Tanec Praha 2022
Již 34. ročník mezinárodního tanečního festivalu Tanec Praha předvedl od 28. května do 28. června 2022 bohatý program v několika divadlech v Praze i site-specific představení v pražských parcích a na náměstích a také opět úspěšně v mnoha regionálních městech.
Joy Enjoy Joy uznávané vlámské choreografky Ann Van den Broek a jejího tanečního souboru WArd/waRD. Foto: archiv
Joy Enjoy Joy
Pro zahájení letošního 34. ročníku (Divadlo PONEC, 1. června 2022) zvolilo vedení festivalu nové dílo Joy Enjoy Joy uznávané vlámské choreografky Ann Van den Broek a jejího tanečního souboru WArd/waRD. Důkladně se v této taneční inscenaci věnuje jedné ze zásadních lidských emocí, radosti. Je to až s podivem, protože se více zabývala spíše vážnými tématy. Před osmi lety v Praze představila s českým souborem 420PEOPLE inscenaci Phrasing the Pain, věnovanou intenzivnímu zkoumání bolesti a lidského utrpení.
K tématu choreografku jistě dovedla dlouhá doba epidemie se všemi restrikcemi a omezenými možnostmi komunikace. Veselé a jasné barvy civilně pojatých kostýmů a převlékání kalhot, sukní, halenek i spodního prádla podporují snahu vypadnout z domova a z izolace, dokreslují aktivity mladých lidí.
Proti tomu působí velmi kontrastně a podivně pojízdná průhledná chirurgická a masážní lehátka, postele připomínající přítomnost neodbytné nemoci. Do některých z nich jsou zapojené kamery, které na zadní plátno promítají nečekané detaily obličeje, částí těla a drobnokresbu gest.
Zprvu monotónní pohyb celé skupiny tanečníků je postupně násoben v chůzi, běhu, krokových variacích s pády, rolováním, výskoky, méně však rotací i přímé „partneřiny“. Tempo se násobí nebo naopak velmi zpomaluje. Pohybový materiál vychází ze současných trendů a tanečníci jej předvádějí přesně a precizně.
Divákům se neodbytně stále dokola, i slovem, až manipulativně vnucuje radost a zábava. Ovšem i když bláznivé dění na scéně připomíná rozjařenou křečovitou diskotéku, spojenou s pitím či drogami, o nic veselejší publikum zřejmě nebylo. Ani já jsem nepociťovala žádnou radost ani zlepšení nálady, spíše křeč, jak představení přežít do konce. Pěkné však bylo, jak se tanečníci opravdu hýbali a byli hybateli této podívané.
Smrti nikdo neunikne
Premiéra filmového dokumentu Dominika Žižky Eyman / Úhel pohledu a představení Gbei! mladé ghanské talentované tanečnice Abigail Seny Atsugah (Divadlo PONEC, 16. června) doložily opakované kontakty Tance Praha a českých umělců s ghanskými tanečníky a hudebníky (Ghana Dance Ensemble) i dalšími obyvateli města Akkry.
V roce 2016 navštívila Ghanu ředitelka Tance Praha Yvona Kreuzmannová spolu s choreografkou a tanečnicí Monikou Rebcovou, která je s africkou kulturou dlouhodobě svázaná. Z této návštěvy vznikal první projekt Ghana zrána, uvedený na festivalu v roce 2017.
V roce 2019 se pustila do intenzivní spolupráce s ghanskými umělci choreografka Lenka Kniha Bartůňková a zpěvačka a hudebnice Ridina Ahmedová, která má africkou krev ve svém původu. Pod vlivem návštěvy Ghany a studia tamní kultury, vazby na minulost a tradiční rituály, odlišného prožívání emocí a stavu duše a duchovních hodnot vznikal projekt uvedený na Tanci Praha v Praze a regionech. Bartůňková při něm systematicky spolupracovala s africkými umělci (Ruhia Sadik a Clifford Selorm Ametefe), s několika tanečníky i seniory, tanečními amatéry. Inscenace měla pevnou strukturu, ale zapojováním diváků do hry a tance v přímém kontaktu s interprety i odlišným prostředím mnohdy vznikaly, zvláště v regionech, improvizované a nečekané situace a události.
Hlavním tématem již tehdy bylo přijímání a přítomnost smrti, která neodvratně patří k našemu životu, které nikdo neunikne a která je jedinou absolutní jistotou, s níž musíme počítat. Celé dějiny lidstva se nezvratného tématu dotýkají v různých pojetích víry v Boha. Evropané a více či méně všechny civilizované společnosti smrt odsouvají do kouta, jako by neexistovala. V Africe a dalších primárních kulturách je smrt vnímána a přijímána jinak, má jinou váhu i pro přítomný okamžik, který právě žijeme.
Přes složitou pandemickou situaci se vloni do Ghany vydal celý český tým znovu a Dominik Žižka natočil jako režisér i kameraman dokument Eymen / Úhel pohledu s místními obyvateli a umělci. Jejich výpovědi jsou emocionálně velmi silné a živé, místy drsné. Dokumentují odlišné zážitky se smrtí a odchodem bližních, popisují i takové, kdy se dotyčný vrátil do života za roztodivných okolností. Některá sdělení jsou tančena, poukazují na mnohá zavedená tradiční gesta. Význam pohybu je pro výpovědi velmi hluboký, intenzivní, zvláště když si kamera hraje s rozdílným tempem i prostorem jeho snímání. Mimo ghanské tanečníky vystupuje samozřejmě spoluautorka projektu Lenka Kniha Bartůňková. Dokument provází hlas a zpěv Ridiny Ahmedové, která vytvořila i celkový zvukový design.
Z dokumentu jasně vyplývá, co všechno se můžeme z hlediska životních hodnot od Afričanů naučit. Stejně, jako jsme my, Evropané, inspirací pro ně.
Africký výkřik
Ve druhé půli večera vystoupila ghanská performerka a tanečnice Abighail Sena Atsugah v krátkém představení Gbei! Objevuje se uzavřená v kruhu vymezeném zeleným listím. Nejdříve se její tělo vleže vypíná a škube, jako by snad chtělo vzlétnout, vymanit se nebo se něčeho zbavit. Když konečně opustí tento prostor a je snad blíže svobodnému počínání a projevu, sděluje velmi soustředěným výrazem a úsporně své touhy po životě. Autorka naslouchá vnitřním hlasům, které v ghanské kultuře mohou mít spirituální význam. Odvolává se na minulost a své předky, které není možné ignorovat.
Sena Atsugah rozhodně má propracovanou taneční techniku, přestože především práce jejích paží, rukou a dlaní nezapře africká gesta a návyky. Ruce a jejich pulsovaný pohyb tlumočí stav její mysli, chtění dávat i brát. Pulsace rukou proniká do celého těla a naopak. V závěru tanečnice bere ze země mísu zřejmě s krví, kterou rituální kruhové místo polévá.
Sólové sdělení ghanské talentované umělkyně Seny Atsugah, žijící momentálně v USA, připomíná kultovní choreografii Cry Alvina Aileyho, postavenou v sedmdesátých letech pro černošskou tanečnici Judith Jamison. Mimo jiné i tím, že tančí v bílých dlouhých nařasených šatech, ty evokují neposkvrněnost a ženskost. Sólové vystoupení doprovází píseň All My Relations Lisy Gerrars a Jeffa Rony.
Zastávky bez zastavení
Kanadská tanečnice a choreografka Louise Lecavalier má za sebou neuvěřitelnou kariéru. Byla dlouholetou členkou kanadského souboru La La La Human Steps (1981–1999) a múzou choreografa a uměleckého šéfa Édouarda Locka. Proslavila se také intenzivní spoluprací na hudebně performativních projektech s Davidem Bowiem i Frankem Zappou. Na Tanci Praha se představila v roce 2011 dvěma inscenacemi – Children Nigela Charnocka a A Few Minutes of Lock, což byl program složený z Lockových choreografií. Před čtyřmi lety excelovala v autorském díle So Blue.
Na letošním festivalu Lecavalier předvedla a zatančila nejnovější projekt Stations (Divadlo PONEC, 22. a 23. června), uvedený před dvěma lety poprvé v Düsseldorfu. V hodinovém sólovém představení s tvrdošíjnou intenzitou a neuvěřitelnou energií diváky provází pomyslnými stanicemi, zastávkami, na kterých se ale vůbec nezastaví. Tančí jako o život svým svérázným stylem, nervním, možná až neurotickým, protože využívá rychlých mikropohybů, dlouhých paží, trhavých gest rukou, dlaní, prstů a hlavy i svých vždy jasně svítivých blonďatých vlasů. Hlava se zářivou hřívou prostě signifikuje její vystupování. Výraz a mimika obličeje se takřka nemění, zatímco celé tělo se dostává do transu, je jako prýštící pramen, zápalná hořlavina nebo šílení vichřice. Záleží na tom, který z živlů ji právě provází.
Změny na jejích přestupních „stanicích“ se dějí v odlišné náladě, od jistého klidu a harmonické rovnováhy v počátku přes patrné změny čím dál víc rozbouřené mysli, nepatrnými obměnami kostýmů, ale hlavně střídáním světelného designu, který spoluvytváří zcela rozdílná prostředí. Ve čtyřech rozích prázdné scény jsou postupně přiznávané světelné sloupy, jimiž se mění odstíny nejrůznějších barev i jejich intenzita. Mají vytvořit uzavřenou místnost, ulici nebo jakýsi ring, vymezení našeho žití?
Podobně graduje i hudební doprovod, především hra Colina Stetsona na saxofon, jehož sžíravé tóny drásají už tak rozjitřené nitro nestárnoucí tanečnice. Nebylo by slušné zmiňovat věk žijící legendy, vůči jejímu neuvěřitelnému výkonu je však těžké uvěřit, v jak fantastické kondici Louise Lecavalier je.
Škoda jen, že ve své one woman show neměla tanečnice partnera, protože by se určitě vrhala ve svých charakteristických akrobatických otáčkách do jeho náruče. O to jsme možná byli ochuzeni, ale třeba jsme ji v Praze neviděli naposled.
Absurdní drama Maguy Marin
Finální slavnostní večer festivalu patřil na Nové scéně (28. června) tanečnímu souboru francouzské renomované choreografky Maguy Marin. Představení nazvané Umwelt je staršího data. Vzniklo v roce 2004, v době, kdy se již dávno naplno hovořilo o životním prostředí, všude na světě již byly na všech možných frontách rozvíjeny programy na záchranu naší planety. Nedávno jej Maguy Marin obnovila a znovu s ním putuje po mnohých štacích.
Představení není taneční. Jedná se o zvláštní sled obrazů, opakovaných lidských všedních činností, návyků, rituálů a zlozvyků každodenního života. Od ranního vstávání, mytí, hygieny na toaletě (i s nahým pozadím…), úklidu, vaření, stolování po komunikaci v rodině i ve společnosti, stres, vztahy i konflikty. Hádky, bití a zabíjení, zamilování, milování, chování dětí i umírání. A převlékání nejen šatů, obleků a kostýmů ve všedním slova smyslu, ale „převlékání kabátů“ jako proměnu názorů, víry i přizpůsobení se.
To vše vidíme ve velmi úsporných kulisách, a sice obdélníkových panelech propojených bočními zrcadly, postavených v řadě vedle sebe i v zadním plánu. Vytvářejí iluzi malých místností, které se odleskem světel a zrcadel zvětšují i vlastně pohybují. Performeři-tanečníci stejným pohybem vcházejí a vycházejí zleva doprava nebo naopak, ale vždy unisono opakují stejnou pohybovou sekvenci ze zmíněných aktivit našeho života, buď všichni najednou, nebo jen ve dvojicích, trojicích v nepravidelných rozestupech a pořadí.
Vše se děje v děsivém průvanu, vichru z bočně instalovaného fukaru, který je samozřejmě podporován světelnými „průvany“.
V průběhu repetitivních akcí vystupují jednotlivci ze zajetého kolotoče a vyhazují na scénu odpadky, zpočátku plasty, láhve, staré hračky, posléze celé kbelíky suti a odpadu všeho druhu. Na scéně postupně přibývá hromada za hromadou, tak jak to bohužel známe z příkopů u cest a silnic, ale i z volné přírody.
Lidské blbosti a neomalenosti nezabráníme. Kromě příšerného vichru doprovází stále stupňované šílenství hluk dopravy z metra, železnice, startujících motorů snad z letiště a bez přestávky se mysl diváka dostává do stresu stoupajících decibelů ničících naše zdraví a naše životy.
Maguy Marin je jednou z prvních absolventů bruselské taneční a divadelní školy MUDRA Maurice Béjarta. Po krátkém angažmá v Baletu XX. století si založila vlastní soubor. První a snad dodnes nepřekonaný úspěch jí přineslo představení May B (1981, inspirované dílem Samuela Becketta). To se Yvoně Kreuzmannové podařilo přivézt do Prahy v raných devadesátých letech. I německy nazvané dílo Umwelt připomíná absurdní Beckettova dramata, ale i díla Václava Havla.
Představení těžce stravitelné pro mnohé z přítomných diváků (někteří odcházeli) je ostrou výzvou naší současnosti. Nejedná se vždy jen o suť a odpad, kterého se musíme zbavit.
Komentáře k článku: Tanec Praha 2022
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
