Zápas pěvců ve Státní opeře
Nastudování každé opery Richarda Wagnera u nás patří k událostem. Premiéra Tannhäusera ve Státní opeře se navíc čekala jako možný bod zlomu ve vleklých problémech této operní scény. Vzhledem k předchozím premiérám je posun k lepšímu patrný, nicméně staré pořádky přetrvaly.
Daniel Frank (Tannhaüser) a Svatopluk Sem (Wolfram) FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Nastudování Tannhäusera naplánoval ještě předchozí šéf spojených oper Rocc k výročnímu Wagnerovu roku 2013. Čert vezmi, že lednová premiéra těsně minula terč, i když je to docela humorná příhoda. Důležitá nejsou výročí, ale nastudováním jasně a kvalitně deklarované důvody, proč právě teď, právě tady a právě daným způsobem hrát to které dílo. Nelze na otázky odpovědět zdaleka v dobrém.
Začněme nejprůkaznější kvalitou, za niž považuji hudební nastudování partitury v orchestru a ve sboru. Je znát, že především sbor konečně sbormistři Pavel Vaněk a Adolf Melichar soustředili na pořádnou práci, v dámské sekci se sice ještě nepodařilo úplně pročistit a vyladit hlasy, však to není běh na krátkou trať, muži se však blýskli v několika obtížných pasážích vyrovnaným energickým zvukem. Dirigent Hilary Griffiths má s orchestrem Státní opery letité zkušenosti, Wagnera interpretovat umí, nastudování dal logickou tektoniku v důstojných tempech, propracoval souhru nástrojových skupin a dosáhl místy působivých hudebních ploch. Třeba hned předehru působivě rozvrhl a vygradoval. Jenže aby fráze nezněly tvrdě, aby se sjednotily nástupy, aby se zvuk orchestru rozprostřel od pianissima do fortissima (i když to se zčásti zadařilo), museli by Wagnera a jemu příbuzné, zejména Richarda Strausse, hrát ve Státní opeře pravidelně jako součást repertoáru – a kde jinde než v budově Státní opery! Tuto hudbu nelze zvládnout sebedůkladnějším a sebepoctivějším jednorázovým nastudováním, její interpretaci musí orchestr precizovat léta. Jinak řečeno, Wagner zní v německých orchestrech přece jen jinak, proud hudby se převaluje v barvitých odstínech a záblescích, kdežto tady zněl tvrdě s patrnými segmenty jednotlivých nástrojových sekcí. V orchestru sedí výteční hráči, blýskli se na jevišti trubači, jenže nedaly se přeslechnout ani hráčské nečistoty – zrovna začátek předehry byl nejistý a nervózní. A potom – úroveň druhé premiéry s obměnou hráčů zřetelně poklesla.
Obsadit Wagnerovu operu byl problém, jak dokládá řada změn v chystaném obsazení, k nimž však přispěla i proměna vedení pražské opery. Právě v titulní roli na poslední chvíli vlastně zaskočil John Treleaven, před dvaceti lety vskutku výtečný a vyhledávaný wagnerovský pěvec, na svých třiašedesát let nakonec podal obdivuhodný výkon, ovšem do prestižní inscenace už nepatří – přestože je jistě velký problém sehnat měsíc před premiérou kvalitního Tannhäusera ve finančních možnostech rozpočtu Národního divadla. Švédský tenorista Daniel Frank byl naopak příkladem možného dobrého přístupu k mezinárodnímu obsazení špičkových rolí v podmínkách pražské opery – mladý pěvec (debutoval v roce 2009!) zatím méně známého jména na vzestupu kariéry, nosný wagnerovský tenor, muzikální, s dobrými jevištní schopnostmi. Ano! Zbylé role ovšem byly obsazené převážně z domácích zdrojů, tedy tak trochu provozně pěvci s příliš kolísavými možnostmi, i když první premiéra dopadla dobře především díky Daně Burešové v roli Alžběty (už před léty za její brněnské nastudování právem získala Cenu Thálie), ale také přispěním Svatopluka Sema v roli Wolframa (má pro ni mužnou kantilénu i potřebný dramatismus) a Jiřího Sulženka, který postavě Hermanna dal klidný, vladařsky imponující projev. Jen rozvibrovaný soprán Jolany Fogašové v roli Venuše první premiéru pokazil. Druhá už se pěvecky pohybovala na hraně únosnosti nejen kvůli Treleavenovi, ale především průměrnými a nesourodými hlasy, z nichž příjemně vynikl Miguelangelo Cavalcanti v partii Wolframa.
Navíc druhá premiéra ještě obnažila neobratné režijní nastudování, jako kdyby se s druhým obsazením stihlo jen základní aranžmá, třeba slavnostní příchod pěvců ve druhém jednání se odehrál na hraně neúmyslné parodie. Vůbec se inscenace týmu lotyšského režiséra Andrejse Žagarse propadla do doby statických obrazů a obecných postojů a gest dle úvahy samotných pěvců. Adriana Kohútková třeba první výstup Alžběty pojala okázalými výtvarnými gesty jako z operety. Z kuloárů zase, jak je tu zvykem, prosakují zvěsti, že režisér prakticky nezkoušel, případně režírovat neumí, Helena Havlíková z angažování Žagarse obvinila Rocca a jakési jeho našeptavače v intencích nesmyslných polemik o Státní operu. Jenže Žagars je uznávaný a vyhledávaný evropský režisér, zastánce jednoho proudu výrazně režisérského pojetí operního divadla, jemuž pražská inscenace Tannhäusera rozhodně neodpovídá. Proč? Lze se jen ptát, odpovědět z hlediště nelze, zákulisním vysvětlením se nedá věřit. Je však zřejmé, že i v Tannhäuserovi převážil podivný tradicionalismus, jímž je Státní opera charakteristická dlouhá léta.
Národní divadlo Praha, Státní opera – Richard Wagner: Tannhäuser. Romantická opera o třech jednáních, drážďanská verze nastudovaná v německém jazykovém originále. Dirigent Hilary Griffiths, režie Andrejs Žagars, scéna Reinis Suhanovs, kostýmy Kristine Pasternaka, světelný design Kevin Wyn-Jones, sbormistři Pavel Vaněk a Adolf Melichar, dramaturgie Beno Blachut. Premiéry 11. a 14. ledna 2014.
Komentáře k článku: Zápas pěvců ve Státní opeře
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
