Divadelní noviny > Názory – Glosy
Taneční gala
Mezinárodní den tance, zapsaný pod UNESCO jako připomínka narození Jeana Georgese Noverra, který pořádala již po desáté agentura Art 4 People, se letos poprvé konal nejen 29. dubna, ale také o den později. Kromě tradičního programu na Střeleckém ostrově – prezentace tanečních skupin a souborů, baletní dílny Národního divadla, společného tréninku u „baletní tyče“, flashmobu a v neposlední řadě také mnoha tanečních workshopů – se v neděli 30. dubna konala dvě gala na Nové scéně Národního divadla. Odpoledne se zde prezentovaly taneční konzervatoře a večer profesionální soubory.
Gala profesionálních souborů se zúčastnili tanečníci a tanečnice z celkem dvanácti baletních souborů národních i regionálních divadel, juniorských nebo nezávislých souborů z České republiky včetně jednoho azylového uskupení tanečnic z Ukrajiny. Celá událost trvala, i s opožděným začátkem a přestávkou, neuvěřitelné dvě hodiny a čtyřicet minut. Chyběli zde zástupci baletních souborů Severočeského divadla (Ústí nad Labem), Moravského divadla Olomouc a Národního divadla moravskoslezského (Ostrava). Večer uvedl Martin Kolda, ředitel Art 4 People a dramaturg Mezinárodního dne tance, a Helena Bartlová, PR Baletu Národního divadla.
Je s podivem, že kromě baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni se všechny ostatní soubory prezentovaly krátkými choreografiemi nebo fragmenty z děl na bázi současného tance a tanečního divadla. Klasické pas de deux z druhého jednání baletu Louskáček v choreografii Jiřího Pokorného zatančili Affroditi Vasilakopoulou a Justin Rimke, sólisté Divadla J. K. Tyla v Plzni. Technicky i rytmicky velmi náročné pas de deux bylo pro sólisty výzvou s úkolem „všechno stihnout a nespadnout“, přesto výsledný dojem působil velmi solidně.
Současné choreografie bychom mohli bez ohledu na jejich pořadí v galavečeru rozdělit do tří skupin: sólo, duet a skupina. Just Solo od choreografa Viktora Konvalinky předvedl na úvod celého večera Matěj Šust, první sólista Baletu Národního divadla. Dokonalá symbióza hudby, plynulého toku pohybů, jedinečný výraz zkušeného tanečníka a špetka humoru při interakci se stoličkou od klavíru, vyvolaly hned na úvod bouřivý potlesk publika. Nemenší nadšení vzbudil také sólový výstup Kristiána Mensy v choreografii Radima Vizváryho z nejnovější inscenace Laterny magiky Krajina těla založené na spojení tance a akrobacie. Obdiv si zasloužily perfektně zvládnuté silově a balančně náročné akrobatické prvky spojené s nečekanou flexibilitou sošného mužského těla. Poslední sólo v choreografii Lenky Vagnerové, fragment z inscenace La Loba, ztvárnila Andrea Opavská. Ta upoutala mou pozornost nikoli technikou, ale ponořením se do fiktivní jevištní postavy s dokonalou mimikou, gesty a pohybovou interakcí s neviditelných souputníkem. Večer ozvláštnil hudební doprovod, složený několik prvních minut pouze ze zvířecí zvuků, a manipulace s rekvizitou, jež si vyžádala úklid jeviště za zavřenou oponou.
Až neuvěřitelně genderově vyvážené byly duety – dvě ženy, muž a žena a dva muži. První duet zatančily členky juniorského souboru Bohemia Balet Luigia Saccardo a Lucie Matějová. Choreografie Mariky Blahoutové Kdo jsem já? zobrazovala cestu k sobě samé s poměrně obehraným využitím židle jako rekvizity při tanci. Ostatně židle a stůl sehrály svou úlohu také v dalším duetu Už ti nerozumím, který interpretoval sám autor Sebastiano Mazzia společně se svou kolegyní Shino Fujii z Jihočeského divadla. Rozporuplný vztah mezi mužem a ženou vygradoval až k jejich rozmetání po jevišti. Podobné rekvizity se objevily také v ukázce Divadla F. X. Šaldy Liberec z inscenace Mariky Mikanové Šach mat/Carmen. Ta zobrazovala milostný trojúhelník vrcholící v duet svůdné Carmen (Nuria Cazorla García) a Josého (Máté Brünn) nebo Escamilla (Michal Kováč). Jako jedna z mála ukázek vycházející z dějového baletu se vyznačovala pohybovým slovníkem typického tanečního divadla. Hlubší prožitek jak po technické, tak po vizuální a výrazové stránce ve mně vyvolal až poslední z duetů s názvem Křehký vrh choreografů a zároveň jeho interpretů Ondřeje Vinkláta a Štěpána Pechara za soubor DEKKADANCERS.
První ze skupinových choreografií předvedl Balet Praha Junior, a to fragment z inscenace Pozdravy z Mirabell. V choreografii Attily Egerháziho byly čitelné, jako již tradičně, četné odkazy na choreografický rukopis Jiřího Kyliána. Členové Pražského komorního baletu zatančili fragment z choreografie Jiřího Pokorného Černý mraky nepláčou. Tanec Praha / Ponec zastupovala pětice ukrajinských tanečnic s choreografií Yany Reutove Together Alone. Závěr patřil juniorskému souboru Balet Národní divadlo Brno 2. Choreografií Margaréty Štofčíkové Pampúšik se celkem devět tanečníků a tanečnic v černých unisex kostýmech svým výkonem vyrovnalo renomovanému Pražskému komornímu baletu.
Dramaturg Mezinárodního dne tance sliboval v úvodním slově programu ke galavečeru „záměrně stylově pestrou dramaturgii“, kde si každý divák najde to ‚své‘. Nemyslím si, že se ji podařilo naplnit. Z celého večera jsem měla pocit, že se kamenná divadla účastnila galavečera pouze za cenu nejmenšího odporu, nehledě na to, že je i početně drtivě převálcovaly juniorské a nezávislé soubory, ve kterých tradičně dominuje současný tanec. Nicméně považuji za velmi důležité a cenné to, že se podařilo toto gala na Nové scéně prosadit a zorganizovat. Doufejme, že tomu bude i v dalších letech se stylově pestřejší dramaturgií a větším zastoupením baletních souborů kamenných divadel.
Komentáře k článku: Taneční gala
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)