Tanec v temnotách
Inscenaci hamburského Thalia Theater nelze oddělit od stejnojmenného filmu dánského režiséra Larse von Triera z roku 2000 s islandskou zpěvačkou Björk v hlavní roli slepnoucí Selmy Ježkové (inspirací byla oční choroba českého skladatele Jaroslava Ježka). Trier v tomto „sociálním muzikálu“ (Björk je i autorkou hudby) prohlubuje a do krutých konců dotahuje ideu sebeobětování jedince postaveného do nezvladatelné tragické životní situace, který sice pro okolí reaguje nepochopitelně, ze svého pohledu však jediným možným způsobem, aby se vykoupil ze svých (domnělých) vin.
Scéna popravy z Tance v temnotách podle filmu L. von Triera je ve svém naturalismu až nesnesitelná FOTO KIVA
Selma směruje celou svou pracovní i životní aktivitu, aby zařídila svému třináctiletému synovi operaci očí. Sama totiž slepne a syn po ní nemoc zdědil. Nikdo však o jejím rozhodnutí a jeho důvodech neví, její činy proto nechápe a Selma se v důsledku toho dostává do stále těžších situací, jež ji dovedou až k vraždě.
Film řeší smysl, podoby a důsledky křesťanského sebeobětování ve světě egoismu, necitlivosti a krutosti, jevy, jež Trier zkoumá v celém svém díle. A právě toto téma s velkou vážností a důsledně vtahuje na scénu režisér Bastian Kraft, nikoli náhodou absolvent aplikované divadelní vědy v Giessenu, jež zrodila řadu tvůrců sociálního a dokumentárního divadla (mimo jiné Rimini Protokoll).
Oproti Trierovi, který svůj film snímá těkavou polodokumentární kamerou a zobrazuje nejen Selmu, ale celé její okolí a zázemí, vstupuje Kraft do vnitřního světa hlavní postavy a staví publikum do stejné situace, v jaké se ocitá ona. Hlediště i jeviště jsou ponořeny do tmy, lze spatřit jen černobílé výseky scén snímané noční kamerou, promítané na pět televizních obrazovek rozmístěných na jevišti. Diváci tudíž po většinu představení téměř nic nevidí, jsou slepí stejně jako Selma. Mohou pouze odhadovat, co se děje, a postupně si skládat souvztažnost situací. Musí vynaložit velkou empatii, aby se Selmou mohli soucítit, aby ji dokázali pochopit.
Inscenace umožňuje vstoupit do jiných vrstev vnímání, než je obvyklé. Nutí vnímat dění skrze konkrétní zvuky, jež působí až přízračně, poddat se lidskému hlasu a hudbě (muzikant Paul Schröder na předscéně obsluhuje rytmické, strunné a klávesové nástroje). Až když je Selma obviněna z vraždy, jeviště se (částečně) rozsvítí a po scéně soudu následují její poslední dny v cele a naturalisticky zobrazená poprava. Zásadní roli hraje tíživá, osudová atmosféra, již podtrhují i občasné světelné „probliky“ reality, stejně jako černobílé kamerové záběry. Až na konci představení zjišťujeme, že všechny prostory jsou součástí rozlehlé otevřené scény a že se v ní herci museli pohybovat velmi přesně (byť potmě). A že všechny zvuky i dialogy – přenášené mikroporty – byly reálné. O to víc je inscenace obdivuhodná.
Lisa Hagmeister získala za ztvárnění Selmy divadelní cenu města Hamburku, za sebe bych ale nedokázal prohlásit ji jedinou za tu „hlavní“. Inscenace totiž funguje jako vyvážený celek, vše do sebe zapadá jako do švýcarského hodinového strojku. Téma obrovské oběti se neobvyklým jevištním řešením podařilo zdůraznit a dotáhnout snad ještě intenzivněji než samotnému Trierovi. Od začátku do konce je divák konfrontován s absolutním, v zásadě náboženským – snadno lze říct fanatickým a pro nevěřící nepochopitelným – rozhodnutím Selmy, jež ji osudovými situacemi dovede až k sebeobětování vlastního života. Ač jsem si před i po představení doma pustil skvělý Trierův film (hlavní cena v Cannes), Kraftova inscenace vstupuje podle mne do ještě hlubších rovin vědomí a podvědomí. Až na půdu antického mýtu, v němž je člověk smýkán nezvratností svého Osudu.
Thalia Theater Hamburg, Německo – Patrick Ellsworth podle Larse von Triera: Tanec v temnotách. Režie Bastian Kraft, scénografie Peter Baur, video Jonas Link. Premiéra 28. března 2018 (na festivalu 23. a 24. listopadu 2019).
Komentáře k článku: Tanec v temnotách
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
