Taneční hypotézy – Festival Tanec Praha 2013

Nehledě na to, jaké archaické hry na boj Vlámy s Vallony chtějí ještě dnes Belgičané hrát, je současná belgická taneční škola vyhraněným celkem s čitelnými svébytnými rysy. Je vymezena nelítostnou, katastrofickou tělesností, s níž jdou zdejší taneční tvůrci na hranici fyzických možností (jak to dělá Wim Vandekeybus) a také za hranice společenských tabu (jak to dělá Jan Fabre) či tabu estetických (na způsob Alaina Platela a Karine Ponties v jejich pohybové škále od bizarního až po morbidní). A vždy jde o vážné, jakkoli i výstřední úsilí prozkoumat skryté rozlohy lidské psychiky a urputně se vzepřít gravitaci. V Praze tvořila belgická tvorba hlavní festivalovou kvalitu s produkcemi skupiny Peeping Tom, Dame de Pic/Cie Karine Ponties a Claudia Stellata.

Karine Ponties – Lamali Lokta

Záhadný titul je název vzácného ručního papíru, vyráběného v Nepálu. Projevuje se v něm výtvarná inspirace belgické choreografky, která je ovšem zároveň inspirací velmi hmatovou. Výtvarnost pro ni začíná dětským vjemem – dotykem s papírem. Karine Ponties patří do belgické hvězdné ligy, jakkoli jsou její projekty komorní a komerčně nepodbízivá.

Zásluhou Tance Praha je u nás známá a oblíbená. Viděli jsme ji zejména v Brutalis (2002), sólové kreaci, v níž brutálně útočila na své ženské tělo. Do pravěku mozku zatáhla diváky i v schizofrenickém duetu Holeulone (2007). Vytvořila divoce fyzickou i výtvarně puntičkářskou anamnézu sestupu do regrese v sépiových barvách grafické pomíjivosti.

Nová inscenace udržuje logiku jejího stylu, melancholickou a ironickou absurditu. Jako by nás diváky vykazovala k nahlížení klíčovou dírkou či kradmému listování dětskou knížkou a poté k zahledění se do prázdna, kdy představivost puštěná ze řetězu nechá obrazy lézt jeden přes druhý a štěkat na sebe jako psi. Inscenace s pěti tanečníky je hostinou taneční taktilnosti i čitelnou výtvarnou vizí. Plastické skupiny lidských těl jsou rozhozeny po prostoru v proměnlivých skicách hypotetických situací. Panuje šerosvit vlámského žánrového malířství a těla jsou tak málo podřízena fyzikálním zákonům jako ilustrace v knihách, osy postav ve věčných náklonech, těla levitující, vzájemně proskládaná. Téma? – Vyvolat napětí a surreálnou atmosféru prostředky tělesných hypotéz. – Je tato pohybová konfigurace obrazem vraždy? Nebo je to nadpřirozený úkaz? Či nutkavý tělesný projev? – To jsou návnady, ustavičně diváku kladené.

Pro Karine Ponties je příznačná převaha mužských tanečníků. Tentokrát obsadila i jednoho netanečníka, scénografa, robustního, kompaktního muže s výrazným, jako malovaným obličejem v tmavém kabátě. Už sama jeho přítomnost byla spektakulární. V úvodu seděl strnule na zemi jako Louskáček, který čeká na své oživení. Jeho hmotnost ho přirozeně činila untrmanem absurdních tělesných zvedaček a jeho občasné a nečekaně dynamické výkony zaskakovaly. V průběhu představení vyrostl až na Kmotra, který má v závěru vše pod kontrolou, zatímco zářivě bílý koberec, corpus delicti všeho, k čemu na něm a pod ním došlo, je vsáknut tmou jako zásahem kouzelné hůlky.

Claudio Stellato ubiquitis L’Autre – Ten druhý

Stellato začíná tam, kde Ponties skončila. Osamělý, zchumlaný a spoře osvětlený červený koberec se dá v příšeří do pohybu a rozplazí se po scéně. I malá komoda a vysoká skříň se hýbou samy od sebe a vytvářejí spiritistickou atmosféru. Jediný performer v tmavých pánských šatech a bos – Stellato, středomořský typ s byzantskýma očima, se v tomto prostoru, uvnitř i vně těchto skříní, pohybuje s elasticitou hadí ženy a skladností kouzelníka Houdiniho, balancuje na všem a ve všech polohách. Duchařina a eskamotérství jde ruku v ruce s poetikou nonsensu. S Karine Ponties sdílí Stellato ironii jemných pohybových klaudiád, kultivovaný, lavírovaný výtvarný obraz, jehož postavy jako by levitovaly. Sdílí s ní svět, v němž neplatí euklidovská geometrie, v němž neplatí fyzikální zákony – hypotetický svět.

Stellata jsme zatím znali jako oblíbeného interpreta Karine Ponties. Jako autor vystoupil v Praze poprvé – s produkcí, kterou bychom nejspíše zařadili mezi díla nového cirkusu. Věcně řečeno, šlo o celovečerní artistické číslo balanční techniky – cirkusové či varietní číslo, které je filigránskou hrou s udržením rovnováhy v neobyčejně vratkých pozicích na objektech, které se samy pohybují, houpají, kolísají. Patřilo však také do kapitoly bláznivých vynálezců nového cirkusu, bylo hostinou technické invence a hrou světelných iluzí s využitím širokého spektra šerosvitů. Předvádění artistické dovednosti však nebylo cílem – představení brnkalo na atmosféru záhad, strašidelných domů, vytvářelo metaforu lidské bytosti v nečitelném a záludném světě, který jí nastavuje léčky.

Naše udivené nechápání všech kouzel se v závěru představení zesumarizovalo, když nám Stellato nejprve jako kouzelník předvedl, že za ním, který právě nebezpečně balancuje na dlouhé skříni, která sama balancuje položená napříč přes malou skřínku, je prázdný široký prostor, a pak se náhle suverénně rozešel k převislému okraji a dál vzduchem odkráčel do pozadí jako Kristus po vodách.

Ptáte-li se, kdo je „ten druhý“, jde o asistenta, kterého poznáme až na děkovačce. Tušíme ovšem, že v pozadí tahá někdo za nitky, ale nyní, kdy vidíme jejich podobnost, uvědomujeme si, že jsme ho už museli vidět předtím i na scéně, jenže šero nás zmátlo a my jsme žasli, jak stíhá být Stellato teď tam, a vzápětí hned zase onde.

32 rue Vandenbranden – Tanečníci zviditelňují tancem běsnící vítr a znějící zvony potvrzují ledovou atmosféru. FOTO HERMAN SORGELOOS

Peeping Tom – 32 rue Vandenbranden

Tato skupina hostovala v Praze poprvé a se svou velkoformátovou inscenací z roku 2009 byla dozajista bombou festivalu. Založili ji v roce 2000 Gabriela Carrizo a Franck Chartier a její jméno je snad narážkou na divácký voyeurismus a provokativní formu, kterou mu vycházejí vstříc. Titul díla je domácí adresou tvůrců. Je pravda, že nahlížení okny je červenou nití nové inscenace se všemi odstíny hříchu a metafyzické hrůzy, se kterými takové šmírování souvisí. Ta okna patří dvěma karavanům v zasněžené hypotetické krajině. Původní inspirace japonskou legendou Obasute jama o synovi nesoucím na horu starou matku, aby ji tam nechal na pospas osudu, zanechala na taneční inscenaci pouhý smutný stín a dvě svíčky na památku, neboť stařičká představitelka matky krátce před premiérou zemřela.

Spíše než Obasute a její motiv putování na horu připomínalo toto představení metafyzickou determinovanost Buñuelova Anděla zkázy. Simuluje se tu forma filmového vyprávění, je to však vyprávění pouze hypotetické. Ve skutečnosti tu jde o vytváření volných situací, extrémních, zároveň ovšem jaksi poznatelných a interpretovatelných – tvůrci nám předhodí situaci a my už v ní sami čteme, už jsme ji někde zažili – v pohádce, knize, hororu, filmu, na obraze; a hned hledáme důvody a souvislosti a pilně domýšlíme. Každá z postav ostatně vypadá jako potenciální šílenec, zaměněná princezna, přízrak nebo vrah a zahledí-li se z okna nebo do okna, je to nanejvýš znepokojivé. Takový pohled občas spustí uvnitř osvětleného karavanu smršť nadpřirozených úkazů, jako by tam řádil polstergeist.

Hranice mezi světem reality a představ a přízraků však vede především tělem tanečníků. Levitují při milostném přibližování, těla se prohýbají vzad s vypouklými břichy ve vodorovných, svislých i šikmých polohách, jako by svůj tvar přizpůsobovala nějakému extrémně zakřivenému prostoru, jsou ustavičně unášena větrem, shazována k zemi, drkotavě vláčena a hned zase vytažena do výše. Gravitace chvílemi postavy přibíjí k zemi a hned zase přestává působit úplně. Tanečníci zviditelňují tancem běsnící vítr a znějící zvony potvrzují ledovou atmosféru. Tanec jde do extrému – tanečník v bílém prádle na sněhu masturbuje, přistižen náhodnou skupinkou kolemjdoucích lyžařů. Tanec je tu obsese, tanec je tu survival, chvílemi tvrdý, a vzápětí všemi směry rozvlněný s tělem jako vykostěným.

Specials – revival evropské taneční moderny

U mladé taneční generace se obrozuje zájem o taneční modernu ze začátku 20. století. O tehdejší progresivní formy, které přinesly nové taneční paradigma, ale dnes nabyly i nostalgicky starožitného půvabu – o spirituální a volnomyšlenkářskou atmosféru, v níž tehdejší umělci žili, vedli mezi sebou dialog, stylizovali se, tvořili. Mladí se vracejí ke jménům jako Ru­dolph Steiner, Rudolf Laban, Isadora Duncan, Mary Wigman, Malkovsky, Georgij Gurdžijev, k teosofii a antroposofii.

Jakkoli ohlasy tohoto trendu tvořily v programové skladbě festivalu okrajové téma, jde o téma aktualizující se, s nímž se budeme vyrovnávat. Revival zájmu o výrazový tanec (Ausdrucktanz) se promítl v letošním programu vystoupením tanečníka Fabiána Barby (Ekvádor/Belgie), který pietně „zrekonstruoval“ známé skladby z repertoáru Mary Wigman, přičemž pietu narušil i zase obohatil o aktuální transgendrový odstín, když jako muž tančil v ženských šatech.

Do tohoto trendu zapadla i open air performance Antonie Svobodové, nenapravitelné vizionářky, „české Isadory“. Dlouhé hedvábné rudé šaty úplně mokré a lepící se na tělo nechávají vystoupit nahou eleganci vysoké, velmi štíhlé dlouhovlasé a rusé tanečnice. Ohebná a vláčná, neurotická, podivná rytmicky, podivná nečekanými kontrasty a vzruchy, které ovládaly její tělo, jako by reagovala na nějaké subliminální, nějaké spirituální podněty.

V této souvislosti bych ráda připomněla i zájem o odkaz českého duncanisty Františka Malkovského, který tančil volné tance, zpíval řecké hymny a vlastnoručně si tkal řízy. Založil školu ve Francii a nedávno známá francouzská dvojice Cecila Bengolea a François Chaignaud oživila jeho choreografie ve svém bukolicky postmoderním představení Danses libres.

Festival Tanec Praha v mezích možného odráží věrohodně reálný vývoj soudobého tanečního divadla.