Ten kámen je dutý
Jevištní ploše pražského podzemního prostoru DUP39, který byl v minulých dnech oficiálně přejmenován na Divadlo X10, dominuje velký kámen. Může představovat útes, skálu, horu. Postavy inscenace Krásné místo na něm leží, sedí, stojí, skáčou, lezou na něj; když se kámen pootočí o 180 stupňů, je z něho jeskyně, příbytek. Jak tomu v divadle bývá, nutná kašírovanost v přírodě tak přirozeného útvaru se může obrátit proti inscenátorům, překvapivě hrát proti nim, nabývat nechtěných významů, protože s chladnou „zlomyslností“ obnažuje markýrování a topornost. Když v Krásném místě při nárazech těl do kamene sem tam zazní dutý zvuk, dostává to bohužel i význam symbolický: ta inscenace je dutá.
Velký kašírovaný kámen, zásadní scénografický prvek inscenace Krásné místo, tvůrce spíše zrazuje (na snímku Jan Grundman a Anežka Hessová) FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ
Proslulý německý dramatik Tankred Dorst publikoval prózu Krásné místo v roce 2004 ve spolupráci se svou stálou pracovní i životní partnerkou Ursulou Ehlerovou, o dva roky později vyšla česky v nakladatelství dybbuk. Jedná se o téměř bezdějový, fragmentarizovaný text, poskládaný z výjevů, které o sebe ťukají jako koule v biliáru, a konkrétní postavy se epizodicky vynořují a zase zanořují. Poetika Krásného místa má blízko například k některým prózám Rakušana Petera Handkeho nebo Švýcara Petera Stamma (tomu zrovna česky vychází loňský titul Jemná lhostejnost světa). Hodnota a účinek takových textů tkví v poetickém obrazu světa, ve schopnosti zprostředkovat chvění (lidské) existence, předivo každodennosti. Tak i postavy Krásného místa vědomě či „jen“ podvědomě touží po něčem přijatelnějším, než je to, co zrovna prožívají; touží po takovém „umístění“ ve světě, které by odpovídalo jejich představám o naplněnosti života. Taková přirozená utopie.
Dramatizátor textu a současně dramaturg inscenace Ondřej Novotný převzal některé partie z knižní předlohy prakticky doslova a společně s režisérkou Ewou Zembok se z nich snažili složit adekvátní inscenační tvar. Při přenosu se však vytratila subtilnost Dorstovy předlohy a zůstala pouhá samota jednotlivých scén. Nad děním na jevišti se neklene oblouk, pojivo výstupů spočívá v prosté existenci daných figur. Všech šest herců dělá, co může, ale sled jednotlivostí nevydává než na jejich prostý součet. Těžko se domoci odpovědi na otázku, jaké téma veškeré to činění chce mít, proč Krásné místo produkovat zrovna teď a tady. Předešlá inscenace Divadla X10, Stopy zbloudilých, kterou režíroval Miroslav Bambušek a dramaturgicky připravil Ondřej Novotný, je rovněž promluvou bez děje, obrazem bloudění jednotlivců i lidstva jako celku. Ale Bambušek dokázal toto téma, přítomné už ve velmi nestandardním dramatickému textu výše jmenovaného Petera Handkeho, udržet.
V Krásném místě Zembok s Novotným nevybředli z literárnosti předlohy. Nabízí se samozřejmě pro dnešní divadlo již tradiční pochybnost, zda dramatizátor má být u téže inscenace současně i dramaturgem. Odpověď na to, alespoň moje, je silně skeptická. Kde je pak nějaký oponentní náhled? I když: u Stručných dějin Hnutí, nynější koprodukční inscenace Městských divadel pražských a dvou německých scén, jsou pod textem Petry Hůlové podepsáni tři němečtí dramaturgové a výsledek je obdobně rozpačitý jako u Krásného místa.
Divadlo X10, Praha – Tankred Dorst: Krásné místo. Překlad Vladimír Tomeš, dramaturgie a dramatizace Ondřej Novotný, režie Ewa Zembok, scéna Matěj Sýkora, kostýmy Lucie Sedláková, hudba Filip Šebšajevič. Premiéra 28. března 2019.
Komentáře k článku: Ten kámen je dutý
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
