Tanec ve víru vodního živlu
V prostorách Divadla Archa se odehrála premiéra projektu HeArt of Noise souboru 420People, který si během dosavadního patnáctiletého působení vydobyl silnou pozici na české taneční scéně. Seskupení se v počátcích etablovalo pod vedením Václava Kuneše a Nataši Novotné, bývalých tanečníků a kolegů z Nederlands Dans Theater. Posledních pět let funguje už jen pod Kunešovým uměleckým vedením. Choreograf pro soubor vytvořil podstatnou část titulů na repertoáru, do něhož postupně přispívá i Sylva Šafková.
V obrazech dotvářených stříkající vodou a světelnými paprsky lze zachytit náladu přítomného okamžiku. Zleva Michal Toman, Simona Machovičová, Florian Garcia, Filip Staněk a Francesca Amante FOTO PAVEL HEJNÝ
Tato tanečnice a choreografka se po příznivě hodnocené inscenaci INspiraCe i tentokrát nechala vést hudebním tokem multiinstrumentalisty Tomáše Reindla, který v HeArt of Noise řídí vlastní jednočlenný orchestr Omnion (one-self-man-looping-orchestra). Hra na nejrůznější nástroje a využití nových možností hudebních technologií je ve shodě s dramaturgickou linií, v níž Šafková chtěla obsáhnout futuristický manifest Umění hluku Luigiho Russola z roku 1913. V tom se mimo jiné píše: Je třeba se vymanit z úzkého okruhu čistých hudebních zvuků a dobýt nekonečné rozmanitosti hluků – zvuků. Russolo, jinak také malíř, v něm definoval šest odvětví hluků futuristického orchestru a svou vizi začal ihned realizovat. Spolu s italským výrobcem nástrojů Ugem Piattim vyrobili devatenáct nových hlukových instrumentů a nazvali je intonarumori. Jejich dva exempláře, dřevěné schránky ovládané klikou a tahadlem, s kovovou troubou a uvnitř se strunným mechanismem, se objevují hned v úvodu nové inscenace, která stejně jako INspiraCe stojí na těsné spolupráci hudebníků a choreografky.
Tanečníci Francesca Amy Amante a Filip Staněk, k nimž se v následujícím sledu obrazů přidávají Florian Garcia, Simona Machovičová a Michal Toman, rozeznívají bizarně vyhlížející nástroje, sekunduje jim Reindl se svým neobvyklým orchestrálním vybavením. Živě hraje nejen na klarinet, ale i jiné nástroje a vkládá do hudební kompozice nejrůznějším způsobem vyluzované zvuky: skřípění, dunění, rachot, sténání, tření a hukot od těch nejtišších poloh až po ty značně hlasité, kdy ucho diváka touží po ztišení. Až tak jsou některé ozvuky nepříjemné, ale vždy jsou utnuty v pravý čas a zaznějí i zvukomalebnější variace.
Vytříbená vizualizace
Hudební aranžmá je vodítkem pro choreografii, která v počátku nabízí výjev se dvěma tanečníky stojícími pod proudy vody. Kapky se odrážejí od jejich těl oblečených do jednoduchého světle béžového kostýmu z lehkého materiálu. Dvojice je ve vodopádu „uvězněna“ a pohybuje se jen v kuželu vymezeném stékající vodou a světly. Jeden výjev pak následuje druhý, žádný oddych, ale taneční kvinteto neustále alarmuje hudebně zvukový šramot.
Je evidentní, že tvůrci se rovněž upínají na vytříbenou vizualizaci obrazů. Spoléhají, že luminiscence z různých úhlů a v proměnlivé intenzitě dostatečně uspokojí smysly a očekávání diváků. Proto v některých momentech tanečníci ve světelné auře vypadají jako efemérní entita, nezachytitelná a pomíjivá, když se v kouřové mlhovině míhají jen rozpité kontury jejich těl v tmavých legínách a vršcích s blyštícími se štrasy.
Hudební vstupy třikrát vystřídají zdlouhavé pasáže, v nichž ze záznamu zazní v angličtině deklamovaný text Jiřího Šafky pojednávající o zvuku stvoření, o záření, hudbě a zvuku, zmíněn je i Russolův manifest. Tanečníci slova doprovázejí jednoduchým gestickým pohybem jako marionety, jež někdo ovládá. Kontrapunkt těmto sekvencím tvoří výjevy odehrávající se ve druhém plánu jeviště, kde je umístěna mělká vodní plocha, do níž se performeři opakovaně navracejí, kloužou po hladkém povrchu, padají, vstávají, přetáčejí se, naléhají jeden na druhého a zastavují se ve víru vodní tříště vydávající zvláštní šum. Těla účinkujících vytvářejí zvuky při dopadech na hladinu, která tlumí volné pády. Aktéři do sebe nasávají neslyšné fyzické vibrace, zásadně je neovlivňuje rytmická akcelerace zvuků ani melodie. V některých momentech mou pozornost přitahoval více hudebník, do jehož spontánní fyzické reakce se zrychlený hudební tep evidentněji propisoval.
V obrazech dotvářených stříkající vodou a světelnými paprsky šlo zachytit náladu přítomného okamžiku, ačkoli tanečníci jimi protékali někdy až příliš nenápadně. Jako by choreografka nechtěla narušovat mystickou atmosféru vizuálních nápadů přemírou pohybu a nechala tanečníky v jejich stínu.
Využití vodního živlu mi připomnělo představení tchajwanského souboru Cloud Gate Dance Theatre uvedené na TANCI PRAHA v roce 2002, v němž se interpreti pohybovali na mokré ploše po celou dobu. V tomto ohledu tak HeArt of Noise není ničím novým, byť využití vody je samo o sobě efektní a poutavé. Výjevy v nádrži i na suchu se však po několikeré repetici pomalu vyčerpávají, opakující se taneční mechanismus se jeví nedostatečně obsahově sdělný, ukolébává pozornost, kterou častěji získává variabilní zvukový tok. Do něho potichu i razantně vstupuje pětice sehraných performerů, kteří vás nenechají na pochybách, že jejich výkon je spolu s hudbou a svícením velmi kvalitní ingrediencí nového představení.
420People, Praha – Sylva Šafková, Jiří Šafka: HeArt of Noise. Choreografie a dramaturgie Sylva Šafková, hudba Tomáš Reindl & Omnion, voiceover využití AI, scénografie a kostýmy Marek Cpin, světelný design Martin Špetlík, video Tomáš Vlček. Premiéra 21. a 22. září 2023 v Divadle Archa (psáno z první premiéry).
Komentáře k článku: Tanec ve víru vodního živlu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
