Divadelní noviny > Kritika

Tanec Praha v duchu šedesátek

I v těchto těžkých časech, letos již po třicáté čtvrté, se na začátku léta odehrál náš nejvýznamnější taneční festival. Zúčastnili se ho umělci a soubory z Belgie, Británie, Francie, Ghany, Nizozemska, Itálie, Kanady, Maďarska, Německa, Portugalska, Řecka, Slovenska, Ukrajiny a České republiky. Bylo uvedeno deset celovečerních děl, představení interiérová i exteriérová.

Festival byl zahájen výbuchem tanečního opojení, ke kterému svedla tanečníky proslulá belgická choreografka Ann Van den Broek. Členové jejího vlámsko-nizozemského WArd//waRD ansámblu se znovu a znovu vrhali do dalších, jakkoli celkem podobných tanečních sekvencí a nevěděli, kdy přestat. Jako pijáci, kteří do sebe házejí jednu sklenku stejného vína za druhou, a přece vždy znovu s nekonečnou rozkoší. Titul díla Joy Enjoy Joy byl také stručným, obsedantně opakovaným textem popěvku, kterým se neustále podněcovali k tanci. Jednostejné nadšení tanečníků z jednostejné choreografie neutuchalo a přenášelo se na odzbrojené diváky, kterým nezbylo než se poddat tomuto repetitivnímu tanečnímu alkoholismu. Magie opakování ani tentokrát neselhala. Neselhává v tanci, stejně jako neselhává v dalších, do času vrostlých druzích umění.

Figuríny tuctovosti v repeticích

Repetitivní princip v téměř definiční podobě představila – a festival uzavřela – Francouzka Maguy Marin, další choreografická superhvězda letošního ročníku. Uvedla tu jedno ze svých nejradikálnějších děl – Umwelt, tedy okolní svět, svět nás obklopující, naše prostředí. „Umweltu“ osudově patříme, utváří si nás – k horšímu, jak jinak? Zastrašuje, lepí se na lidské bytosti. Jako by si to s ním choreografka chtěla vyřídit, zahrnujíc v to i nás všechny; jako by chtěla nastavit zrcadlo naší tuctovosti a zaměnitelnosti, naší předurčenosti, ba co dím, odhadnutelnosti, kterou trpně naplňujeme jako nespokojení figuranti šilhající po něčem lepším.

Stačilo jí k tomu pár dveří a cosi jako mělké, průhledné lidské akvárko, kam se mělcí lidé přicházejí předvést – přicházejí předvést své stereotypy – a v němž nedokážou zaretušovat svou banalitu. Ustarané a bezcílné postavy Maguy Marin se svým omezeným pohybovým slovníkem jsou stejnými figurínami tuctovosti jako nositelé ukřičené, ochraptělé radosti choreografky Ann Van den Broek.

Necháme-li stranou fakt, že repetitivní princip patří k základním a nejstarobylejším grifům vytváření poetických struktur, kterým dodává onu příslovečnou muzikálnost, můžeme si připomenout, že v kulturně zásadních šedesátých letech minulého století se tento princip a s ním i kvazi matematické postupy obecně – v hudbě, poezii, ano, i v tehdejší próze (v takzvaném novém románu) – dostávaly silně ke slovu. K repetitivnímu principu, a tedy i k těm pro choreografku formativním šedesátkám se také Maguy Marin právě vrací.

Na rozdíl od Ann Van den Broek a jejího výbuchu přemrštěné radosti zn. Mládí představuje Maguy Marin unavené lidstvo, které na nohou drží jen vyježděné koleje denního a sociálního stereotypu. Stereotyp veselý jako truchlivý je v konečném součtu smutnou zprávou o lidstvu.

Repetitivní stereotyp svého druhu přinesla i radikální dívčí akce – klus z Vítkova až přes Václavák pod názvem City Horses signovaný jménem Byström Källblad ze Švédska.

Nebezpečné sólo, zrádná nahodilost

Osamělost přespolního běžce si zažívala řecká umělkyně Anastasia Valsamaki ve svém Body Monologue, sama se svým tělem uprostřed velkého prostoru Veletržního paláce, prostoru stále přece jen mladého, bez vrásek, jen s hrstí vzpomínek, nevyzrálého, nevstřícného, neprorostlého životními zkušenostmi performerů ani osudy návštěvníků, kteří jím už prošli a kteří mohou pomoci svým tichým šepotem vepsaným do stěn rozluštit zašifrovaná sdělení těla. Možná že takové prostory, určené k tichému rozjímavému vnímání, tanečníci, kteří tam vtrhnou, vytrhují z meditace… a prostor se brání?

Anastasia Valsamaki však ten prostor unesla a házela nám na udici náznaky svých sdělení, která jsme luštili. Jako v proslulém absurdním dramatu Konec hry, kde si Smrt přichází pro krále a obrací se na něj slovy: Dej mi ruku, dej mi nohu, dej mi břicho…, odevzdávala nám tanečnice své jednotlivé tělesné části, činila inventuru ještě živého těla, aby bylo dodáno věčnosti – a nám také – v náležité kvalitě.

Byl to ovšem ten typ představení, které sledujete pozorně, ale stejně rychle na něj zase zapomenete. Vlastně si nejsem ani schopna uvědomit, zda tanečnice byla nahá či oblečená. Tak hanebně zanedbala jednu i druhou úžasnou možnost spoluúčasti samotného faktu tělesnosti na diváckém dojmu. Proč těm mladým někdo už nevysvětlí, že sólo není to nejsnadnější, čím mají začít, nýbrž to těžké, to nejtěžší?

Sice to pochopil náš talentovaný, ve všech srdcích upevněný a mezinárodně zcestovalý Viktor Černický, jehož uměleckou kariéru sleduji, jak jinak, od počátků s velkým zájmem; ovšem vyložil si to ve svém novém skupinovém díle PRIMA špatně. No, v díle… Shromáždil, pravda, potěšující skupinu mladých tanečních profesionálů a sladil je s komunitními tanečníky do autenticky působícího celku. A pak si, zdá se, decentně poodstoupil a zvědavě se založenýma rukama čekal, co bude.

Tak za prvé: už nejsme v šedesátkách až osmdesátkách 20. století, kdy jsme objevovali kouzlo nahodilosti v umění, vzrušení z improvizace a stavěli půvab neobratné autenticity nad profesionální „machu“. A za druhé: Viktor Černický je talent, jakých není mnoho; a talent je nejen dar, ale i závazek. Podle staletých zkušeností i nutně bolestivý. Ať Viktor Černický nedělá – proboha! – pionýrského vedoucího! A nedělá si to lehké! A nevyvléká se z povinnosti tvořit! Na své vlastní triko.

Zmítány pochybami

Právo na obtížnou kategorii sóla má zajisté taková Louise Lecavalier, bohyně. Má za sebou skvostnou kariéru, ale z jejího sóla Stations srozumitelně čteme, že ani ona ještě není se sebou srovnaná. Co víc, ona je svými vnitřními rozpory přímo zmítána a trhána na cucky. Vlastně se nezdá o píď šťastnější než chudinka Silvie (o ní vzápětí). Člověk je temný tvor, nikdy se nedobereme dna jeho duše. Zrodil se člověk k tomu, aby byl od narození do smrti trhán pochybami na kusy? Tak čtu ten neradostný monolog kanadské choreografické bohyně. Ostatně – kdo by ho nepodepsal?

Své místo ve festivalovém programu proto nalezlo logicky i představení INSECTUM in… Prague z autorské dílny Italky Silvie Gribaudi a naší Terezy Ondrové. Je to dialog dvou zeměpisně vzdálených přítelkyň, které se z vyšší moci sešly na pražském jevišti. Tereza, klidná a suverénní, nesestřelitelná z místa, které si na taneční scéně vybojovala, připomíná Průvodce, který provází Poutníka Silvii peklem jeho mindráků a očistcem touhy po jevišti. Poutník Silvie se s nadějí dívá do publika, zda od něho dostane rozhřešení… A proč potřebuje Silvie rozhřešení? Vedle vysoké, štíhlé a vysportované Terezy je Silvie malá a řekněme plnoštíhlá. Ale co hůře, co hůře! Je zjevně zamilovaná do jeviště a touží, aby tato láska byla opětována jeho prkny, ale také – a priori nelítostnými – diváky.

Je si svého hendikepu vědoma a řeší to tak, že ho masochisticky obnažuje; obnažuje nejenom svou nedokonalou tělesnost, ale i své opovážlivé ambice. Staví svůj výkon na sebehanění, a celkem jí to vychází. Vysoká, suverénní Tereza přenechává velkoryse své taneční partnerce forbínu. Těžko říci, zda to můžeme označit za skutečnou autenticitu, ale zkouška ohněm to je. Potud – please, big noise for Silvia Gribaudi!

Autentický obraz doby

Byl odevzdán i náležitý tribut Ukrajině (Fokus Ukraine, koncept, režie, choreografie Yana Reutova, Vladislav Detyuchenko, Nina Bulhakova a Vadim Yesaulenko). Tanec Praha tím splnil i své občanské povinnosti a nejenom poskytl azyl umělcům z Ukrajiny, ale umožnil jim i prezentovat se v open air programu v novém zajímavém prostoru Krenovka – co by kamenem dohodil od Ponce.

Závěrečné open air představení Still Life In The City v choreografii německo-nizozemské tvůrkyně Nicole Beutler se uskutečnilo na kopci Vítkov, na strohém pozadí budovy muzea a „no nonsense“ sochy Jana Žižky. Připomínalo parodii na naše socialistické spartakiády a svým zveličele stereotypním, repetitivním pohybem si podávalo ruku s představením Maguy Marin.

„Under circumstances“ odzrcadlilo vedení festivalu Tanec Praha autentický obraz doby a odhalilo i určité konstanty myšlení našeho geografického prostoru.

Letošní 34. ročník festivalu Tanec Praha se uskutečnil od 28. května do 28. června v Praze a dalších městech ČR.

• Autor: Nina Vangeli
• Publikováno: 5. září 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tanec Praha v duchu šedesátek

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ