky, škleby a polyrytmické struktury

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ